Hidden (Czech translation)

PADESÁT SEDM

Moje srdce hned spadne do mého krku, když za sebou Harry zavře kovové dveře.

“Styles monitoroval náš rozhovor se bezpečnostní kanceláře,” řekne Alec ďábelsky.

Harryho tvář je nehybná, když na mě zírá.

Nemám ponětí, co si myslet nebo co očekávat. V krku mám sucho a nemůžu najít slova.

Alec využívá mých falešných slov o mých pocitech, aby se proti mě Harry obrátil.

“Stylesi, můžeš se zaručit za to, co Rose řekla?” zeptá se Alec se zlověstným úsměvem stále na jeho tváři. “Nic k ní necítíš?”

Na kousek vteřiny v Harryho očích zahlédnu nějakou emoci- zelená se mění ze světlé na tmavou ve vteřině. Vidím před sebou to, jak mě Harry držel v noci, jak jsem mu čistila rány, jak jsme se spolu smáli, jeho ruku na mých zádech, zatímco jsme před pár hodinama sledovali hvězdy.

Pak jeho oči ztmavnou, zelená je tak potlačená, až je z ní skoro černá.

“Cítím k ní míň než nic,” vyjede, odtrhujíc ode mě oči.

Cítím, jak mé srdce praská.

“Předpokládám, že jsem to špatně odhadl,” řekne Alec, zvedajíc obočí. “Ale je tu šance, že lžete.” jeho oči září.

Harry polkne. “Říkal jsem ti to. Nic neví. Proč bych jí něco říkal?”

Každé slovo, které z něj unikne, mě zasáhne ještě tvrději, než to slovo před tím, ale snažím se udržet si neutrální výraz.

“Vypadni odsud Stylesi. Očekávám, že odteď budeš docházet na všechny setkání,” vyjede na něj Alec, sebere papíry ze svého stolu a začne je narovnávat.

Harry kývne a rychle vyjde ze dveří.

Stoupnu si ze židle, naposledy se na Aleca podívám a pak se otočím, abych Harryho následovala.

Nenávidím Aleca.

Když vyjdu z Ivory do aleje, Harry stojů před svým autem, které je zaparkované přes ulici.

“Nastup si,” vyjede na mě, když se k němu přiblížím.

Povzdychnu si a poslechnu.

Vypadá to, že pokaždé, když jsem v Ivory, tak je na mě Harry naštvaný.

“Nerozumím,” řeknu. “Cos tam dělal?”

“Šel jsem tam před váma, abych si byl jistý, že nebude naštvanej, že jsme vynechal shromáždění. Všiml si tebe a Louise a řekl mi, ať počkám v místnosti dozorců.” Ani se na mě nepodívá.

Podívám se na svůj klín.

Cesta domů je tichá.

Opřu si hlavu o okýnko a zavřu oči.

“Ne že tady zase usneš. Neponesu tě nahoru.”

Jeho slova mě donutí sebou škubnout a posadit se rovně. “Nechtěla jsem.”

Harryho ruce drží volant velmi pevně, jeho klouby jsou skoro bílé.

“Nevím, proč jsi tak nasranej,” řeknu mu.

Slyšel jsem všechno, cos řekla,” vyjede na mě. “Všechno.”

“No a?”

“No, ty jsi v podstatě řekla, že se o mě kurva nezajímáš.”

“Proč ti na tom tak záleží?”

“Jasně, že mi na tom záleží, jsme přátelé.” zatřese hlavou. “Byli jsme přátelé,” opraví se a moje srdce poklesne.