Chance or Fate?

Bolavé ouško

Jedeme do nemocnice. Derek se soustředí na řízení, ale i tak je na něm vidět, že se o malého bojí. Já sedím na sedadle spolujezdce a nervózně si ťukám prsty do stehna. Cesta, která obyčejně trvá tak dvacet minut se mi právě teď zdá nekonečná a všech mých vnitřností se zmocnil šílený svíravý pocit. Konečně dorazíme do nemocnice a Derek rychle zaparkuje. Dovnitř doslova vběhneme a zběsile hledáme tátu, Lydii anebo alespoň Melissu, která by mohla vědět, kde jsou. Nakonec narazíme na Lydii. „Lydie kde je?" Vyjeknu, jakmile ji spatřím.

„Ještě ho doktor vyšetřuje, pojďte za mnou." Pokyne nám mávnutím ruky. Oba jí mlčky následujeme a já Dereka chytím za ruku, kterou pevně stisknu. Derek můj strach poznal a stisk mi opětuje. Když se mu podívám do očí, zrcadlí se v nich úplně stejný strach jako v těch mých. „Tady jsou." Ukáže nám Lydia na dveře jednoho pokoje. Už přes dveře slyším Noahův pláč, který mi cupuju srdce na kusy. Derek rozrazí dveře a oba se okamžitě nahrneme k posteli, na které Noah leží.

„Broučku, už jsme tady. Neplakej, tátové jsou tady." Hladím ho po tvářičce.

„Už ho můžete obléct a pochovat." Řekne nám doktor a já malého začnu oblékat. Při každém doteku jeho kůže cítím jak je rozpálený.

„Doktore, co mu je?" Zeptá se Derek hlasem plným obav.

„Má běžnou infekci v pravém oušku. Mohl to chytit kdekoliv. Možná z vody nebo mu do ouška nafoukalo. Klidně to mohl chytit i od jiného dítěte. Příčin existuje mnoho. Každopádně teď váš syn dostane léky ve formě sirupu a horečka by měla během dvou dnů naprosto odeznít. Ale bolet ho to nejspíš bude ještě tak týden, takže mu ten sirup budete muset podávat opravdu pravidelně." Sdělí nám doktor.

Já už malého oblékl a vzal si ho do náruče. „Šššš...tichoučko, už je to dobrý. Za chvilku to přestane bolet." Šeptám stále plačícímu Noahovi, který je už od pláče a horečky celý rudý a zakuckává se. Postupně se začíná maličko uklidňovat a jen pofňukává.

„Takže bude v pořádku?" Ujišťuje se Derek.

„Ano bude, skoro každé dítě si nějakou takovou infekcí či nemocí projde. Ale váš strach naprosto chápu, u prvního dítěte jsme se ženou byli také ze všeho strachy bez sebe." Snaží se nás nějak uklidnit doktor.

„A kolik máte dětí?" Zajímám se.

„Čtyři a u toho čtvrtého jsme byli vystrašení úplně stejně." Usměje se doktor. „Když jde o vaše dítě, ten strach prostě nepotlačíte ani za nic. Malého už si můžete odvést domů a tady máte recept na ten sirup i s doporučeným dávkováním." Podá Derekovi papír a odejde.

„Kluci moc mě to mrzí. Večer byl ještě úplně v pořádku a pak se vzbudil a strašně plakal." Promluví na nás táta, který nás zatím jen potichu sledoval, když jsme mluvili s doktorem.

„To nic, není to vaše chyba." Poplácá ho Derek povzbudivě po rameni. „Pojď sem, šmudlo, zbavíme tě té bolesti." Šeptne Derek a vezme si ode mě malého do náruče. Přiloží mu ruku na pravou stranu hlavičky a pak už jen vidím, jak mu rukou putují černé pramínky Noahovi bolesti. Noah už se ztiší a začnou se mu zavírat oči. „Ššš...jen spinkej. Spinkej." Šeptá Derek uklidňujícím hlasem a hladí ho po zádíčkách. Za pár chvil má Noah hlavičku položenou na Derekově rameni a spinká.

„Brouček, nejspíš jemu hodně špatně." Polituji ho. „Tati jak vysokou horečku vlastně měl?" Zajímám se.

„Skoro 38,6." Špitne táta a je na něm vidět jak ho to mrzí.

„Bože." Vydechnu. „Tati Derek má vážně pravdu, tohle není tvoje vina. Prostě je to blbá shoda náhod, že jsi ho zrovna hlídal." Šeptnu tátovi.