Chance or Fate?

Schůzka

Celou cestu domů jsem byl myšlenkami u toho vzkazu od Sanderse. Co zatraceně může chtít? A proč tak najednou? Musím se to dozvědět. Musím zjistit, co může chtít. Z mého zamyšlení mě vytrhne Noahův pláč. Okamžitě se na něj otočím. „Copak je broučku?" Promluvím na něj jemně. Vím, že mi neodpoví, ale chci ho svým hlasem uklidnit. Natáhnu se a pro jistotu mi sáhnu na čelíčko, jestli nemá teplotu. Uleví se mi, když zjistím, že ne.

„Třeba má žízeň." Řekne mi Derek.

„Asi jo, zkusím mu dát čaj." Vytáhnu z tašky lahev s čajem a dám jí Noahovi. Ten lahev okamžitě chytne a začne pít. Sám jsem překvapený, že mi to nedošlo. Vždyť to bylo přece tak logické, že v tom vedru bude mít nejspíš žízeň. Ten Sandersův vzkaz mě vážně vykolejil. „Tak už je dobrý?" Zeptám se malého, když mi podává zpět skoro prázdnou lahev. Pohladím ho po vláskách a usměju se na něj. Nesmím dovolit, aby se jemu nebo Derekovi cokoliv stalo. A právě proto se budu muset se Sandersem setkat co nejdřív. Nejlépe ještě dnes večer, aby nás nikdo neviděl. Zkusím se s ním setkat, až budu venčit Teddyho.

...

„Zlato co je s tebou?" Přitulí se ke mně Derek, když se zamyšleně koukám z okna.

„Co by se mnou mělo být?" Odpovím mu otázkou.

„Já nevím, od odjezdu z města jsi nějaký zamlklý a myšlenkami jinde. Štvaly tě ty pohledy některých těch důchodců?" Vyzvídá.

„To taky, já nevím, prostě na mě asi dolehl ten stres z Noahovi nemoci a z toho, že s tebou mluvil Dave. Prostě nějak nemám náladu." Zalhal jsem. Myšlenkami jsem byl jen u jediné věci, u vzkazu od Sanderse.

„Chápu tě, bylo toho na tebe poslední dobou moc. Vlastně skoro celý školní rok jsi byl na malýho sám, potřebuješ si vyčistit hlavu. Mám nápad, vezmi Teddyho a jděte se pořádně projít. Srovnej si myšlenky, vyčisti si hlavu a přemýšlej jen nad pěknými věcmi. Já se o Noaha zatím postarám." Navrhne mi Derek.

„Půjdu hned, jak Noaha vykoupeme a nakrmíme a uspíš ho už sám." Řeknu.

„Ne, půjdeš hned. Zvládnu ho vykoupat, nakrmit, přebalit, uspat i všechno ostatní sám. Tak už jdi." Šeptne mi do ucha a dá mi pusu na spánek.

Vezmu tedy Teddyho a vydávám se ven. Když už jsem si jistý, že jsem z Derekova doslechu, vytáhnu papírek se vzkazem a na mobilu vyťukám uvedené číslo. Po dvou klasických tůtnutí se z druhé strany ozve: „Haló?"

„Sandersi, to jsem já Stiles. O co jde?" Přejdu rovnou k věci.

„Jsem rád, že voláš tak brzy. Je to důležité, ale kvůli bezpečnosti to nechci probírat po telefonu. Znáš to odposlechy, štěnice. Sejdeme se za deset minut, jen ty a já, nikdo další. Textovkou ti pošlu adresu." Sdělí mi hlasem bez emocí Sanders a pak zavěsí. Během minutky už mi přijde textovka s adresou. Rychle si jí zapamatuju a smažu. Přesně podle naučeného postupu. Kdyby se mi cestou něco stalo, nikdo nesmí zjistit, kam jsem měl namířeno. Také smažu i poslední volané číslo a vyrazím. Cítím se strašně provinile, že to dělám Derekovi za zády a že mu lžu. Jenže jinak to nejde. Nejdříve musím zjistit, jak se věci mají a pak teprve můžu uvažovat o tom, říct to Derekovi.

...

Dorazím na smluvené místo, do opuštěné průmyslové budovy. Společně s Teddym vstoupím do budovy a ostražitě postupuji dál dovnitř. Vejdu do velké výrobní haly, kde jsou stále staré stroje a na druhé straně haly spatřím Sanderse stojícího na takovém můstku nebo čem. Dříve tam určitě sledoval hlavní předák chod výroby. Dojdu až pod můstek a zvednu k němu zrak. „Tak o co jde?" Promluvím na něj. Žádné zdvořilostní fráze nepoužívám, jen by mě to zdržovalo od hlavní pointy našeho setkání.