Chance or Fate?

Noční telefonát

Šerifův pohled

Uběhlo sedm týdnů od doby, co museli Stiles s Derekem předat Jasmine a Jesseho jejich biologickému otci. Všichni jsme viděli, jak se trápí, i když se to oba snažili skrývat. S Noahem se teď snažili trávit stále víc času. Dřív mi ho třeba i svěřovali na celý den, když jsem měl volno a chtěl si svého malého vnoučka užít. Ale teď mi ho půjčili sotva na dvě hodinky, během kterých se věnovali něčemu, o čem jsem jako Stilesův otec nechtěl nic vědět. Tuhle část Stilesovi orientace jsem nesl nejhůře. Prostě to byl můj syn a já o jeho sexuálním životě nechtěl nic vědět. Proto jsem se nikdy na nic ohledně toho neptal a ani jsem k nim nechodil bez pozvání. Každopádně mi bylo jasné, že ať už dělají ve chvilkách volna cokoliv, snaží se tím potlačit myšlenky na děti. Ani mě nebylo lhostejné, že mi najednou Jasmine s Jessem zmizeli ze života. Už jsem si na ně dost zvykl a ještě předtím než mi kluci oznámili, že je chtějí adoptovat, jsem tušil, že to udělají. Proto jsem je začal brát jako svoje další vnoučátka a byl za ně vděčný. Tudíž i mě dost zničil jejich odjezd. Na pracovním stole jsem měl zarámovanou fotku, kde jsme byli všichni, já, Stiles s Derekem a všechny tři děti na Jesseho oslavě narozenin. Byl to krásný den a sledovat ten šťastný výraz tváře Jesseho, když jsme mu uspořádali jeho první oslavu narozenin v jeho životě, bylo k nezaplacení. Lydia už během Jesseho oslavy začala spřádat plány na oslavu Jasmine. Ta malá taky nikdy neměla pořádnou oslavu a bohužel už s námi své narozeniny neoslaví. „Šerife, promiň tě, že ruším, ale máte hovor z policejní stanice v San Diegu." Vyrušil mě Parrish z mého zamyšlení.

„Co sakra můžou chtít ze San Diega v jedenáct v noci?" Zamračil jsem se.

„Nejspíš to nebude jen tak." Objevil se za Parrishovými zády Dawson. Ti dva teď byli parťáci a celkem si padli do oka.

„Fajn, přepoj mi je Parrishi." Nařídil jsem. Dawson se sám pozval do mé kanceláře a zmáčknul tlačítko hlasitého odposlechu. „Někdy seš oprsklejší než Stiles." Vyčetl jsem mu, načež Dawson jen s úšklebkem pokrčil rameny. Tu drzost je snad učí ve výcvikových centrech federálních agentur. Jenže Stiles jí měl už od narození. „Šerif Stilinski, zdravím." Představil jsem se, když jsem zaslechl zvuk přepojení hovoru.

„Dobrý večer šerife, tady policejní náčelník Miles Leeland. Volám kvůli jedné závažné situaci." Představil se muž na druhém konci.

„A o jakou situaci se jedná?" Zajímám se.

„Dnes kolem osmé večer jedna hlídka strážníků objevila nedaleko města malou holčičku, která trvala na tom, že musím zavolat šerifovi z Beacon Hills v Kalifornii." Sdělil mi Leeland a já i Dawson jsme si vyměnili udivený pohled.

„Malá holčička? Kolik jí je a jak vypadá?" Vyptával jsem se. Mě i Dawsona napadlo zajisté to samé...Jasmine.

„Tvrdí že je jí šest a jmenuje se Jasmine." V tu chvíli mi poskočilo srdce radostí, ale zároveň ho sevřela neviditelná pěst. „Víte, o koho by mohlo jít?" Zajímá se Leeland.

„Ano vím, je to na delší vysvětlování, ale ve zkratce vám sdělím, že se jedná o dívku figurující v jednom případě FBI, takže další postup musí být probírán s agentem, který má na starosti ten případ." Vychrlil jsem ze sebe a koukl na Dawson. Ten přikývl a dal mi tím najevo, že jsem postupoval správně. „Co je s tou malou?" Zajímal jsem se.

„V současné chvíli je v nemocnici pod dohledem mých mužů. Byla zesláblá a..." Zasekl se Leeland.

„A co?" Vyjekl jsem napjatě a i Dawson zatajoval dech.

„Tvrdila nám, že utekla od svého otce. Podle podlitin na jejím obličeji to byl evidentně násilník. I podle informací z nemocnice se na jejím tělíčku našly další stopy po domácím násilí. Podle lékaře je ta malá dost vystrašená a moc nemluví. Jen neustále opakovala, že musíme zavolat vám." Sdělí nám Leeland a já zatnu ruku v pěst. Ta maličká se zase dostala do rukou rodiče, který jí ubližoval.