Hidden (Czech translation)

ŠEDESÁT JEDNA

Probudím se stále uhnízděná v Harryho náručí, jeho teplý dech ovívá moje čelo.

Mohla bych takhle zůstat navždy.

Bohužel máme práci a já nevím, co teď mezi Harrym a mnou je.

Před několika týdny mi řekl, že pro něj nic neznamenám, ale tady jsme, naše těla spletená dohromady ve spánku.

Měla bych počkat, až se Harry probudí?

Rozhodnu se proti tomu a tak nás jemně rozpletu a vyklouznu z postele.

Z nočního stolku si vezmu své klíče a opatrně po špičkách odejdu z Harryho bytu.

Osprchuju se a vyfénuju si vlasy, vklouznu do levandulové blůzy a šedé sukně. Nasadím si mé lodičky a vezmu si klíče a mobil, skoro jdu pozdě.

Přijedu v nejvyšší čas, pokládajíc si věci na stůl a vzdychajíc.

“Dobré ráno Rose,” zavolá na mě Perrie od jejího stolu a já se na ní usměju.

Události z předešlé noci začnou připlouvat zpátky ke mě, zatímco otvírám složku sedící na mém stole.

”Ty...ty nechceš, abych zůstal?”

“Proč bych chtěla, abys zůstal?”

Úzkostlivě klikám propiskou, snažím se soustředit.

”Nechoď.”

“Jsou tvé narozeniny. Prostě se mnou dnes večer zůstaň.”

“Prostě zůstaň.”

Zavřu oči. Ze všech lidí, co mi popřáli všechno nejlepší k narozeninám, Harryho přání pro mě znamenalo nejvíc.

“Rosalie.” Vzhlédnu do rozzlobených a planoucích Harryho očí.

Svraštím obočí. “Co?”

Zatne čelist. “Střecha. Hned.”

“Ne, já-”

”Hned.”

Zvednu se ze svého místa, zmateně Harryho následuju po schodech. Jde rychle, je pro mě těžké s jeho dlouhými kroky držet krok.

Skoro vidím, jak z něho vyzařuje zlost, i když nevím, proč.

Konečně dojdeme na střechu, kde sedí malá vrstva sněhu. Vzduch je mrazivý, ale můžu říct, že Harryho vztek je až příliš horký na to, aby si toho všiml.

Hned jak se dveře zavřou, Harry se otočí, rozzuřený.

“Co to sakra bylo?” křičí.

Odstoupím. “C-co?”

“Ty, odcházejíc ode mě bez toho, aniž bys mi to řekla? Víš vůbec, jaký obavy jsem kurva měl?”

“O čem to mluvíš?”

“Tohle ráno jsem se probudil a ty jsi byla pryč.” Jeho tváře jsou zčervenalé vztekem. “Myslel jsem, že se něco stalo a ty jsi ani neměla tu slušnost mi nechat zatracenej vzkaz!”

Cuknu s sebou zatímco na mě křičí, jeho hlas je hlasitý a jeho oči v plamenech.

“J-já..promiň, nemyslela jsem si, že by ses staral,” řeknu jemně.

“Proč bych se nestaral? Měl jsem strach.” tahá si za vlasy, jako to dělá vždy, když je vystresovaný.

“Omlouvám se Harry,” řeknu znovu. Nejspíš má pravdu, neměla jsem odejít bez toho, aniž bych mu dala vědět. Vím, že pokud by se naše role vyměnily, chovala bych se přesně jako on.