Chance or Fate?

Jsem v pořádku

Stilesův pohled

Probral jsem se zrovna v momentě, kdy můj táta domlouval Derekovi, aby se najedl. Musel jsem se do toho okamžitě vložit a přemluvit ho, aby se skutečně najedl. Znal jsem ho, byl by schopný vyhladovět, když měl o někoho strach. Nakonec snědl alespoň ty dva tuňákové sendviče, na které se zrovna netvářil. Vím, že nemá jídlo z automatu rád, já popravdě už také ne, když umí Derek tak skvěle vařit, ale snědl to. „A kde je Noah?" Zajímal jsem se, když mě vyšetřili doktoři a konečně jsem dostal napít.

„Je u Scotta a Kiry. Ale strašně se mu po tobě stýská." Odpověděl mi Derek.

„Vždyť mě po něm taky. Nejradši bych ho měl hned teď u sebe, ale nechci, aby byl tady v nemocnici. To není vhodné místo pro malé dítě." Povzdechnu si. Ale jsem rád, že je právě u Scotta a Kiry. Vím, že oni dva ho dokážou ochránit a také jsou schopní za něj položit život, kdyby bylo potřeba. Stejně jako bychom to my udělali zase pro jejich syna.

„To opravdu není, ale neboj se, brzo už tě pustí domů a pak budeme všichni zase spolu." Políbí mě Derek na hřbet ruky, kterou drží a pohled se mu pak zastaví na mém obvázaném zápěstí.

„Byly to takové ty tenké provazy. Svázali mi je hodně na pevno, tak proto ty odřeniny." Šeptnu mu odpověď na jeho nevyslovenou otázku. Snažím se předstírat, že to nic není, jenže pekelně to bolelo. Snažil jsem se z těch pout dostat, abych mohl pomoct Dawsonovi, který byl ve vážném stavu, už když mě tam přivezli a taky si s nimi pohrál jeden z těch hajzlů. Podle táty je Dawson stále v bezvědomí. Ani se nedivím, byl tam skoro dva týdny. „Nebylo to tak hrozný." Pokusím se Dereka ukolébat lží.

„Stilesi, já vím, že tě mučili. Tyhle rány na předloktích jsem měl taky, když jsem byl uvězněný Reesem." Podívá se na mě s lítostí.

„Byl jsem tam jen dva dny, nebylo to tak strašný." Pokusím se o to znovu. Znovu mu namluvit, že jsem v pořádku. Namluvit to sám sobě.

„Zlato, mě nemusíš nic nalhávat. Vím, že to pro tebe muselo být peklo. Zase sis musel projít peklem a já tě zase neochránil." Začal si vyčítat.

„Není to tvoje vina." Přesvědčuju ho. Jak by taky mohla být? On s Alvarézem nemá nic společného. Za tohle nemohl.

„Já...kdybych tě tehdy hned vyslechl, nikam bys nejel a tohle se nemuselo stát." Špitl a z očí se mu vykutálela slza.

S obtížemi a bolestí jsem zvedl ruku a slzu mu z tváře setřel. „Kdyby mě nedostali ten večer, nevzdali by se a nakonec by mohli ublížit i tobě nebo dokonce Noahovi. A to bych si nikdy neodpustil. Není a ani to nikdy tvoje vina nebyla Dereku. Alvaréz patří do mé minulosti. Přestaň se obviňovat za něco, co jsi nemohl ovlivnit ani o tom vědět. Ale hlavní je, že už je po všem Dereku. Je po všem Medvídku a až mě pustí z nemocnice, na vše zlé zapomeneme." Usměju se na něj, i když to vcelku bolí. Schytal jsem pár tvrdých ran do obličeje a mám ho i trochu nateklý.

„Dobře." Šeptl Derek.

...

Druhý den mě konečně propustili do domácího ošetřování. Derek si nechal dlouho od doktora vysvětlovat, co všechno můžu a nemůžu dělat, jak se mám koupat a taky jak mi má převazovat obvazy na zápěstí. I když s těmi převazy mi určitě pomůže Melissa, která se tu za mnou byla už také podívat a řekla mi, že si na mě dohlídne. Dokonce jsem mluvil i přes Derekovo vrčení, se Sandersem. Ten mi řekl, že Alvaréze i jeho muže obvinili z únosu, těžkého ublížení na zdraví v případě Dawsona, výroby a prodeje drog a mnoha dalších. Taky ho zajímalo, jestli mi Dawson náhodou neprozradil, po kom vlastně pátral, jenže to jsem skutečně nevěděl. Když mě tam přivezli, Dawson už na tom byl skutečně špatně a většinu času mluvil španělsky z toho, jak byl mimo. Přece jen to byl jeho rodný jazyk. Trochu mě překvapil Sandersův pomlácený obličej, ale podle Derekova „nevinného" výrazu, jsem usoudil, že radši ani nechci slyšet, kdo mu to udělal. „Opatrně." Vyšiloval Derek, když jsem přesedal z kolečkového křesla, na kterém mě z nemocnice převezl k autu.