Chance or Fate?

Věř mi!

Poté co se mě Derek zeptal, jestli ho podvádím, jsem zůstal stát jak přimražený a nevěřil vlastním uším. I já jsem se cítil zrazený a zraněný. Myslel jsem, že mi věří, že bych to nikdy neudělal. Rozhodně ne, když vím, co ke mně cítí a já ho také miluju. A navíc teď, když máme Noaha. „Dereku, jak se mě můžeš vůbec na něco takového zeptat?!" Vykřikl jsem.

„Jak?! Jak?! Jednoduše, když z tebe cítím pach cizího chlapa, se kterým ses rozhodně jen nesrazil v supermarketu! Musel ses ho dotýkat dýl!" Rozzuřil se Derek. Na náš křik začal reagovat Noah, který se hlasitě rozplakal, jelikož se bál. Derek k němu rychle přispěchal a vzal ho do náručí. „Klid broučku, nic se neděje. Neplakej." Mluvil na něj Derek klidně.

Pokusil jsem se k nim přiblížit, ale Derek couvl. „Dereku, prosím, vyslechni mě. Všechno ti vysvětlím." Promluvil jsem na něj tiše, abych malého dál neděsil.

„Vypadni!" Šeptl drsně Derek.

„Dereku, prosím..."

„Vypadni! Nechci s tebou mluvit ani tě vidět! Odejdi v klidu, už jen kvůli Noahovi." Dál mluvil tiše, ale jeho slova byla důrazná a jeho pohled mě propaloval.

„Ne! Nemůžeš mě jen tak vyhodit. Noah je i můj syn." I já jsem mluvil tiše, ale tvrdě. Nechtěli jsme křičet, ale oba nás pohlcoval vztek.

„Ale ano můžu. Vypadni!" Řekl ještě důrazněji a jeho oči začaly zářit modře.

„Fajn, jdu. Ale až zjistíš, co se ve skutečnosti stalo, tohohle momentu budeš litovat." Procedil jsem mezi zuby a s posledním pohledem na malého, odešel. Ještě před odchodem jsem na stůl hodil klíče od auta. Nemínil jsem jezdit v něčem, co mi koupil on. Bylo to naprosto směšné a dětinské gesto, ale já nebyl schopný racionálně uvažovat.

...

Byl jsem vytočený. Derek neměl žádný důvod se ke mně takhle zachovat. Nechtěl mě ani vyslechnout. Chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem mu říct celou pravdu. Jenže on se zachoval úplně pitomě. Já vím, lhal jsem mu. Ale já to dělal jen kvůli jeho a Noahově bezpečí. A taky jsem ho nechtěl stresovat, když se mi Sanders ozval. Taky jsem měl pádný důvod, což mi dnes i sám Sanders potvrdil. Byl jsem z toho všeho tak příšerně zmatený. Jak se to mohlo všechno tak příšerně pokazit během pouhých dvou dnů? Nejhorší na tom všem bylo, že jsem vůbec netušil, co bych měl dělat. Chtěl jsem se pokusit to Derekovi vysvětlit, až trochu vychladne. Ovšem taky jsem chtěl pomoc Dawsonovi, který jí určitě teď potřeboval. Samozřejmě další část mě se toužila zapojit do vyšetřování případu Ramona Alvaréze. Chtěl jsem ho dostat do vězení. Chtěl jsem si být jistý, že nemůže ublížit mým blízkým. Doopravdy jsem netušil, co bych měl dělat a tak jsem si jen došel garáže pro svůj starý jeep. Pravidelně jsem se o něj staral, takže byl stále v pojízdném stavu. Chtěl jsem ho nechat pro Noaha, abych mu ho až bude mít řidičák dál, stejně jako jsem ho dostal od táty já. Původně ten jeep patřil mámě, ale ta mi ho už sama předat nemohla. Tehdy když jsem se o tom Derekovi poprvé zmínil, nekompromisně to zavrhl. Řekl, že v takovém křápu náš chlapeček jezdit rozhodně nebude. Trochu mě tím tehdy urazil, ale na druhou stranu jsem ho chápal. Ten jeep neměl kromě bezpečnostních pásů, žádné bezpečnostní prvky pro případ nehody. Nasedl jsem do jeepu a bez cíle vyrazil.

...

Bezcílně jsem ve svém starém jeepu jezdil po Beacon Hills až do doby než se celé město zahalilo do tmy. Nakonec jsem zaparkoval na mýtince v lese, kde jsme vždy se smečkou parkovali. Dál už jsem se vydal pěšky a jen se svítilnou v mobilu se toulal po lese. Nebál jsem se, byl jsem totiž tak psychicky na dně, že mi bylo úplně jedno, jestli mě právě teď v tom lese zabije nějaká nadpřirozená příšera. Nakonec jsem stejně zakotvil u Derekova starého domu. Sedl si na verandu poškozenou plameny a jen nešťastně hleděl do tmy před sebou. Vzpomněl jsem si, jak se mi před rokem a pár dny zdál sen, ve kterém jsem viděl Talii, Derekovu matku. Tehdy mi v tom snu ukázala nádherný obrázek mé respektive mojí a Derekovi budoucnosti. Byl v ní Derek, Teddy a tři děti. Zdálo se mi to pouhý den předtím, než jsme dostali Noaha. Od té doby jsem tak nějak doufal, že ten sen skutečně splní. Derek se mi totiž kdysi přiznal, že by chtěl právě tři děti. A když jsem ho s nimi pak viděl v tom snu, skutečně jsem si tu představu zamiloval. Jenže teď...teď se mi celá ta představa zbortila. Vlastně jsem si nebyl ani jistý, jestli mi Derek dovolí vídat Noaha. A tohle všechno jen kvůli nedorozumění. Tedy spíš kvůli tomu zatracenýmu Sandersovi. To mě musel vážně kontaktovat? Zatáhl mě do toho, aniž bych chtěl. Všechno je jeho vina. Nigel o Alvarézovi věděl a nic mi pro mou ochranu neřekl, i když mohl. Chtěl mě z toho vynechat a ten parchant Sanders si prostě nakráčí do Beacon Hills a převrátí mi během dvou dnů život vzhůru nohama. Hlasitě jsem si povzdechl a vytáhl z kapsy mobil, který jsem tam před chvíli uklidil. Hned jak jsem ho zapnul, se mi na displeji objevila fotka z Noahových prvních narozenin, kde jsem byl já s Derekem a naším malým synkem. Bylo to tak nádherné odpoledne, celá smečka se sešla, aby s námi oslavila narozeniny našeho syna. Poté jsem najel do galerie a začal si prohlížet fotky. Většinou na nich byl právě Noah nebo Derek. Taky tam byla spousta fotek Teddyho. Všechny fotky vypadaly tak šťastně, což vlastně byla pravda. Byli jsme šťastný, až dodneška. Zastavil jsem se u jedné mé velmi oblíbené fotky, která zdobila můj displej až do chvíle než jí nahradila fotka z oslavy. Byl na ní Derek a Noah, oba spali v naší posteli. Derek ležel na zádech a Noah ležel bříškem na jeho hrudníku. Derek ho držel tak něžně a ochranářsky. Noahovi tehdy bylo asi sedm měsíců, takže byl ještě od dost menší než je teď a jeho roztomilost umocňoval modrý dudlík v jeho pusince a pyžámko s malými roztomilými vlčaty. To pyžámko pro nás speciálně ušila Lydia, která šila věcičky na naše malé poklady celé smečce. „Zase jsem všechno zkazil Talie." Šeptl jsem omluvně. Nakonec jsem se rozhodl zkusit Derekovi zavolat. Popravdě jsem ani moc nevěřil, že mi to zvedne.