Chance or Fate?

Doupě

Když jsem otevřel dveře od bezpečného bytu, klesl jsem vyčerpaně na kolena. Derek zrovna stál v kuchyni a něco tam dělal. Očima jsem rychle zapátral po Noahovi a když jsem ho viděl jak sedí v ohrádce, kterou sebou Derek také přivezl, spadl mi kámen ze srdce. „Proč sakra nezvedáš mobil?!" Zaječel jsem na Dereka, který si až teď všiml mé přítomnosti. Nechápu, jak si mě mohl nevšimnout.

„Stilesi, co tady děláš? Vypadáš zadýchaně." Podiví se Derek.

„Vážně?! Nebrals mi telefon! Myslel jsem, že se vám něco stalo! Proboha Dereku, šíleně jsi mě vyděsil!" Začal jsem vzlykat.

„To jsem nechtěl Zlato. Ale neudělal jsem to schválně. Ten mobil jsem nebral, protože mi ho Noah hodil do záchodové mísy a pak už nefungoval." Řekl mi Derek jemně, zavřel dveře a pevně mě stiskl. Já pořád vzlykal, nešlo to zastavit. Takový strach jsem snad nikdy nezažil.

„My-myslel jsem...že...že vás n-našli...a něco vám u-udělali." Vysoukal jsem ze sebe mezi vzlyky.

„To nic Zlato, jsme v pořádku. Nic se nám nestalo. Mrzí mě, že ses takhle vyděsil." Šeptal mi Derek do ucha a hladil mě po vlasech. Po chvilce už jsem se uklidnil. „Už je to dobrý?" Zeptal se mě.

„Jo, jen si připadám jako nějaká hysterka." Zastyděl jsem se.

„Stilesi, kdybys mi ty nezvedal mobil, taky bych po tom všem, co jsme prožili, začal šílet. O to víc kdybych věděl, že je s tebou Noah. Na tvém strachu, není nic divného. A brečel jsi úlevou, tělo prostě zareagovalo na tu psychickou zátěž pláčem. Není na tom nic, za co by ses měl stydět." Chytne mě za bradu a políbí mě. „Tak pojď, vím, jak moc teď chceš obejmout i malého." Usmál se na mě a pomohl mi zpět na nohy. „V té ohrádce je za trest, aby pochopil, že nesmí házet mobil do záchodu." Řekl Derek rádoby tvrdě a podíval se vyčítavě na Noaha. Ten jen s nafouknutými tvářičkami otočil hlavu do strany, aby se na něj Derek nekoukal. I na jeho tvářičce byly stopy po pláči.

„Koukám, že nejsem jediný, kdo dnes brečel." Konstatoval jsem při pohledu na malého.

„To nejsi. Tady náš malý výtržník se začal vztekat a plakat, ve snaze se dostat z ohrádky. Přestal teprve před chvilkou, když mu došlo, že mu to nepomůže." Sdělil mi Derek.

„To bych asi tvůj trest porušovat neměl a rozhodně bych ho neměl chovat." Povzdechnu si.

„Jindy bych s tím souhlasil, ale dnes je to výjimečná situace. Klidně si ho pochovej, jak dlouho budeš chtít." Usměje se na mě Derek a dá mi pusu na tvář.

Já tedy celý ještě rozklepaný z prožitého šoku, vezmu malého do náruče. „Ty moje zlobidlo, nesmíš házet taťkův mobil nikam, pak tím děsíš mě. Ani nevíš, jaký jsem o vás měl strach. Ale jsem neskutečně šťastný, že se vám nic nestalo." Šeptal jsem a tiskl k sobě jeho drobounké tělíčko. Připadal mi ještě křehčí než, když se narodil. Tehdy to byl takový maličký drobeček a jeho hlavička se mi vešla do dlaně. Noah jakoby vycítil, že jsem smutný a obtočil mi ručičky kolem krku a hlavičku si položil na mé rameno. Takhle jsem s ním v náruči strávil ještě pěkně dlouhou chvíli. Lisa mi mezitím volala, kde jsem a tak jsem jí to celé vysvětlil. Řekla mi, že ať tedy zatím zůstanu doma s nimi a ve čtyři odpoledne se dostavím na další kolo výslechu Davise.

...

A tak se i stalo. Ve čtyři už jsem byl přichystaný před výslechovou místností. Ovšem během doby, co jsem byl s Derekem a Noahem doma, jsem Dereka přinutil zajít si koupit nový mobil. Neodešel bych, kdybych nevěděl, že bude na příjmu. Jenže teď muselo jít vše stranou. Musel jsem potlačit své emoce, hlavně svůj vztek. Vešel jsem do výslechové místnosti, kde seděl třesoucí se Davis. „Lhal jsi nám Davisi." Řekl jsem pevným a vyrovnaným hlasem, když jsem si sedl na druhou stranu stolu. „Málem se jim podařilo zabít některé z nás." Sdělil jsem mu. Pořád jsem byl vyrovnaný a na tváři měl kamenný výraz. Jenže Davis na nic z toho nereagoval. Jen hleděl před sebe na desku stolu a neodvážil se na mě ani podívat. „Dokonce málem zabili i mě." Opět jsem použil ten pevný hlas bez emocí. Byla to hra. Kdo z koho. A já věděl, že jsem to já, kdo má větší šanci udržet si kamennou tvář. Věděl jsem, že si musím ponechat tuhle tvář bez emocí. Hleděl jsem na Davise nepřetržitým pohledem, pod kterým se Davis aniž by ho viděl, začal ošívat. Cítil ten pohled.