Chance or Fate?

Smutná očka

„Táta!" Vykřikl najednou Noah a přiřítil se k nám z dětského koutku cukrárny, kde jsme seděli.

„Copak je kulíšku?" Zeptal se ho Derek a vysadil si ho na kolena. Noah si unaveně položil hlavičku na jeho hrudník. „Ty jsi unavený?" Kouknul na něj Derek a dal mu pusu na čelo. Najednou se ale zamračil.

„Co je?" Zeptal jsem se vyplašeně Dereka.

„Má zvýšenou teplotu. Měl by ho prohlédnout doktor a pak hned do postýlky." Povzdechne si Derek a přitiskne k sobě naše broučka víc.

„Víš co, já se o Noaha postarám, zajdu s ním k doktorovi a pak domů. Ty jdi s Jasmine a Jessem se podívat do toho obchoďáku. Jasmine se strašně těšila, že uvidí Santovu vesničku." Řeknu mu. Opravdu jsem to dětem nechtěl kazit.

„Klidně s malým půjdu domů já. Ty se o děti staráš neustále. Měl by sis taky něco s nimi užít." Navrhne. „A ty půjdeš s taťkou domů spinkat viď kulíšku." Znovu se podíval na Noaha, který držel oči sotva otevřené.

„Proč už si s námi nechce Noah hrát?" Přišla se po chvilce zeptat Jasmine.

„Víš, princezno, Noah má teplotu a není mu dobře. Derek s ním pojede do nemocnice, aby mu dali léky a pak hned domů. Ale já s vámi do toho obchoďáku zajdu, jak jsme vám slíbili." Odpovím jí.

„Ale já už tam jít nechci, když musí Noah do nemocnice." Zamračí se. „To by nebylo fér. Chtěla jsem mu ukázat elfy." Namítne.

„Do vánoc zbývají ještě dva týdny, určitě to ještě stihneš." Pohladím jí po vlasech. „Ale jít tam i tak můžeme sami. Jesse se přece taky těšil." Řekl jsem jí. „Víš co, zeptáme se ho ano?" Navrhl jsem a zvedl se. Když jsem se blížil k dětskému koutku, Jesse byl zrovna uprostřed sporu s nějakým klukem. Ten kluk do něj strkal a o něco se s Jessem přetahoval. Nakonec k nim přiběhla nejspíš matka toho kluka a Jesseho hrubě od svého syna odstrčila. „Co to sakra děláte?!" Vyjel jsem na ní.

„To je váš syn?" Zeptala se mě arogantně žena.

„Ano." Řekl jsem, aniž bych nad tím přemýšlel.

„Měl by jste si ho lépe vychovat. Můj syn si s tím autíčkem hrál první a ten váš nevychovanec mu ho začal vytrhávat z ruky." Sdělila mi.

„Ale to autíčko je moje." Koukl na mě Jesse.

Podíval jsem se druhému chlapci na ruku, ve které držel malé autíčko. „Můj syn má pravdu, to autíčko je jeho. Když se podíváte na spodek je tam bílou fixou napsáno Stiles." Okamžitě jsem to autíčko poznal. Kdysi jsem ho dostal od táty a všude jsem ho nosil sebou. Táta se mě před časem zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby dětem ukázal mé hračky a Jessemu se to autíčko strašně zalíbilo, tak jsem mu ho dal.

„Ale proč ho tedy měl jen tak pohozené na zemi? To by pak mohl říct každý, že je ta hračka jeho." Štěkala na mě.

„Na tom sakra nezáleží. Vraťte mému synovi to autíčko a důrazně vás varuji, aby jste na mého chlapce už nikdy nesahala." Utnul jsem tuhle nesmyslnou konverzaci. Vzal jsem si od kluka hračku a odvedl Jesseho ke stolu, kde seděl Derek, který očividně vše poslouchal.

„Já jsem to autíčko půjčil Noahovi." Špitne Jesse, když si sedneme ke stolu.

„To nic šmudlo. Ta paní byla zbytečně protivná a rozhodně do tebe neměla strkat." Šeptl jsem mu a pohladil ho po vláscích.

„Fajn, tak půjdeme. Musíme vzít Noaha do té nemocnice." Připomene mi Derek.

„A ploč muší Noah do nemocnice?" Zajímal se Jesse.