Chance or Fate?

Výslech

Vstával jsem brzy ráno, abych se připravil na Davisův výslech. A vlastně jsem ani nemohl spát. Byl jsem zvyklý vstávat brzy, kvůli venčení Teddyho nebo Noahovi. Tak moc se mi po nich opět zastesklo. Měl jsem chuť vzít mobil a zavolat Derekovi jak se mají. Jenže jsem ho nechtěl budit. A tak jsem si uvařil skutečně silné kafe a hodil do mikrovlnky zmražené waffle, které tu byly přichystané. Mikrovlnka pípla na znak toho, že je hotová a já se i s talířem wafflí usadil za stůl. Už od pohledu jsem věděl, že na Derekovi waffle tyhle chuťově nedosáhnou, ale sníst se daly. Musel jsem se pousmát nad vzpomínkou, jak Noah jedl waffle poprvé a jak mu chutnaly. Tehdy poprvé řekl svoje první slovo. Ach, přepadl mě nějaký sentiment. Vůbec jsem nebyl schopný přemýšlet nad případem nebo výslechem. Normálně by se mi třásly kolena, jelikož jsem nikoho už dlouho nevyslýchal. Z mé ranní mrzutosti mě vytrhlo pípnutí mobilu. Otevřel jsem zprávu od Dereka a spatřil fotku Noaha, jak spinká hlavičkou a hrudníčkem položený na Teddym a ručičkama ho objímá. V pusince měl dudlík a nožky pokrčené vedle Teddyho bříška. Teddy evidentně taky spal nebo alespoň odpočíval a oba byli na naší posteli. Za okamžik už jsem vytočil Derekovo číslo. „Ahoj Zlato, už jsi vzhůru?" Ozval se Derekův šepot.

„Jo a ty očividně taky. Proč spinkají v naší posteli?" Zajímal jsem se.

„Noah byl celou noc neklidný. Bolelo ho bříško a tak spinkal se mnou a Teddy si k nám vlezl sám. Nakonec Noah klidně usnul, až když takhle ležel na Teddym. Teddy hned poznal, že mu není dobře a nechal ho, ať na něm leží, jak chce." Vysvětlil mi Derek.

„A není malému nic? Nemá horečku nebo tak?" Píchlo mě u srdce z představy, že je malému zle a já s ním nejsem.

„Ne, nic takového. Jen obyčejné bolení bříška malých dětí. Namazal jsem mu ho mastičkou a za chvilku bylo dobře. Ale i tak byl mrzutý a tak jsem ho nechal spát se mnou a Teddym." Uklidnil mě Derek.

„Uff, no to jsem rád, ale i tak mi vadí, že jsem s ním nebyl." Postěžoval jsem si.

„Stilesi, už si prosím nic nevyčítej. Nemůžeš být přece u všeho, to nejde."

„Já vím, ale...prostě je to strašně těžký." Povzdechl jsem si.

„Zlato, už jen pár dní. Uvidíš, že to uběhne jako voda a zase budeš s námi. Moc a moc tě všichni milujeme. Hlavně buď opatrný." Žádá mě znovu Derek.

„Neboj se Medvídku, budu moc opatrný. Taky vás moc miluju." Řekl jsem a zanedlouho zavěsil. Už byl čas se připravit na výslech Davise.

...

Sledoval jsem poloprůhledným sklem chlapce, který měl kruhy pod očima, byl bledý a pohublý a nervózně si okusoval už tak dost poničené nehty. Ostatní v něm sice už viděli dospělého třicátníka, který si už od mládí ničil život občasným užíváním drog a živením se nelegální činností, ale já v něm stále viděl toho zoufalého sedmnáctiletého kluka. Toho kluka, kterému jsem podlehl a ke kterému jsem poprvé pocítil cit, který byl oboustranný. „Netahej do toho emoce, Stilesi." Ozval se vedle mě tichý a pevný hlas muže, který pro mě byl kdysi velmi důležitý.

„Tohle jsem už někde slyšel. Ale neposlechl jsem. A udělal jsem dobře." Pronesl jsem posměšně.

„Jo, to jsem tak nějak vytušil. Ale tahle smažka není Derek. Stilesi, já moc dobře vím, že pokud jde o sex, seš jak ženská a vždycky do toho taháš emoce. Jenže s tímhle klukem jsi měl poměr jen chvilku a bylo to už před čtrnácti lety. Ty se teď musíš od toho, co se mezi vámi kdysi dávno stalo odpoutat a získat ty informace." Domlouval mi a pak se otočil k odchodu.