Táborové léto

37: What does mean M?

V průběhu dne jsme hráli společné táborové hry a pak jsme se sešli v jídelně na oběd. Když jsem se s holkami posadila ke stolu, přisedlo si k nám pár táborníků. Nikdo z nich mi nic nevyčítal a každý byl ke mně moc milý. Byla jsem jim za to vděčná, ale nikoho z nich jsem bohužel nepoznávala. 

Pak však do jídelny vešli tři kluci a jeden z nich si obzvlášť získal mou pozornost. Zdálo se, že ho moje přítomnost dost ohromila, protože na mě nejprve s nezájmem pohlédl a otočil hlavu jinam. Jenže hned poté své oči znovu přilepil na mě, snad aby se přesvědčil, zda ho nešálí zrak.

Rychle jsem se obrátila na holky. ,,Kdo je to? A proč na mě tak zírá?" zajímalo mě. První zareagovala Amy, ale než mi stačila odpovědět na otázku, stál u nás.

,,Ellie, ty jsi tady," vydechl a vypadal jako by nevěřil vlastním očím, které byly jasně modré. Zblízka byl ještě pohlednější, něco mě na něm hrozně přitahovalo. Možná ty kaštanové vlasy? Zkrátka mi dělalo velké potíže, držet se od něj dál. Kdo to byl? ,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi se v pořádku vrátila." Nechtěla jsem ho zklamat, nechtěla jsem mu říct, že si ho nepamatuji.

A Emma to na mně poznala. ,,Úplně v pořádku není," odkašlala si. Náhle se u nás objevili i ti další dva kluci, kteří nejspíš museli být jeho kamarádi. A když si mě všimli, byli taky vyvedení z míry. ,,Ellie netuší, kdo jste. Ztratila paměť, jelikož se v tom lese praštila do hlavy."

Po této informaci všem třem spadla brada až ke kolenům, ale toho kluka s modrýma očima to zřejmě zasáhlo nejvíce. Byl přímo šokovaný. Vypadal, jako by se každou chvíli měl zhroutit k zemi, proto jsem si o něj začala dělat nemalé starosti. A pak skutečně trochu klopýtl. Díky bohu ho stihli včas chytit jeho parťáci.

,,Je ti něco, kámo?" zeptal se ho jeden z nich. Jenomže brunet jeho otázku naprosto ignoroval, tak jako pohledy všech ostatních v jídelně. Díval se jen na mě, do mých zmatených očích a žádal mě, abych řekla, že není pravda to, co teď slyšel. Ale já mu nechtěla lhát a tak jsem ze sebe nevydala ani hlásku, což ho přinutilo vzít nohy na ramena.

Nevím, co se v tu chvíli se mnou stalo, ale měla jsem strašlivé nutkání se za ním rozběhnout. A nesnažila jsem se před tím pocitem nějak ubránit, jelikož jsem okamžitě vyskočila na nohy a nezastavily mě ani hlasy ostatních, kteří volali mé jméno.

Vyběhla jsem z jídelny a neohlédla se. Držel se mě zvláštní pocit, který mi říkal, že dělám dobře. Posléze jsem ho spatřila sedět na dřevěném špalku u dávno vyhaslého ohně. Nepřemýšlela jsem a došla až k němu.

,,Omlouvám se," vyšlo mi z úst. Ihned vzhlédl a já v jeho očích zaznamenala žal. Nenáviděla jsem, když se někdo kvůli mně trápil. ,,řekni mi, kdo jsi," požádala jsem ho a posadila se vedle něho. Chtěla jsem ho poznat, chtěla jsem o něm vědět všechno.

,,Jsem Mike," natočil se ke mně a dotkl se mé tváře. Na rukou mi naskočila husí kůže a rozbušilo se mi srdce. Neměla jsem nejmenší tušení proč. A náhle jsem si uvědomila, že to on byl určitě M. To o něm jistě Emma mluvila. Kdo Mike byl? Byl snad má první láska?

,,Potřebuju, abys ke mně byl teď upřímný," zadívala jsem se mu do očí a chytila jeho ruku, jelikož jsem se pod jeho dotekem nedokázala soustředit. Sundala jsem ji ze své tváře, ale on si se mnou propletl prsty. Malou chvíli jsem jen zírala na naše spojené ruce. Byl Mike tím, za koho jsem ho považovala? ,,chci vědět všechno o nás dvou. Prosím tě o to."

,,Dobře," usmál se. ,,ale chci ti to říct někde jinde. Půjdeš se mnou?" Jak bych ho mohla odmítnout? Už teď si získal celou mou maličkost a to jsem prozatím znala jen jeho jméno. Byla jsem vůči němu bezbranná.

,,Samozřejmě," souhlasila jsem a nechala se jím vyvést z tábora. Cítila jsem se zvláštně. Byla jsem na cestě pryč z kempu a s osobou, která mi byla cizí, ale zároveň i ne. Věděla jsem, že jsme měli společnou minulost a právě proto mi bylo hrozně, že jsem na ni zapomněla. ,,Kam to jdeme?"

,,Nech se překvapit," záludně se pousmál a nic mi neprozradil. Po cestě nikdo z nás nepromluvil, užívali jsme si to rozlehlé ticho a Mike si tak mohl v hlavě uspořádat, odkud začne s mluvením. Nešli jsme však příliš dlouho, protože po pár krocích Mike řekl: ,,Tak jsme tady."

Tohle místo bylo úžasné. Ani jsem netušila, že tady něco takového je. Oči mi zářily a neubránila jsem se ani širokému úsměvu. Před námi se rozprostíral čistý rybník a na něm plavalo několik dřevěných loděk. V každé navíc byla pádla a lucerna. Neskutečně jsem se těšila.

Mike mě vzal za ruku a zavedl mě do jedné z nich. Doufala jsem, že to všechno není jen sen a já nespím. Jelikož mi to celé připadalo jako ze snu. Perfektní kluk, jež si mě získal a dokonalé romantické místo jen pro nás dva.

Když se mi podařilo usadit se, Mike taktéž nastoupil do loďky a chopil se pádla. Dostal nás až doprostřed rybníku a já se cítila báječně. Kolem nás bylo jen spousta průhledné vody a stromy, které se pohybovaly ve směru lehkého větru. Doufala jsem jen, že se loďka s námi nepřevrátí a my neskončíme ve vodě.

Napjatě jsem čekala, až Mike začne. Nespěchala jsem na něj. Muselo to být pro něj těžké, ale to i pro mě. ,,Nikdy mě nenapadlo, že by někdo, na kom mi záleží, přišel o veškeré vzpomínky. Promiň, já jen-"

,,To je v pořádku," uklidnila jsem ho, že ani pro mě není tahle situace lehká. Ale věřila jsem, že si co nevidět rozpomenu. On, mé kamarádky, i všichni ostatní v táboře mi můžou pomoct. A byla jsem si naprosto jistá, že s jejich pomocí můžu počítat. Byli totiž senzační.

,,Tak jo, začnu třeba tím, jak jsme se poznali," nadechl se a pak začal vyprávět. ,,Ten den jsi se učila střílet z luku a já tě z dálky sledoval. Už tehdy jsi mě něčím úplně uchvátila. Proto jsem ti přispěchal na pomoc, abych ti ukázal, jak se to dělá správně. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se tě poprvé dotkl."

,,Neříkej dvakrát."

,,No jo," Mike se ušklíbl a uvědomil si, co právě řekl. Mně hned poté přešel smích, poněvadž jsem na takový moment zapomněla a nedokázala jsem si představit, jak se teď asi Mike musí cítit. Zapomněla jsem i na něj.

,,Mrzí mě to," zavřela jsem oči a nechala utéct jednu svou slzu. ,,Cítím se hloupě, že se mi to celé vymazalo z hlavy. Slibuju, že se budu snažit, aby se mi paměť vrátila," přísahala jsem a pak už nic víc neřekla. Nechala jsem mluvit svého společníka, který mi až od úplného začátku řekl snad vše.

Pohádali jsme se. Poslední dny jsme se nenáviděli a nebyli jsme spolu. Ten vzácný čas jsme promarnili a Mike toho upřímně litoval. Líbala jsem se s jeho kamarádem. On zase s mou nepřítelkyní. Tolik informací mi pořádně zamotalo hlavu, ale aspoň jsem se dozvěděla jednu zásadní věc. Měli jsme se rádi. Mike byl má první láska a já měla pocit, že stále je. Ten pocit zamilovanosti nezmizel ani, když jsem přišla o paměť. Dosud jsem k Mikovi něco cítila, i když jsem ho vůbec neznala.

Slunce začalo zapadat, ale my i nadále zůstávali v loďce. Opřela jsem si hlavu o Mikovo rameno a pozorovala západ slunce. Právě teď mi bylo víc než dobře. Mike mě objal kolem ramen, čímž mě dokázal dostatečně zahřát. Tenhle večer byl prostě bez chyby a já věřila, že se mi navěky uloží v hlavě a nezmizí jen tak, jako to ostatní.

~ ~ ~

Zdravím!

Příběh se už pomalu chýlí ke konci a já vám chci moc moc poděkovat za 50K přečtení! <3 Moc to pro mě znamená :) Děkujiii!