Chance or Fate?

Pádný argument

Po našem ranním blbnutí v posteli jsme se přesunuli do kuchyně, abychom se nasnídali. „Udělám wafle." Oznámí mi Derek.

„Fajn. A jakou přesnídávku si dá náš malý princ?" Zeptám se Noaha, kterého mám v náruči.

„Stilesi, co kdybychom mu dnes dali taky wafle? Nebudu je moc sladit a na vrh mu dám jen ovoce. To by šlo ne?" Navrhne Derek.

„Asi jo. Ale opravdu tam dej minimum cukru. Nechci, aby si na něj navykl tak brzy." Souhlasím.

„Neboj se, udělám mu speciální dávku." Usměje se Derek.

„To jsem zvědavý, jestli to sní." Ušklíbnu se, když přede mě a Noaha Derek položí talíř s waflemi speciálně připravených pro malého. Ukrojím mu kousek wafle a k ní napíchnu i kousek banánu. A dám Noahovi první sousto. „Tak co broučku, chutnají ti taťkovi wafle?" Zeptám se Noaha s úsměvem, který celý šťastný pomalu žvýká wafle.

„To víš, že mu chutnají, jen se na něj podívej." Řekne Derek a Noah si vzápětí svým výskotem říká o další sousto.

Znovu krájím kousek wafle a snažím se nabrat kousíček tentokrát jahody. „Tata." Ozve se najednou Noahův hlásek.

„Pane bože Stilesi, slyšel jsi to?" Otočí se na mě Derek celý fascinovaný tím, co slyšel.

„Jo slyšel." Usměju se na něj. „Noahu, řekni to ještě jednou. Prosím." Žadoním. Jenže Noah už to opakovat očividně nehodlá. „Prosím zlatíčko, zopakuj to. Řekni táta. Noahu řekni táta." Snažím se ho rozmluvit, ale stále nic.

„Noahu, no tak zopakuj to ještě jednou. Řekni táta." Přidá se ke mně Derek. Ale ani na jeho žádost Noah nereaguje. „Ach jo, asi mu musíme dát čas." Povzdechne si Derek.

„Ale stejně to řekl Dereku. Už řekl svoje první slovo. Tohle musíme zapsat do jeho miminkovské knížky." Řeknu nadšeně.

„Já vím Zlato." Usmál se na mě Derek šťastně a políbil mě.

„Tata!" Křikl Noah a natahoval k nám ručičky.

„Řekl to znova!" Zaradoval se Derek.

„Ano táta, ty náš malý šikulo." Vzal jsem ho do náruče a dal mu pusu na tvář.

...

O Noahově prvním slově už se během dopoledne dozvěděl i táta, kterému jsme poslali video, na kterém své první slovo Noah řekl potřetí. Byli jsme z toho s Derekem tak nadšení, že se to snad ani nedá popsat. Zbytek dopoledne jsme se opět váleli všichni na naší posteli, kde Noah jedl piškoty, kterými nás občas krmil. Ale hlavně nám do té postele nadrobil a upatlal prostěradlo i povlečení. Nakonec jsme museli postel převléknout a vysát drobečky. K obědu jsme Noahovi dali jednu z těch rozmixovaných přesnídávek s masem. Ovšem po ranních waflích ten rozmixovaný blaf odmítal jíst, plival to a mračil se na nás. „Myslím, že jsme ho právě těmi waflemi zkazili a tohle už jíst nikdy nebude." Konstatoval jsem.

„To je jedině dobře, stejně to smrdí." Zakřenil se znechuceně Derek.

„Nesmrdí."

„Mám lepší čuch než ty, smrdí to. Tak mu zase uvařím tu zeleninovou polívku, stejně bude lepší, když bude jíst čerstvě připravené jídlo, než tyhle konzervy." Vezme mističku a vymyje z ní rozmixované kuře s rýží.

„Odpoledne budeme muset zajet na nákup, už nám dochází plínky, vlhčené ubrousky a taky nějaké jídlo. Až se Noah po obědě vyspí, tak pojedeme, co říkáš?" Domlouval jsem se s Derekem.