No smile, please ✔

-20-

„Tate, nech toho," zachichotám se a dám jeho ruku pryč z mého zadku, na který poslední dobou sahá až moc často.
   „Jinak co?" našpulí ret a opět jeho ruka přistane na mém zadku. Musím se modlit, aby mne nespatřil Daniell, který si teď nutně potřeboval odskočit.
   „Po tobě hodím kaktus," ušklíbnu se a jeho ruka okamžitě zmizí, stejně tak jako on a já tu teď u skříňky stojím sama a čekám na svého kam... omlouvám se, přítele. Je pro mne nezvyk ho tak nazývat.
   „Už jsem tady," řekne Daniell, který zrovna přichází.
   „Tak jdem, ne?" zeptám se s trochu nepříjemným tónem v hlase, za nějž si momentálně nadávám.
   „Jo, jasně," odpoví trochu zaraženě hnědovlasý kluk stojící vedle mne. A tak se oba vydáme do třídy na fyziku.
   Cítím všechny ty podivné pohledy ostatních lidí a slyším jejich šeptání. Dnes je totiž náš první den, kdy se ve škole ukážeme společně a ne odděleně jako vždy.
   Dojdeme do třídy, ve které už sedí Tate, který se na mne usměje, ale já jen protočím oči.
   Sednu si do zadní lavice a Daniell mne následuje.
   Zazvoní a do třídy se dokutálí učitel, který začne vysvětlovat všelijaké nesmysly.

***

„Myslíš si, že když se přilepíš na někoho populárního, že jako se zvedneš ze svýho posledního místa?" vyjede na mne po poslední hodině Elena, která je v obličeji, i přes vrstvu té její paštiky, rudá jako rajče.
   „Já to ale nedělám pro zvednutí v tom vašem pošahaném žebříčku," ušklíbnu se na ni. Vidím, že už i zatíná ruce v pěst, a divím se, že do sebe nezařízne ty své dlouhé a určitě i ostré nehty.
   „Tak proč by jsi to jako dělala?" diví se a já nad ní pokroutím hlavou.
   „Žebříček ti v životě moc nepomůže," pokrčím rameny a už skoro odcházím, ale její ruka mne stáhne zpátky.
   „Nech ho prostě být! Stejně tě ani nemá rád!" zařve až z toho málem ohluchnu.
   „To si jen myslíš," zašeptám a vyběhnu ze školy. Běžím až domů, kde se zavřu v pokoji a zapřemýšlím nad její větou, kde řekla, že mne ani nemá rád. Je mi z toho smutno. 

***

„Děje se něco?" zeptá se mne Daniell hned, když mne spatří.
   „Ne, mělo by?" zalžu a pro přesvědčivost své lži se ještě falešně usměju. Nikdy bych mu nelhala, ale myslím, že teď je to pro obě strany lepší.
   „Protože se utápíš ve svých myšlenkách a před chvílí si kvůli tomu narazila do sloupu?" nadzvedne obočí a ukáže na sloup, s nímž jsem se pár momentů zpátky seznámila.
   „Neutápím, jen jsem se v tu chvíli zamyslela a nedávala pozor na cestu," zhluboka vydechnu a bojím se, aby nepřišel na mou lež.
   „To tak prosimtě, co se děje?" naléhá a já pod jeho nátlakem povoluji.
   „Máš mě vůbec rád?" zeptám se bezmyšlenkovitě a v následujícím momentu toho lituji.
   Zastaví se a zahledí se mi hluboko do očí: „Děláš si srandu? Jasně, že mám, jinak bych asi nechtěl aby jsme se dali dohromady. Kde jsi na to přišla?"
   „Já jen, včera mi Elena řekla, že mě ani nemáš rád a já si to nějak moc vzala," vysvětlím mu to a on se na mne překvapeně podívá.
   „A ty jí to věříš? Eleně? Bože." Každým následujícím slovem se uklidňuje. „Už na to nemysli, ano? Mám tě rád."
   „Tak dobře," zašeptám a dojdu až k němu. Obejmu ho a všimnu si, že jsem minimálně o hlavu menší než on.
   Chvíli tam stojíme před školou, ale pak se odtáhnu a oba do té budovy vejdeme, protože každou chvíli by měla začít první hodina.
   Vcházíme do třídy a já si všimnu, že za námi jde Tate. Prochází kolem nás a já opět ucítíme jeho ruku na svém zadku, který jako vždy zmáčkne.
   Střelím po něm vražedným pohledem a on se jen samolibě usměje.
   Raději jsem zticha, protože vedle mne jde nic netušící Daniell.

Tak jo, zase je to krátké, ale psala jsem to pozdě v noci, akorát jsem to zapomněla publikovat, takže to je teď a dneska by měla vyjít ještě jedna, tentokrát už dlouhá, kapitola.
Názor?♥
-Lemi