Chance or Fate?

Odjezd

Čas plynul a já i Dawson jsme se zotavovali z našich zranění. I po psychické stránce jsem se už cítil lépe. Užíval jsem si opět chvíle klidu a rodinné pohody s Derekem a Noahem. Jenže to nemělo trvat už moc dlouho. Za dva dny jsem totiž měl odjet s Dawsonem a Sandersem do LA a vyslechnout Davise. Měl jsem trochu strach ze svého odjezdu. Ne proto, že bych se bál o sebe, to ne. Ale vědomí toho, že Kate Argentová už není jen obyčejnou lovkyní vlkodlaků, ale je sama nadpřirozená nestvůra mi na klidu nepřidávalo. Ona vlastně byla důvodem, proč jsem to hodlal udělat. Chtěl jsem se jí zbavit, pro klid svojí i Derekovi duše. Udělal bych pro Dereka cokoliv, stejně jako on pro mě. Právě teď bylo asi půl páté ráno a já se probudil a nemohl znovu usnout. No a tak jsem jen ležel a sledoval Dereka, jak spí. Na Noaha jsem se radši podívat nešel, abych Dereka nevzbudil. A taky občas prostě musíte věnovat svou pozornost i někomu jinému než svému dítěti. I když ten druhý spí. Sledoval jsem jeho pohybující se hrudník v pravidelných intervalech, jak dýchal a nemohl se na něj vynadívat. Měl přikrývku sesunutou k pasu, tak jsem jí vzal a vytáhl mu jí až ke krku. Vím, že nemůže nastydnout, ale i tak nechci, aby mu byla zima. Neodolal jsem a dal mu pusu na čelo. Stulil jsem se co nejblíž k němu, ale tak abych ho nevzbudil a dál ho sledoval. Nakonec se mi začaly zavírat víčka a usnul jsem.

...

Probudilo mě Noahovo mrčení. Derek stále spal a tak jsem hned vyskočil z postele, abych našeho broučka pochoval. „Ahoj broučku, musíme být tichoučko, taťka ještě spinká. Takže tě přebalím a pak ti dám něco k jídlu. Ano?" Šeptal jsem mu a pohupoval ho v náruči. Jak jsem předpokládal, jeho mrčení znamenalo, že potřebuje přebalit. To už jsem měl nacvičené a tak mi to zabralo jen chvilku. Pak jsem ho vzal do kuchyně, kam nás následoval i Teddy. Noaha jsem posadil do dětské židličky a Teddymu nasypal granule a nalil vodu do misek. Pak jsem vzal jednu ovocnou přesnídávku a začal malého krmit. K tomu jsem sám snídal banán. Když už jsme byli všichni tři najedení, musel jsem s Teddym ven a tak jsem malého oblékl, pak rychle i sebe a vyrazili jsme v tichosti ven. Derekovi jsem jen naškrábal vzkaz, že jsme venku. Vzal jsem Teddyho do jeho oblíbeného parku, kde se mohl proběhnout bez vodítka. Noaha jsem také osvobodil z kočárku, abych ho mohl zase učit chodit. Držel jsem ho za ruce a Noah pomalu a neohrabaně ťapkal. Byl jsem si jistý, že zanedlouho začne chodit i sám. Doufal jsem, že když odjedu tak to neprošvihnu. To by mě příšerně mrzelo a nikdy bych si to neodpustil. „Tady jste." Ozval se Derekův hlas a já se za ním otočím. Teddy začne okamžitě sprintovat k němu a Derek už se sklání, aby ho pohladil. „Probudím se a všechny moje zlatíčka jsou pryč. Bylo mi smutno." Postěžoval si Derek.

„Nechtěl jsem tě budit, za poslední dny jsi toho moc nenaspal. Vím, že se trápíš kvůli Kate a mému odjezdu. A dneska jsi konečně spal tak klidně. Prostě jsem tě nemohl probudit. A čekat na tebe jsem také nemohl, Teddy už potřeboval vyvenčit." Omlouval jsem se mu.

„To nevadí, jen jste tu moc dlouho, tak jsem se vydal za vámi. Mohli bychom si potom dojít na takovou pozdní snídani a trochu se projít. Už dlouho jsme takhle nikde nebyli." Dojde ke mně, vezme Noaha do náruče a políbí mě. „Nevím, jak to tu bez tebe vydržím. Byl jsem doma sám jen půl hodiny a už se mi stýskalo." Šeptne.

„To vydržíš. A tady náš malý rošťák s naším chlupatým ztřeštěncem tě zabaví." Pošimrám Noaha za ouškem a on vypískne. Je tak rozkošný, když se tak směje a výská.

„Ta chůze mu už docela šla. Co kdybychom ho zkusili dneska už pustit. Co říkáš Noahu, zkusíš chodit už sám?" Zeptá se Derek malého.

„No mohli bychom to zkusit. Byl bych rád, kdybych to viděl." Souhlasím.

„Tak si stoupni tak na metr a půl nebo dva daleko a zkusíme, jestli k tobě dojde." Vybídne mě Derek. Já couvnu asi dva metry dozadu a sednu si na bobek. Derek udělá to samé a položí Noaha na zem. „No kulíšku, půjdeš za tatínkem? Co? Zkusíš to?" Mluví na něj Derek jemně.