Chance or Fate?

Strach

„Jak dlouho máš nakázaný klid na lůžku?" Zeptal se mě Derek po chvíli, kdy jsme v klidu seděli na gauči v bezpečném bytě.

„Proč si myslíš, že mám nakázaný klid na lůžku?" Zeptal jsem se ho udiveně. No samozřejmě jsem po té ráně, vlastně dvou ranách do hlavy měl zůstat v nemocnici alespoň den a další tři zůstat doma v klidu. Takhle mi doktoři nakázali zůstat doma v klidu a odpočívat minimálně pět dní. Sanders byl kupodivu také nekompromisní a i s rizikem, že nám Cruz může zdrhnout mě i Dawsonovi zakázal se vracet do práce, dokud nás doktor nepropustí z neschopenky.

„Stilesi, nelži a nepředstírej, že nevíš, o čem mluvím. Sice umíš lhát na jedničku a ani nemáš zrychlený tep, ale je mi jasné že máš nejspíš otřes mozku. A ta bolest hlavy by tomu taky napovídala. Takže, jak dlouho máš ležet?" Zeptá se mě znovu.

„Asi pět dní." Špitnu rezignovaně. Nenechal by toho, dokud bych mu o tom neřekl.

„Tak fajn, vážně jsme přijeli akorát včas a já se o tebe můžu postarat."

„Dereku, nezačínej zase. Nejsem přece žádný dítě, aby ses o mě musel pořád starat. Tohle zvládnu i sám. Není to tak hrozný." Zaskuhrám.

„Stilesi, je to nutné. A starám se o tebe rád. Takže teď doopravdy dodržíš těch pět dní klidu." Řekne nekompromisně.

„Ale Dereku..."

„Stilesi, copak nechápeš, že mám o tebe strach? Zlato prosím, dodržuj pokyny doktorů." V Derekově hlase bylo slyšet zoufalství. Zoufalá prosba.

„Dobře, dobře, dobře. Jen už nemluv takhle...zoufale. Chápu to, chápu tvůj strach. Jen si občas připadám jako naprosto neschopný a k ničemu, když se o mě musíš pořád tak starat." Povzdechnu si.

„Stilesi, většinou, když jsi byl zraněný, za to mohla tvoje práce nebo naši nepřátelé. Není to tvoje vina. A taky si moc dobře vybavuju, jak jsi o mě pečoval po tom, co jsme utekli z toho areálu CIA. Vážně sis myslel, že si nepamatuju to, jak sis ke mně vlezl do postele, když jsem měl zimnici z horečky z oměje? U tebe jako člověka jsou holt ty zranění a jejich hojení delší proces." Pošeptá mi do ucha a dá mi pusu na tvář.

„Já vím, proto si také přeju, aby to všechno už skončilo. Dokončili jsme tenhle zatracený případ a my se vrátili domů, kde si tak maximálně urazím palec na noze od roztahaných hraček." Postesknu si. Ještě pár týdnu nazpět mi naražený prst u nohy a roztahané hračky šíleně vadily, ale teď bych se k tomu milerád vrátil. Noah si začne ručičkami mnout očka. „Ty už jsi unavený, že broučku?" Podívám se mu do tvářičky a jeho unavený pohled mluví za vše. „Dereku, kde bude vlastně malý spát? Tady není žádná postýlka." Zeptám se.

„Mám v autě jednu cestovní, skočím pro ní a sestavím, abychom mohli malého uložit." Odpoví Derek.

„A co kdybychom ho jen pro dnešek nechali spát s námi. Vyskládáme kolem něj zase polštáře." Navrhnu.

„Dobře, ale jen dnes. Už tak je náš synáček docela rozmazlený." Uchechtne se Derek.

„Oproti ostatním dětem ho držíme docela zkrátka. Například jsme mu nikdy nedovolili, aby si snědl tu přesnídávku v kapsičce předtím, než jí zaplatíme. Ostatní rodiče na pásy v obchodě pokládají už jen prázdné obaly."

„Fajn, fajn, vzdávám to. Ale musíme ho převléct do pyžámka. Donesu ti ho a mezitím připravím postel." Řekl mi a okamžitě odběhl.

Během chvilky už mi podal pyžámko a já naše ospalého broučka převlékl. Derek už měl připravené vyskládané polštáře v posteli a tak jsem si malého zase vzal do náruče. Ten si okamžitě položil hlavičku na moje rameno a zavřel očička. Došel jsem k posteli a sedl si na pravou stranu. Derek seděl na té druhé a s láskou nás sledoval. Opatrně jsem malého položil na záda a lehl si. Hladil jsem ho po vláskách a díval se na něj. Věděl jsem, že bude ještě chvilku trvat, než konečně doopravdy usne. Jenže Noah náhodou ještě na moment otevřel oči, a když zjistil, že už není v mém náručí, začal fňukat. „Ale no tak Noahu, neplakej přece. Vždyť jsme u tebe." Konejšil jsem ho, ale on ještě přidal na intenzitě. A tak jsem si ho vzal zpět do náruče a lehl si na záda. „Už je to dobré. Jen klidně spinkej." Šeptal jsem mu.