Táborové léto

3: Camp

Když jsme konečně zastavili před bránou tábora, kolem už bylo plno aut, z nichž vystupovali nadšení teenageři, kteří byli zhruba v mém věku. Narozdíl ode mně se těšili. Vystoupila jsem nechtěně z auta a rozhlédla jsem se kolem sebe.

Nechtěla jsem tady být, ale nemohla jsem nic dělat.

,,Vítejte," pozdravila nás u hlavní brány nějaká dobrovolnice. Mile se na nás usmála a pak nás nechala vejít.

,,Tak, jaké jsou tvé první dojmy?" zeptala se mě má matka, která šla celou dobu po mém boku. Za námi táta nesl můj kufr a vedle něj šel Sam.

Když jsme vešli dovnitř, tak jsem si mohla konečně prohlédnout vnitřek tábora. Prostor tady byl velice rozsáhlý a byla jsem očividně spokojená. ,,Dobré."

Trávník byl posekaný a všechno vypadalo až přehnaně upraveně. Chatky měly různé svítivé barvy a poznala jsem, že musely být čerstvě natřeny. Takhle by se to tu přece neudrželo, říkala jsem si v duchu, poněvadž z venku vypadaly až moc dobře. Jen jsem doufala, aby byly hezké i uvnitř.

Rodičům asi záleželo na tom, kde budu trávit celé dlouhé tři týdny. Procházeli jsme tedy kolem, až jsme si všimli hlavní chatky, kde přebývali vedoucí tábora. Chatka byla poznat tak, že byla v táboře největší a stálo u ní nejvíce lidí. Také se u ní nacházel obdélníkový stůl, na kterém byl štos papírů a nespočet propisek.

Došli jsme ke stolu, abychom o sobě dali vědět. Za stolem seděla starší paní, která v ruce držela další papíry a na očích se jí leskly brýle. Vlasy měla smotané do rozcuchaného drdolu a na sobě měla kraťasy sladěné s béžovým tričkem. Záviděla jsem jí její odvážnost, byla už ve svých letech a oblékla si kraťasy.

,,Zdravím, ty jsi Ellie, že?" vytrhla mě z myšlenek o jejím oblečení a upřela na mě zrak. Netušila jsem, co mám říct, tak jsem jen souhlasně přikývla. ,,Já jsem Yolanda Andrewsová, hlavní vedoucí tábora," pousmála se a informovala mě o sobě.

,,Hmm," zabručela jsem a v okamžiku do mě šťouchnul táta, čímž mi dal najevo, ať něco řeknu a chovám se slušně. ,,Těší mě," snažila jsem se být především milá, ale nebyla jsem tady dobrovolně. Chtěla jsem pryč, i kdyby mě tady měli držet násilím.

,,A vy musíte být Ellieniny rodiče," otočila se na matku a otce. Poté si všimla malého Sama, jak se nevinně rozhlíží a přemýšlí, co by vyvedl. ,,a ty jsi Sam?" usmála se na něj a můj bratr jen kladně pokýval hlavou. ,,Dobře, takže Ellie, tady máš papír s čísly chatek. U jedné je tvé jméno společně s dalšími dvěma dívkami," oznámila mi.

„Děkuji," kývla jsem na Yolandu a snažila se chovat laskavě. ,,tak ahoj," zamávala jsem své rodině na rozloučenou, převzala si od táty svůj kufr a vydala se ke své chatce, která měla číslo 6. Na hnědých dveřích visel malý papírek, na kterém stálo mé jméno a ještě další dvě. ,,Amy Morganová a Emma Adamsová," přečetla jsem jména a pokoušela se je zapamatovat.

A pak jsem zaslechla za dveřmi hlasitý smích a došlo mi, že už tam mé spolubydlící nejspíše budou. Otevřela jsem dveře a spatřila ten nepořádek.

,,Ahoj, ty budeš určitě ta naše třetí spolubydlící, že?" vyjekla hned blondýnka, která seděla na zemi u svého fialového kufru se třpytkami a vybalovala si své moderní oblečení. Většina z něj ale byla rozházená po podlaze.

,,Bohužel," řekla jsem a s menším úšklebkem jsem se snažila dostat ke své posteli, kterou jsem poznala tak, že byla jediná prázdná a ustlaná.

,,Co ta špatná nálada?" ozvala se druhá tentokrát tmavovlasá dívka.

,,Nejsem tady dobrovolně," zakoulela jsem očima a přiznala svůj zrovna teď největší problém. Netušila jsem, jak by mi mé spolubydlící mohly pomoct, ale doufala jsem, že mi v mém naplánovaném útěku pomůžou. I když pravděpodobnost, že to opravdu udělají, byla minimální.

,,Bude se ti tu líbit," jejím slovům jsem nevěřila ani trochu. ,,jinak jsem Amy," představila se mi tmavovláska a ihned ke mně zvedla ruku. ,,a tohle je Emma."

„Jsem Ellie," slušně jsem jim podala ruku a usmála se. Nějak jsem cítila, že to budou milé holky.

Bylo to docela příjemné mít tady nějaké kamarádky. Aspoň nebudu muset být tolik sama a budu v nějaké společnosti. A nemusela bych myslet na to, že moji rodiče budou u moře, zatímco já budu trčet tady. Ale možná to bude zábava.

Své věci jsme si všechny vybalovaly společně a vybíraly si místo ve skříni. Ani jedna z nás neměla příliš oblečení, takže se nám do dvou skříní vešlo vše, co jsme tam potřebovali naskládat. Po celou dobu jsem se však nejvíc s nimi snažila poznat.

Najednou jsme uslyšely hlasitý zvuk, který vydával nejspíše táborový zvonek. ,,Uvítací táborová porada?" tipovala si Emma.

Vyběhly jsme z chatky a zabouchly dveře. Z ostatních chatek také odcházeli táborníci a scházeli se u hlavní chatky vedoucích. I my jsme se tam vydaly a když jsme přiběhly, zařadily jsme se do řady vedle ostatních.

U chatky stála vepředu Yolanda a po svém boku měla nějakého muže. Na tričku měl jmenovku, na které stálo tučným písmem: Jim. Od holek jsem se však dozvěděla, že mu všichni říkají Jimmy.

„Vítáme vás všechny na našem letním táboře, plném radovánek. Doufáme, že si to tady ty tři týdny každý z vás naplno užije a stráví zde zábavné léto. Každý den budeme vstávat v osm hodin a pokaždé určíme někoho z vás, kdo bude mít službu na budíček. A jako první se toho ujme Ellie Parkerová," vyslovila mé jméno Yolanda a vyhledala mě očima v tom davu. Stála jsem na místě bez jakéhokoliv slova. „Ellie?" trvala na tom, abych se nějak ozvala.

,,Jo," přikývla jsem, jelikož mi nic jiného nezbývalo.

„Výborně, a teď si vyslechněte hlavní pravidla služby na budík," začala a já už přestala poslouchat. Byla to katastrofa. Jako první jsem dostala službu a to jsem potřebovala ze všeho nejmíň. Nevnímala jsem Yolandin proslov o tom, co se smí a nesmí a soustředila se na svůj plán, který budu muset uskutečnit v brzké době.

Za chvíli nás zase poslali zpět do chatek a oznámili nám, že za pět minut se v jídelně chystá oběd. Když jsme se s holkama vrátily, padly jsme každá do své postele a žádná z nás nepromluvila.

Přemýšlela jsem o tom, jaké to tady asi bude. ,,Tak jak se tady zatím cítíš?" prolomila ticho Emma svou otázkou.

Nevěděla jsem, co si o tomto místu zatím mám myslet. A obě holky čekaly na mou odpověď. ,,Dobře," odvětila jsem. Nebyla to lež, spíše to bylo první slovo, co mě napadlo.

Obě mé spolubydlící byly fajn a mohly by mi můj pobyt tady usnadnit. Cítila jsem, že bych se na ně určitě mohla spolehnout a že by mne jen tak nezradily.