Táborové léto

36: Return to my life

Když jsem se konečně převlékla z bílé noční košile do normálního oblečení, připadala jsem si znovu živá a zdravá. Mohla jsem opustit nemocnici, z čehož jsem měla vážně dobrý pocit. Jenže tady byly i obavy z toho, co mě čeká. Vracela jsem se dnes na tábor.

Rodiče ještě něco vyřizovali s mým ošetřujícím lékařem a já seděla na posteli. Zdravotní sestřička mi zrovna čistila ránu na tváři a přelepila mi ji náplastí. Poděkovala jsem a přešla k oknu, odkud jsem sledovala dění na parkovišti. Někde mezi těmi všemy auty stálo i to naše a právě ono mě mělo dovézt na místo, ze kterého jsem pociťovala už pár minut strach.

A pak mě konečně propustili. Když jsem vyšla z budovy, cítila jsem se jako znovuzrozená. Nastoupila jsem do auta, připravená vstříc starému životu, který jsem si nepamatovala. A to znamenalo, že budu dělat vše pro to, abych si vzpomněla.

Dívala jsem se z okna na oblohu, na které svítilo slunce. Nikde nebyl jediný mrak, z toho důvodu možná bylo takové horko. Otočila jsem hlavu na Sama a pousmála se na něj. Snažila jsem se celou cestu myslet na to, že všechno bude v pořádku a že mě ostatní neodsoudí za to, že jsem ztratila paměť.

Uvelebila jsem se na sedačce a zavřela na malý okamžik oči. Než jsem však stihla usnout, cesta uběhla a auto zastavilo před branou kempu. Jakmile jsem vkročila do areálu, vybavila se mi vzpomínka na to, když jsem se zde ocitla poprvé. Čerstvě natřené chatky, vůně posekané trávy a pak několik pobíhajících táborníků, kteří se hlásili u vedoucích.

,,Ellie, jsi tady!" Trhla jsem hlavou a oči otevřela. Spatřila jsem Yolandu. Samozřejmě, že tady byla, vždyť zde dělala hlavní vedoucí.

,,Dobrý den," pozdravila jsem slušně. Hned za mnou byli moji rodiče a tak jsme se společně přesunuli do chatky. I kdybychom zůstali venku, myslím, že by to nevadilo. Tábor byl zcela prázdný. Čekala jsem malé děti, nebo aspoň někoho v mém věku. ,,Kde jsou všichni?" neodpustila jsem si svou zvídavou otázku.

Už jsme vešli do místnosti, ve které se nacházel pracovní stůl s židlemi. Yolanda zaujala své místo a pokynula rukou, abychom se rovněž posadili. Všichni jsme ji poslechli. ,,Jsou na menší vycházce," odpověděla mi. Spojila jsem ruce v klíně a nechala už mluvit dospělé. ,,Takže, do konce tábora zbývá týden, je jen na vás, jak se rozhodnete."

,,Počkat, co máte v plánu?" ozvala jsem se znovu. Nikdo mi o ničem neřekl, ale zdálo se, že mě rodiče chtějí odvézt domů. Netušila jsem, co jsem vlastně za člověka, ale určitě jsem přijela na tohle místo z nějakého důvodu. A zajisté bych ho předčasně neopustila. Pokud by to nebylo nutné.

,,Mysleli jsme si, že tady nebudeš chtít být," podivil se táta. Z jedné strany jsem jim rozuměla. Byli ze všeho teď zmatení, stejně jako jsem byla já. Ale na druhou stranu by se mě měli nejprve zeptat, než něco rozhodnou beze mě. Tábor pro mě musel něco znamenat a já za každou cenu hodlala zjistit co.

,,To ne, chci tu zůstat," nesouhlasila jsem s nimi. Prozatím jsem ještě neměla šanci nikoho poznat a záleželo mi na tom, abych zjistila odpovědi na své otázky, které mi ležely v hlavě.

,,Jsi si jistá?"

,,Naprosto. Trvám na tom," stála jsem si pevně za svým rozhodnutím. V tuhle chvíli mě nikdo nedokázal přesvědčit. Rozhodla jsem se tak a už neměla v plánu to nějak měnit.

,,V tom případě si v centru pronajmeme nějaký hotel a budeme za tebou dojíždět," vyhrkla mamka.

,,Ne," protestovala jsem. ,,Já to zvládnu. Vím, že mě teď nechcete nechat samotnou, ale-"

,,Já na ni dám pozor," přerušila mě v okamžiku Yolanda. Vykulila jsem oči. Takové gesto jsem od ní rozhodně nečekala. Chovala se ke mně mile i v nemocnici, ale vždyť pro mě byla cizí člověk. Ale sama jsem ani nevěděla, jaké to mezi námi bylo. ,,To vám slibuju." Dala mým rodičům takový slib, který se nesmí porušit, takže to myslela vážně.

Usmála jsem se na ni a rozhodla se jí věřit. Když jí důvěřovala moje rodina, tak i já. Yolanda mi úsměv opětovala a pak jsme vyšli ven, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Najednou se tady objevili ostatní táborníci, z nichž jsem měla strach, ale zároveň jsem je toužila poznat.

,,Ellie!" Uslyšela jsem náhle někoho vykřiknout mé jméno. Zběsile jsem otočila hlavu a zpozorovala dvě dívky, které se ke mně přibližovaly rychlostí blesku. Stála jsem nehybně na místě a doufala, že to přežiju. ,,Vrátila jsi se!" Díky bohu se včas zastavily, ale hned na to mě vtáhly do objetí.

,,Ehm, mami?" obrátila jsem se na mamku a spoléhala na ni. Svýma očima jsem ji žádala o pomoc a očekávala, že každou chvíli zakročí.

,,Vy asi musíte být Ellieniny kamarádky, že?" hádala mamka. To mě zpočátku také napadlo, ale bála jsem se jich na to zeptat. Evidentně totiž neměly nejmenší tušení o tom, že jsem ztratila paměť a já je nechtěla vyděsit.

,,Ano. Jsem Emma," představila se blondýnka. ,,a to je Amy." Pokoušela jsem se zapamatovat si jejich jména. Obě dívky si poté s mými rodiči podaly ruku. Mlčela jsem a mluvení raději nechala na své mamince.

,,Ale tábor ještě neskončil. Ellie, ty odjíždíš?" obrátila se na mě Amy. Otevřela jsem pusu, jenže ze mě nevyšla ani hláska. Tak moc jsem chtěla něco říct. Místo toho jsem však jen záporně zakroutila hlavou. Mé kamarádky se zatvářily nechápavě.

,,Měly by jste se posadit," řekla Yolanda a ukázala na dřevěnou lavičku před hlavní chatkou. Holky vůbec nevěděly, o co tady jde, ale i tak uposlechly. ,,Víte, Ellie si vás nepamatuje. Popravdě si nepamatuje nikoho z nás, ani samu sebe."

Tahle informace obě šokovala. Zalapaly po dechu a automaticky si dlaní zakryly pusu. ,,Cože? Co se stalo?" vydechla Emma. Pozorně mě sledovaly. Možná očekávaly vysvětlení ode mě.

,,Já," polkla jsem. ,,jeden kluk říkal, že jsem spadla z kopce a uhodila se do hlavy. Myslím, že se jmenoval Chuck."

,,Chuck?" vykřikly holky naráz. Byly zděšené. Nedokázala jsem pochopit, co je tak vyděsilo. Kdo byl Chuck? A byl tady? I Yolanda a rodiče vypadali zmateně. Zdálo se, že ani oni nevědí, kdo je již zmiňovaný. Aspoň jsem nebyla jediná.

,,Můžeme vzít Ellie do chatky?" zeptala se zničehonic Amy mé mamky. Ta nijak neprotestovala a rovnou se se mnou rozloučila. Dala jsem sbohem své rodině a ujistila je, že budu v pořádku.

Následovala jsem holky do chatky, ve které jsem s nimi po celý tábor měla bydlet. Cestou jsem se rozhlížela kolem sebe a zahlédla jsem například volejbalové hřiště, nebo místo na táborák. Pak se mé kamarádky zastavily u roubenky s číslem 6.

Plahočila jsem se za nimi dovnitř, kde to na mě působilo útulně a spořádaně. Každá jsme měly svou postel, která byla ustlaná. Když mi Emma prozradila, jaká postel patří mně, uvelebila jsem se na ní a věnovala celou svou pozornost holkám.

,,Je toho tolik, co bys měla vědět," začala Amy. ,,Třeba, že je tady někdo, kdo ti pobyt v táboře moc neulehčuje. Jessica, tvá nepřítelkyně. Ale s tím si nedělej hlavu, nás taky nemá v lásce."

,,Kvůli ní jsi musela na samotku," dodala Emma. Samotka? Šokovaně jsem se na ně podívala a chtěla znát všechny detaily. ,,osamocená chata v lese. Tam se přestěhují ti, kteří se chovají nevhodně a Yolanda je už ve svém kempu nestrpí." 

,,Panebože, jsem průšvihářka..."

,,Spíš Jessičina oběť. I když musím říct, že si to od ní nikdy nenecháš líbit!" zasmála se Emma. Nevím, jestli mi to připadalo tak vtipné, jako jí, ale neubránila jsem se úsměvu.  

,,Ale už dost o té zákeřné fifleně. Musíme ti povědět o tom, jak jsme se seznámily!" nadchla se Amy. Věnovala jsem jí úsměv. Popravdě mě to zajímalo. Chtěla jsem o našem přátelství vědět úplně všechno. I ten nejmenší nejnepodstatnější detail. 

,,A nezapomeň na M-"

,,Milion dalších věcí," skočila Amy Emmě do řeči a sjela ji pohledem. Nepochopila jsem, co to mělo znamenat, ale očividně měla Emma na mysli něco jiného a Amy ji z nějakého důvodu nenechala domluvit. Musela jsem za každou cenu přijít na to, co to M znamená.