Hidden (Czech translation)

ČTYŘICET ŠEST

"Rose" odpoví Jason na druhém konci spojení. "Jak hezké, že si zavolala."

"M-můžeme se sejít?" vyjde ze mě rychle, moje srdce bije divoce.

"Sejít se?" pozastaví. "Kde?"

"Uh..." podívám se kolem mě. "Na rohu osmé a sedmdesáté čtvrté je kavárna."

"Dobře."

Zavěsím a jdu k tomu rohu, sednu si k venkovnímu stolu. Nemůžu uvěřit tomu, že tohle dělám. Jason je hlavní důvod- pokud ne jediný důvod- kvůli kterému jsem vůbec odešla z New Yorku. A vidíte, tady jsem, čekajíc na něj v zatracený kavárně na konci mého bloku.

Moje myšlenky se přesunou k Harrymu. Věřte nebo ne, vlastně tu čekám na to, až ho, až se dostanu domů, uvidím. Je to vlastně decentní kamarád a myslím, že jsem nějakého potřebovala. Ale pořád ještě existuje malá obtěžující část mě, která o něm chce vědět víc. Má tolik tajemství, já to vím. Pokaždé, co se o něm dozvím něco nového, vypadá to, že stále čelím tisícům dalších věcí, které mě nechávají v temnotě. On je jako měsíc, Harry je- část jeho je skrytá.

Najednou mi mobil zavibruje v klíně. Rychle to zvednu.

"Haló?"

"Ahoj, tvoje pošta se zase dostala do mé schránky. Co jsem ti řekl o tom, abys to nenechala být jen tak?"

Jeho hravý tón uklidní mé nervy, zasměju se. "Promiň," řeknu. "Prostě to polož před mé dveře a já si to vezmu, až se vrátím domů."

"Velmi dobře." na druhé straně je nějaký hluk.

"Harry?" vyhrknu.

"Hmm?"

"Věříš...věříš ve mě?"

"Co tím myslíš ?"

Polknu. "Chystám se udělat něco...něco velkýho. Věříš, že to dokážu ?"

Harry je na chvilku zticha. "Jasně že to zvládneš."

Jeho slova mnou pošlou pocit radosti, začínajíc u mého srdce a rozpínajíc se po celém mém těle. Ten fakt, že se ani nezeptal, co chci udělat- neotravoval mě, vůbec se mě nedotazoval- udělá to, že ve mě začne bublat silný pocit náklonosti.

"To je přesně to, co jsem potřebovala slyšet ," vydechnu. Nejistě se zasměji, moje srdce stále silně bije. "Díky, Harry."

"Kdykoliv Rose."

"Musím jít a omlouvám se za tu poštu, zase." usměju se.

"To doufám. Máš sakra hodně předplacenejch magazínů a ani jsem o půlce z nich neslyšel."

"Ahoj Harry."

"Ahoj Rose."

Zavěsím a povzdychnu si, Harryho hlas trochu uklidnil moje nervy. Podívám se dolů do mého klína.

"Rose Knight."

Vystřelím hlavou nahoru a vnitřně se zašklebím, když potkám Jasonův pohled. Samolibě se na mě usmívá dolů, jeho dlouhá postava se nade mnou tyčí jako věž. Moje dřívější nervy se vrátí ve zničující přílivové vlně.

"Sedni si," řeknu jednoduše a on poslechne, sedajíc si naproti mě.

"Takže," řekne, opře se, jeho oči zlověstně září. "Co pro tebe můžu udělat?"

Jeho slova mě donutí škubnout sebou, ale dám se dohromady. Nadechnu se. "Musíš říct Elizabeth pravdu."

Zvedne obočí. "Pravdu o čem?"

"Ty víš o čem." zúžím oči.

On si jen lehne ve své židli, samolibý úklebek na jeho tváři. "A proč bych to dělal?"

"Protože už to byl zkurvenej rok Jasone," řeknu. "Jak dlouho tohle bude udržovat ? Prakticky to ničí mou rodinu."

"Co z toho budu mít?"

"Proč bys z toho měl něco mít?"

"Rose, myslím, že prostě zapomínáš, co se té noci stalo."

"Nezapomněla jsem ani jednu zkurvenou věc Jasone. Prostě to vzdej dobře? Prosím." můj hlas se na konci trochu zlomí.

Jason zatne bradu. "Já ti nevím, Rosie," řekne a já se cítím, jako kdybych měla omdlít.

Najednou pocítím velký rychlý pocit vzteku. Tenhle kluk je důvod tolika konfliktů, tolika bolesti a mám toho dost. Harryho slova proplují mou hlavou.

"Jasně že to zvládneš."

"Víš co, Jasone?" narovnám se. "Jsi papetickej. Neseš si s sebou všechny tyhle lži všude kam jdeš a vůbec se nestaráš, jakej to na mě má vliv, dokonce ne ani po roce. Nikdy jsi Elizabeth nemiloval, jak bys mohl? Neudělal bys to, cos udělal, kdyby jsi ji opravdu miloval," vyplivnu, moje oči září.

Jason vypadá mým výbuchem zaskočený a jsem ráda. Jsem ráda, že jsem ho překvapila, jsem ráda, že je překvapený, že mu tahle tichá, submisivní Rose konečně říká, co potřebuje slyšet.

"Prostě jí řekni pravdu," řeknu. "Buď pro jednou zkurvenej chlap a řekni Elizabeth zatracenou pravdu."

Stoupnu si a přitisknu si svůj kabát k tělu těsněji. Vítr vane skrz ulice velmi silně, štípajíc moje tváře a nos.

"Zítra odlétám," řeknu mu. "Byla bych ráda, kdybys jí to do té doby řekl."

Otočím se na podpatku a projdu ulicí, pociťujíc, jak se z mých ramen sundalo trochu váhy. Ten bolestivý rok cítění se jako sračka kvůli tomuhle klukovi nějak rychle odvanul, stejně jako tenhle vítr. Ta noc bude navždy vypálena v mých vzpomínkách, ale to, že jsem takhle Jasonovi vynadala, mi trochu pomohlo s tou bolestí.

Když vstoupím zpátky do bytu našich, pověsím si kabát na věšák. Moje matka vyjde z kuchyně, aby se podívala, kdo přišel a její oči změknou úlevou.

"Rose, díky Bohu," řekne, přicházejíc ke mě a stahujíc mě do objetí. "Neměla jsem ponětí, kam jsi šla, já-"

"Mami, je mi dvacet tři," zasměju se jí do vlasů.

"Já vím, já vím," řekne, odtahujíc se, aby se na mě mola podívat. "Ale vždycky budeš moje malá holčička."

Najednou se cítím, jako bych chtěla strašně brečet. Nikdy jsem nezvažovala, že by to pro ní bylo těžké, když jsem se odstěhovala přes celou zemi do Portlandu- byla jsem a moc zaměřená na to, abych se odtud sakra rychle dostala. Musela být zničená, kdy jsem byla tak nedočkavá, ža jí opustím.

"Miluju tě mami," řeknu. "A omlouvám se, že jsem se chovala jako dítě kvůli tobě a tátovi."

Kývne. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív." řekne. "To nebylo správné."

Cítím se, jako úplně jiná osoba- Normální Rose by Jasonovi nikdy nezavolala, ani by se nikdy tak otevřeně neomluvila své matce. Normální Rose by stále chodila s Aaronem a nesnášela Harryho.

Začínám normální Rose nenávidět.

Vypukne ve mě výbuch kuráže a tak odejdu, zastavujíc u Elizabethiných dveří.

"Co děláš ?" zeptá se matka.

"Léčím špatnou krev," odpovím, zatímco obmotávám sví prsty okolo dveří Elizabeth.