Chance or Fate?

Oslava

Dnes je to přesně rok ode dne, kdy se narodil Noah a dva roky od naší svatby s Derekem. Musím uznat, že v minulosti jsme si prošli doslova peklem a já stále mám tu a tam noční můry. Ale poslední rok, byl doopravdy šťastný. Ano, z péče o malého jsem často vyčerpaný a Derek vlastně taky. Derek stále učí a já jsem tak říkajíc muž v domácnosti. Přátelé si ze mě občas na tohle téma utahují, ale já bych to za nic na světě nevyměnil. Miluju svůj život jaký je teď. Miluju Dereka a Noaha a taky našeho chlupáče Teddyho. Teddy se osvědčil jako vynikající chůva a hlídá našeho broučka na každém kroku. On Noah vlastně ještě sám nechodí, ale v lezení po čtyřech je to šampion a občas mi dá pěknou práci ho dohonit. Na dnešní odpoledne jsme s Derekem naplánovali oslavu Noahových prvních narozenin, kam dorazí i celá smečka. Oslavu našeho výročí jsme s Derekem neřešili. Pro nás byl ten největší a nejdůležitější moment tohoto dne Noah. „Noahu ne! Fuj!" Sebral jsem našeho kulíška ze země, kde se snažil ukrást Teddymu z misky granule a sníst je. Samozřejmě Noahova reakce byla vzteklý pláč. „Nemůžeš papat Teddyho granule, broučku. Bylo by ti špatně." Snažím se ho nějak ukonejšit klidným hlasem, ale on se dál vzteká a chce na zem. S povzdechem ho položím do ohrádky a on na mě vykulí ty svoje uplakaný smutný pomněnkový kukadla, až mám co dělat, abych jim nepodlehl. Když ten smutný pohled nezabere, znovu nafoukne tvářičky a začne se vztekat. „To ti nepomůže." Řeknu mu.

„Ahoj Zlato." Pozdraví mě Derek jakmile vejde do dveří. Dojde ke mně a políbí mě na přivítanou. Ještě předtím však stihne pohladit Teddyho, který by mu neodpustil, kdyby si ho nevšiml. „Pročpak se náš šmudla vzteká dnes?" Zeptá se s úsměvem a zadívá se na mračícího se Noaha.

„Nedovolil jsem mu ujídat Teddyho granule." Povzdechnu si.

„Takže ty se nám na tatínka takhle zlobíš jo? Ale on jen nechce, aby tě bolelo bříško." Vezme Derek malého do náruče a uklidňuje ho. „Je to s ním vyčerpávající že?" Usměje se na mě.

„Jo, to je a někdy až moc. A to mě Kira a Lucy straší tím, že za pár měsíců se bude vztekat pořád a kvůli všemu."

„Neboj se Zlato, za týden začínají letní prázdniny a během těch ti budu se vším pomáhat. Stejně bych se na podzim už nejradši nevracel zpátky a zůstal doma s vámi."

„Nudil by ses." Namítnu.

„Tady s naší malou bublinou bych se rozhodně nenudil. A hlavně bychom měli víc času na sebe." Připomene mi něco, co trápí i mě.

„Já vím Dereku, za poslední rok jsme moc času na sebe neměli a když náhodou jo, buď jsme si manželskou povinnost odbyli rychle nebo dali přednost spánku."

„Omyl, to ty dáváš přednost spánku. Minule jsi vytuhnul při předehře. Já věnoval péči jazykem tvojí bradavce a najednou slyším chrápání." Rýpne si.

„Jsi děsný. Tehdy jsem za tři dny naspal asi čtyři hodiny, protože se naše princátko odmítalo vyspinkat jinak, než na tatínkoví. Taky by sis mohl někdy jako polštář vybrat taťku." Pošimrám Noaha za ouškem.

„Vždyť si ze mě polštář dělá v jednom kuse. Například když mu lezly první zoubky, rovnou tři najednou, celý týden jsem spal v křesle a malý spal na mě." Brání se Derek.

„Máš pravdu." Přiznám unaveně.

„Do té oslavy zbývají ještě dvě hodiny. Běž si odpočinout, já se o Noaha postarám." Usměje se na mě Derek a dá mi pusu na čelo.

„Vážně?" Ujišťuju se.

„Samozřejmě že ano. Umím se o něj přece postarat. A ty se jdi trochu prospat nahoru k plyšákovi Joeovi, budeš tam mít klid." Nasměruje mě ke schodišti a já se tedy vydám nahoru. Vejdu do pokoje naproti schodům a svalím se na postel hned vedle mé obrovské plyšové opice Joea. Jen co si sundám boty a přikryju se dekou, usnu.