Táborové léto

2: Long way

Do následujícího dne mě probudil hlasitý zvuk televize, z níž vyhrávala otravná písnička. Zacpala jsem si uši polštářem, ale i tak mi bylo jasné, že nakonec budu muset vstávat. Přetáhla jsem si přes pyžamo župan a obula si pantofle. Po schodech jsem sešla dolů do kuchyně, kde mě přivítala vůně palačinek.

,,Dobré ráno, zlato, jak jsi se vyspala?" zeptala se mě mamka, když si mě všimla. Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem náladu na povídání, a tak jsem se jen připojila ke svému bratrovi a posadila se vedle něho na pohovku.

Sam toho většinou moc nenamluvil, což mi vůbec nevadilo. Uvelebila jsem se a chystala se přepnout televizní kanál, když se zjevil táta. ,,Ellie, za hodinu musíme vyrazit," informoval mě.

,,Za hodinu?" zavolala jsem na něj. ,,Vždyť nemám nic zabaleno. Neřekl jsi mi, že už pojedeme dneska!"

„Říkal jsem ti to!" zakřičel táta nazpět a pak už nic dalšího neřekl, čímž mi dal najevo, ať dál nesedím a začnu něco dělat. A tak jsem se vydala do koupelny.

Bylo možné, že by mi to všechno řekl a já jen neposlouchala jako to většinou dělám? Možná bych občas měla být víc přítomná. Když jsem se vrátila do svého pokoje, zůstala jsem stát před skříní. Otočila jsem hlavu ke svému prázdnému kufru, ležícím na posteli, a povzdechla si. Ani nevím, co si zabalit. 

,,Na jak dlouho tam budu?"

„Tři týdny," odpověděl táta. Ježiš marjá kriste pane. V duchu jsem proklínala své rodiče. Proč musí ten camp trvat tak dlouho? Nemůže být jen na týden? Všechno se mi hroutilo před očima. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že budu na místě, kde netoužím být, už to šlo jen z kopce. Chtěla jsem se někam zašít a už se neukázat.

Ale co se má stát, stane se. Muselo to mít nějaký důvod, i když jsem zatím na žádný nepřišla. Do kufru jsem si zabalila to nejpotřebnější a snažila se na nic nezapomenout. Jestli totiž chatky nebudou klimatizované, hodil by se i vějíř.

,,Snídaně!" zakřičela mamka a svolala celou rodinu ke stolu. Posadila jsem se vedle Sama a upřela zrak na svůj talíř. Na palačinkách byla už šlehačka, ozdobená jahodami a malinami. Potíž byla v tom, že jsem zrovna teď neměla na jídlo ani pomyšlení.

„Máme džus?" zeptala jsem se, když jsem neměla chuť na cokoliv na talíři.

„Ne," dostala se mi jednoslovná odpověď a tím se i u stolu ukončilo mluvení.

U stolu nastalo hrobové ticho, které nikdo netoužil přerušit. Všichni se zabývali vlastními myšlenkami. Já jsem si v hlavě momentálně přehrávala, jak bude asi tábor vypadat, jak na mě celé to místo bude působit a jestli to vůbec nějak zvládnu přežít.

Pak máma s tátou započali rozhovor, který nebyl pro moje uši, a tak jsem se raději přesunula k sobě do pokoje, kde jsem zauvažovala nad tím, co si na sebe obléknu. Nakonec jsem si vybrala jednoduché šedé šaty a k tomu kostkovanou košili. Vzala jsem si obyčejné tenisky, na oči sluneční brýle a černou kabelkou přes rameno. Vlasy jsem si smotala do hustého drdolu a vytahala po stranách pár pramínků.

Právě jsem si do kufru ještě přibalovala nabíječku, když vtom vešla mamka. „Nabíječku nebudeš potřebovat," poučila mě.

„Proč?" povytáhla jsem obočí.

„Protože mobil budeš mít doma. Do kufru jsem ti místo toho přibalila dopisní papíry se známkami."

„No jasně!" odsekla jsem rozzlobeně. Vyndala jsem nabíječku z kufru a položila jí zpátky na noční stolek. „A holuba tam mám taky?"

Mamka mě sežehla pohledem. „Chceme, aby sis to tam užila. A když si vezmeš mobil, tak většinu času strávíš na něm. A další důvod je ten, že jsou mobily v táboře stejně zakázané." V tom případě, kam mě to vůbec posíláte?

* * *

Zapnula jsem prostorný kufr a ještě naposled se rozhlédla po pokoji. Měla jsem pocit, že mám všechno. „Už jdu!" zavolala jsem na rodiče, kteří na mě nedočkavě čekali v předsíni. A snad posté už na mě volali.

Popadla jsem rukojeť kufru a opustila svůj pokoj. Táta stál opřený o zábradlí a netrpělivě podupával nohou. Při tom neustavičně kontroloval hodinky na své ruce. Když jsem se objevila, mamka bez dalšího čekání vzala klíčky a vyšla ven. Táta mi pomohl s kufrem a pospíchal za ní. 

Popadla jsem ze země ještě malý batoh a dotkla se kliky, když mě překvapivě zastavil Sam. „Těšíš se tam?" zeptal se mě.

„Neřekneš to našim?" nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. I když to beztak bylo zbytečné, protože rodičům bylo jasné, že tam nechci jet.

„Neřeknu," napřímil se a nastražil uši.

„Netěším," odfrkla jsem si a přála si, abych mohla zůstat tady.

„To nechápu. Říkalas, že – "

,,To pochopíš až budeš starší," přerušila jsem ho. ,,Chceš říct tajemství?" sklonila jsem se k němu, abychom byli tak přibližně vysocí. Sam bez váhání přikývl. „Radši bych zůstala tady a jela s tebou k babičce," zašeptala jsem mu do ucha, jako by to bylo nějaké velké tajemství. Ráda jsem to tak dělala, Sam byl ještě malý kluk, pro kterého jsem si přála to nejlepší dětství.

„Fakt? Kdyby to šlo, tak bych klidně jel místo tebe," pousmál se, aby mi zvedl náladu. Těmi svými slovy mě donutil také k úsměvu. „Ale nejde to," doplnil a pokrčil rameny.

„Díky, bráško," rozcuchala jsem mu vlasy, což nenáviděl, a přitáhla si ho do objetí, což rovněž neměl rád. Nejdříve mi vzdoroval, ale pak se nechal, když mu došlo, že nade mnou nemůže zvítězit. Ušklíbl se na mě a potom jsme už oba nastoupili do auta.

Za volantem nakonec seděl táta. Když nastartoval, hned se mu rozsvítilo tlačítko, které mu připomínalo, že musí natankovat. „Stavíme se ještě na benzínce," oznámil nám všem. A pak už jsme konečně vyjeli z prostorné garáže.

„Jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se zvědavě.

„Něco málo přes dvě hodiny," odpověděla máma a mně spadla čelist. Vůbec jsem netušila, co budu během tak dlouhé cesty dělat.

„Dvě hodiny?" zopakovala jsem po ní šokovaně. Určitě je napadlo, že kdybych chtěla prostě utéct, daleko se nedostanu. No, lhala bych, kdybych tvrdila, že mě útěk z tábora nenapadl. Možná mě znali víc, než jsem vůbec mohla tušit.

Opřela jsem si hlavu o dlaň a podívala se z okýnka ven. Byl prostě typický letní den. Svítilo slunce a bylo tak osmatřicet stupňů. Ještě, že naše auto mělo klimatizaci. Ticho se po něm rozléhalo a nikdo se ho nepokoušel prolomit. Až na mě.

„Ani nemůžu poslouchat písničky!" stěžovala jsem si. „Jsem zvyklá mít v autě sluchátka a poslouchat." 

„Chceš hudbu?" zeptal se táta. Že by mi přece jenom teď povolil telefon a sluchátka?

„Jasně, že jo!" vyhrkla jsem nadšeně.

„Jak si přeješ," hlesl táta. Natáhl ruku k rádiu a zvýšil hlasitost písničky, která zrovna hrála. To snad ne. Vážně chytrý nápad. Unaveně jsem se svezla po sedačce dolů. Jak jsem si mohla myslet, že mi táta dá mobil? Taky že jsem tomu úplně na sto procent nevěřila.

Cesta se zdála být nekonečná. Trvala dlouho. Kilometry před námi ubíhaly a v autě snad bylo větší dusno než venku. Ovšem ne kvůli teplotě. Nepřišlo mi, že jedeme dvě hodiny, spíše tak čtyři. A najednou jsme konečně zastavili.

„Jsme na místě," oznámil táta nadšeně. Jeho naladění sdíleli všichni v autě i mimo auto, kromě mě.