Story of my love.

Bye!

Zahleděl se mi do očí a šeptl. "Tak já ti to kafe teda klidně koupím. Jenom už prosím tě na mě neřvi. Nesnášim to." Stáli jsme naproti sobě a navzájem po sobě házeli zuřivé pohledy.

Už to dlouho nevydržím, nevím proč ale to jak se tu hádáme, mi přijde strašně vtipný. I jemu zářily jiskřičky pobavení v očích. Vyprskla jsem smíchy a on taky. Začala se mi podlamovat kolena, proto jsem se ho chytla za rameno. Po tvářích se mi koulely slzy od smíchu.

Kluk začal trhaně mluvit. "Koukám, že ty to taky musíš mít v hlavě asi pořádně vymaštěný. Ti povím, to si můj člověk."

I přes smích jsem se snažila nahodit uražený pokerface z čehož vznikl akorát tak škleb podobný zadku orangutana a to spustilo další salvu smíchu. Pro mě neznámí kluk si otřel slzy z očí a s pochechtáváním ke mě napřáhl ruku.

"Asi bych se měl představit, protože mě očividně neznáš. Jsem Louis Tomlinson, ale můžeš mi říkat Loui." Stisknu jeho ruku. To jméno mi něco říká.

"Já jsem Samantha, ale mám radši jenom Sam." Usměju se na něj.

"Pane Tomlinsone, Vaše káva." Louis se překvapeně podívá na servírku a na pět kelímků s kafem. Na co jich potřebuje tolik? Se chce snad předávkovat kofeinem?!

V očích se mu mihne poznání.  "Jó to kafe! Děkuju." vytáhne z kapsy peníze, podá jí je a ustoupí, abych si mohla taky konečně objednat.

"Jedno karamelové latte s cukrem navíc prosím." Louis tam jen tak pořád stojí a kouká na mě. Tázavě nadzvednu obočí.

"Jsem myslela že pospícháš." Pokrčí rameny. "Stejně už přijdu pozdě tak co."

Servírka položí na pult kafe a já se chystám na to, že jí dám peníze. Louis je ale rychlejší. Jemným drknutím mě posune od kasy a zaplatí. Mrkne na blondýnku za pultem.  Ta chudák celá zčervená a skoro sebou sekne o zem.

"Sam?" Vyjdeme spolu ze starbucks a míříme k letišti. "Copak?"

"Neřekla si mi příjmení." A já doufala, že se na to nezeptá. "Ne, neřekla a ani ti říct nehodlám."

Neubráním se a vypláznu na něj jazyk. Protočí očima a jazyk na mě vyplázne taky. "Tak dobře. Budu ti říkat Samantha....Starbucks!" Řekne to tak obřadně že se tomu musím zasmát.

"Óó, jak vznešené to jméno." Jen jak to dořeknu, zase oba vyprskneme smíchy. Připadám si jako sfetovaná.

Procházíme parkovištěm a Louis se zastaví (asi) u jeho auta. "Jsem rád že jsem tě poznal Sam, takhle jsem se už dlouho nezasmál. Děkuju." No to snad nee, 'abych se nezačla červenat.'

"Neděkuj, taky jsem tě ráda poznala. Ahoj Loui!" Ještě jsem to ani nedořekla a už jsem byla na odchodu. Čím déle se totiž loučím tím je to pro mě horší.

"Sam! Počkej. Dej mi alespoň číslo!" Ani jsem se nezastavila a jen přes rameno křikla: "Nedám...jestli se máme znovu potkat tak se potkáme! Sbohem Loui!" Jen tak ho nechám postávat na parkovišti.

Pls vote and comment :)