No smile, please ✔

-10-

„Charlie, ale ona není k zahození. Fakt jako, kdyby jsi si sáhl, tak změníš názor, stejně tak, jako si měníš ponožky," vzbudí mne Daniellův hlas a dveře, které teď zavře. Ovšem nejsem si jista, kdo z nich je zavřel, ale myslím, že na tom asi nesejde.
„Ale vždyť se na to podívej, vždyť ani neumí mluvit, snad jen když je opilá. A celkově je divná," zapře Charlie Daniellovu předchozí větu. I když netuším, o kom mluví, ale chtěla bych to vědět.
„Víš, to by's ji musel poznat. Ona je jiná. Takhle se nechová pořád," zvýší svůj hlas Daniell.
„V její společnosti bych sám nevydržel, to ticho by mě zabilo." Proč mám takový nepříjemný pocit, že se baví o mé maličkosti?
„Debile." Daniell nechá tato slova viset ve vzduchu, a já opět začínám propadat do říše snů.

***

Ráno se vzbudím výjimečně sama od sebe. Ale hned jak otevřu oči, začnu kašlat, přičemž mne opravdu hodně bolí v krku, protože můj kašel je nepříjemně suchý. Chvíli mi trvá, než jsem schopna přestat, ale když už přestanu, Daniell se probudí. Charlie už tu naštěstí není.
„Promiň," omluvím se Daniellovi, kterého jsem před chvilkou probudila.
„To je dobrý," zívne a já zapluji do koupelny, kde si dojdu na záchod, a pak si vyčistím zuby. Sama jsem nesvá ze své světlé pleti, protože takhle světlá by být neměla. Jediné mé tváře jsou červené, jako bych to přehnala s tvářenkou.
Vrátím se zpátky do pokoje a vytáhnu si svůj telefon z nabíječky. Daniell zatím jde do koupelny a já odcházím z pokoje dolů do jídelny, kde si opět dám jen čaj a minimální množství cereálií, které zaliji mlékem. Po pár minutách se dokulhá Daniell, který si vezme obloženou housku a přisedne si ke mně.
„Nevzbudili jsme tě v noci, když jsme přišli?" zeptá se mne Daniell a zahledí se mi do očí. Já se zahledím do těch jeho, ale mám pocit, že už nemají tu karamelovou barvu, jako ještě nedávno měly. Přijde mi, že mají odstín skoro až do šedé, což nechápu, jak se mohly takhle rychle změnit.
„Ne, nevzbudili," zalžu a snažím se nedávat najevo nic, čím by zjistil, že mu lžu.
Najednou pocítím chlad a mé tělo se samo od sebe rozklepe zimou. Ten pocit přijde tak náhle. A není to jen chlad, který přijde, ale i sucho v ústech, a já vím, co to znamená. Rozeběhnu se na nejbližší záchody, které se zde nacházejí a cereálie skončí v záchodové míse, stejně tak jako čaj.
Spláchnu svou snídani do záchodu a vypláchnu si pusu. Byť stále cítím tu pachuť zvratek, vrátím se zpět do jídelny, kde se napiji svého čaje a spláchnu jím to sucho v puse, načež se znovu rozkašlu, až mi to opět vžene slzy do očí.
„Já už nechci," zamumlám, když můj záchvat kašle skončí, a položím si hlavu na stůl. Před chvílí jsem sice vstala, ale i přes to jsem teď unavená a nejraději šla znovu spát.
„To bude dobrý."
„Ale ne teď," doplním Daniellovu větu. Slyším, jak se maličko zasměje, a pak mne pohladí po vlasech. Ani nevím proč, ale sáhne mi na čelo. Jeho ruka je chladná.
„Jsi hrozně horká," zašeptá a sundá svou ruku z mého čela.
„Že mě to ani nepřekvapuje," zamrmlám, že mi je sotva rozumět.
„Pojď si lehnout, tady by se ti spalo špatně." Narovnám se a přikývnu. On už jeho housku snědl, a tak se společně vydáme do našeho pokoje. Já si lehnu do své postele a on, i když to nechápu, si také lehne do mé postele. Otočím se k němu zády, a on mne na nich začne škrábat. Na mysl mi přijdou včerejší události. Znejistím, ale únava je silnější a pohltí mne do několika minut.

Ucítím něčí ruku na mém zadku, ale jsem příliš unavená, abych to řešila. Anebo také nejsem, protože Daniellovu ruku posunu o poznání výše. On něco zamrmlá, ale já nejsem schopna jeho slova rozeznat. Je to, jako kdyby na mne mluvil nějakou neznámou řečí.
„Co je?" zeptám se chraplavým hlasem, až se tomu sama divím.
„Jdu na oběd, asi se nepřipojíš, co?" Otevřu své oči a otočím se na něj.
„Připojím, ale jen kvůli tomu hnusnému čaji," rozkašlu se. Po chvíli to mučení konečně přestane. A když přestane, vydáváme se do jídelny, kde si opět natočím nechutný čaj a Daniell si dá těstoviny, které nevypadají zase tak nechutně. Klidně bych si je dala také, ale bojím se, že by skončily stejně jako má snídaně.
„Je ti hodně špatně?" zeptá se mne po chvíli ticha.
„Vlastně celkem jo," pokrčím rameny a usrknu si hnusného čaje. Je ještě hnusnější, než si pamatuji.
„To je mi líto."
„Tvoje lítost mne neuzdraví," řeknu s ironickým podtónem.
„Bohužel," povzdechne si a vypadá na oko smutně, ale všichni víme, že to jen dělá a nemyslí to vůbec upřímně. Tohle je jedna z věcí, která mne odradila od komunikace s lidmi.
Dojíme, případně dopijeme, a vrátíme se zpátky na náš totálně neuklizený pokoj.
Obléknu si jednu z mých mikin, protože mi je čím dál tím větší zima. Není to černá mikina, jak by se dalo čekat, ale pestrobarevná tie-dye (A/N: Absolutně netuším, jak se to překládá do češtiny, takže pokud nevíte, co to znamená, zeptejte se strýčka Googla.) mikina.
„Marlee, to ale není černá," zadrhne se Daniell. Kouká na mne s vykulenýma očima a asi stále nevěří tomu, že jsem si oblékla něco tak moc barevného.
„Tak barvoslepá ještě nejsem," protočím oči a skočím do postele. Bokem dopadnu na něco tvrdého, což se později objeví jako telefon. Kouknu se, jestli mi někdo napsal. Ano, napsala mi máma. Prý jak si to užívám. Hah mami, kdyby jsi jen věděla.
„Ale ty na sobě máš hned několik barev." Stále na mne civí jako na vraha, ale já jeho pohled ignoruji.
Odepíši své mámě a začnu si číst jednu u knih, kterou jsem si sem vzala.

Názor?
-Lemi