No smile, please ✔

-15-

Dorazíme před kavárnu a já mému společníkovi podržím dveře, aby mohl vejít dovnitř. Věnuje mi jeden z jeho mnoha roztomilých úsměvů a sedne si ke stolečku, který je nejblíže dveřím. Přisednu si k němu a oba si vybereme, co si dáme. A teď už jen čekáme na obsluhu. Trvá asi pět minut, než přijde mladá dívka, která je asi stejně stará jako my dva. Zeptá se nás, co bychom si dali. Já si objednám vanilkové Latte a Daniell si dá horkou čokoládu.
   „Možná, že to říkám pozdě, teda určitě to říkám pozdě, ale chci ti poděkovat za minulý týden. Moc jsem si to tam s tebou užil," přeruší ticho Daniell a opět se na mne usměje. Jeho úsměv vypadá pravě a je takový vřelý. Stejně tak jako jeho objetí, které mi tenkrát věnoval.
   „Já si to s tebou taky neuvěřitelně užila, škoda jen, že to nebylo delší," řeknu upřímně a pokusím se o úsměv. Možná, že jsem již zapomněla, jak se usmívat, ale teď se to musím znovu naučit.
   „Moje slova." Upřeně se dívá do mých očích, já naopak do těch jeho. Občas jeho pohled sklouzne k mým rtům.
   „Tak, jedno vanilkové Latte a jedna horká čokoláda," přinese nám objednávku servírka a usměje se na Daniella. Na mě se ani nepodívá, je totiž zaneprázdněna pozorováním toho hnědovlasého kluka sedícího naproti mně. Naštěstí pak hned odejde.
   „Co dělá tak tichý člověk jako ty?" zeptá se mne, když už jsme sami bez té servírky.
   „No, vlastně nic moc," pokrčím rameny a napiji se svého Latte.
   „A to je co?"
   „Celé dny většinou čtu. Možná jsi si toho všiml, když jsi byl v mém pokoji." Stále se dívám do jeho úžasných očí. Opět vypadají šedě.
   „To jako neděláš nic jiného, než že jen čteš? To tě to baví?" řekne naoko zděšeně.
   „Ještě mám spousty času na učení. Ano, baví mě to. Jinak bych to asi nedělala, no." Můj pohled se přesune na jeho jemně kudrnaté hnědé vlasy, které mne vždy ohromí. Vlastně ne úplně vždy, ale většinou ano.
   „Jsi zvláštní," zašeptá. Nedokáži určit, jestli to myslí v dobrém nebo ve špatném smyslu.
   „Jo, toho jsi si všiml fakt brzo," pronesu ironicky a jeho úsměv se o krapet rozšíří.
   „Náhodou, všiml jsem si toho už pár let zpátky!" Říká to stylem, jako bych na něj za to měla být hrdá. Ale já ani nejsem, protože toho si všimne každý.
   „Velkej kluk," protočím oči a pousměju se.
   „Jsem no..." Maličko se zasměje a upije si své horké čokolády.
   „A ty děláš jen fotbal nebo i něco jiného?" zeptám se ho, jen abychom tu neseděli v naprostém tichu. A také kvůli tomu, že mne to zajímá, ale myslím si, že dělá i něco jiného, protože mu na to, dá se říct, nezbývá moc času.
   „Teď momentálně nedělám ani ten fotbal, ale nic jiného nedělám, takže mám spousty volného času."
   „A co budeš tedy celé dny dělat?" zeptám se ho.
   „To nemám nejmenší tušení. Něco asi vymyslet budu muset, protože s fotbalem asi přestanu úplně," řekne jako nic.
„Úplně?" vyletí mi obočí nahoru a mé oči div nevypadnou z ďulků.
Přikývne.
   „Tak jo," odpovím jednoduše, protože na více se nezmůžu. Přeci jen je to velká novinka. A asi bude chvíli trvat, než si na to zvyknu. Nemyslím si, že na to ostatní lidé zareagují dobře, nebo budou rádi za to, že budou moct získat jedno z nejvyšších míst v žebříčku. Což je dost smutné.
   „Proč vlastně ty a Tyler skrýváte, že jste dvojčata?" začne mluvit o úplně jiném tématu.
   Chvíli se nad odpovědí zamýšlím, ale nakonec odpovím: „Víš, já nikdy nebyla ta holka, která zapadala do davu. Nikdy jsem neměla moc přátel. Jo, jenže tohle jsem byla já a ne můj bratr. Všichni si mysleli, že dvojčata nutně musí mít stejnou povahu, chování, prostě všechno. Jenže my dva jsme nikdy nebyli v těhlech směrech stejní. Ale jelikož já jsem byla tichá, jeho povinností bylo také být tichý. Ale on takový nikdy nebyl, a ani nikdy nechtěl. On je prostě ukecaný extrovert. Jenže oni si mysleli, že takový není, a tak nás při nástupu na střední napadlo tohle. Budeme dělat, že nejsme příbuzní, on si najde kamarády a bude sám sebou a nikým jiným. No a ono to překvapivě vyšlo."
   „To ho takhle odsuzovali?" Přikývnu. „Tahle doba vlastně není o ničem jiném. Furt jen odsuzování, předsudky a pomluvy. Je to tak stereotypní! Už mě to začíná štvát," mluví rychle a já jsem ráda, když mu všechna slova, která řekne rozumím.
   Každý z nás pomalu dopije, a pak zaplatíme. Ovšem zde je další problém, protože Daniell mi to chce zaplatit, což já nechci, ale nakonec mne přemluví, že mi to zaplatí. Protočím nad ním oči a obléknu si svou bundu. Přeci jen venku už bude asi chladněji.
   V zadní kapse džín mi začne vybrovat telefon, tak ho vytáhnu. K mému překvapení zjistím, že mi volá máma. Zvednu to a pozdravím ji.
   „Marlene! Okamžitě, ať jsi doma!" zařve do telefonu a spolu s tím hovor ukončí.
   „Kdo to byl?" zeptá se zvědavě Daniell.
   „Máma, musím jít. Tak ahoj," usměju se na něj a otáčím se, abych mohla odejít.
   „Počkej," řekne, stoupne si a dokulhá ke mně. Bojím se, co se chystá udělat, ale když mne obejme, jsem šťastná. Jako by mi dal energii, kterou budu za chvíli potřebovat doma.
   „Užil jsem si to, ale teď už běž, ať nemáš problém," pustí mne.
   „Já si to taky užila. Tak už fakt ahoj," mávnu na něj a rychle se vydám z kavárny pryč. Celou cestu přemýšlím, co se stalo, že na mne máma tolik řvala.

Promiňte, že jsem to tak utla, ale co myslíte, že se děje?
-Lemi