Táborové léto

23: I'm sorry

Rychle jsem Jessicu obešla a vyběhla ven na čerstvý vzduch, kde jsem se mohla volně nadechnout. Nicméně jsem nedokázala zapomenout na její slova, ať už byla pravdivá nebo ne.

Vzpomněla jsem si na Kayla, od kterého jsem chtěla zjistit, proč Connor nepřišel na rozcvičku a jestli je vůbec v pořádku. Bylo mi jasné, že jsem ho včera musela zaskočit, v ten okamžik jsem však nepřemýšlela.

Kayl se zrovna rozcvičoval po běhu, stejně tak jako ostatní. ,,Ahoj Kayle," podravila jsem ho ze všeho nejdřív. Byl mile překvapený, že jsem se u něj objevila.

,,Ellie," nasadil laskavý úsměv. ,,co potřebuješ?" zeptal se mě, jako by čekal, že po něm budu něco chtít, jelikož jsme si většinou nikdy nepovídali jen tak a nebyli jsme zrovna velcí přátelé.

,,Jak je Connorovi?" otázala jsem se ho starostlivě. Má otázka ho očividně zaskočila. Sice jsem Connorovi včera dala co proto, ale to v žádném případě neznamenalo, že jsem jako on. Nebyla jsem tou, za kterou mě Kayl, po tom včerejšku, možná teď považoval. Proto jsem se nakonec rozhodla se Connorovi omluvit, přestože to celé měla být odplata za Amy a Mika.

,,No, je v pohodě," odpověděl. Věděla jsem však, že bude následovat to odporovací slovo. ,,ale myslím, že tě nechce vidět a ani s tebou mluvit." To mě nijak nepřekvapilo, protože, kdo by chtěl mluvit s někým, kdo mu dá facku a naprosto ho znemožní před jeho přáteli? Opravdu jsem se cítila provinile.

,,To je mi naprosto jasné. Jen bych se mu chtěla omluvit," sklopila jsem oči. Neodvážila jsem se na Kayla podívat, určitě si o mně nemyslel nic dobrého. Já to ale včera tak nemyslela. Vlastně jsem nemyslela vůbec, jinak bych si nejdříve něco takového dopředu promyslela.

,,Je v chatce," informoval mě Kayl klidně. Pak se však zarazil, jako by mi něco zapomněl říct, nebo se spíše rozmýšlel, zda mi to má říct. ,,ale dej pozor. Myslím si, že je poměrně vytočený."

,,S tím počítám," uklidnila jsem ho. ,,Děkuju," usmála jsem se na něj vděčně, na což bez váhání přikývl.

Rozcvička však probíhala dál. Zaprvé jsem potřebovala jít za Connorem a za druhé jsem nesnášela cvičení, takže jsem se musela nějakým způsobem vymluvit. Řekla jsem Yolandě, že mám nemilé podezření na to, že jsem dostala úpal ze slunce. Yolanda byla otrávená a vypadala, že mi nevěří ani slovo. I tak mi nařídila, ať si zajdu ke zdravotnici, jenomže ta by poznala, že mi ve skutečnosti vůbec nic není.

Vysvětlila jsem proto, že se cítím pouze unaveně a potřebovala bych si odpočinout. Nakonec mi tedy Yolanda pověděla, ať pro dnešek rozcvičku vynechám a vrátím se na chatku, což jsem měla v plánu. Nicméně jsem neměla na mysli naší chatku, ale tu kluků.

Když jsem došla k jejich chatce, zaklepala jsem na dveře a čekala, až Connor otevře. Nic takového se však nestalo, proto jsem se rozhodla, že bez dovolení vstoupím. Dala jsem mu šanci, kterou nevyužil, takže jsem prostě musela zasáhnout.

,,Connore?" zavolala jsem do prázdné místnosti, jelikož nikde nikdo nebyl. Connorova postel - tedy aspoň jsem si myslela, že je jeho - byla neustlaná a prázdná. Nechápala jsem, kam zmizel. Myslela jsem si, že po tom všem, se bude skrývat a nebude chtít vidět nikoho, než své věrné kamarády. A možná, že ani ty ne.

,,Co tady děláš?" Zaslechla jsem jeho jedovatý hlas za svými zády. Bleskově jsem se za ním otočila a ihned toho začala litovat. Musel právě teď vyjít ze sprchy, poněvadž přede mnou stál polonahý a vůbec nevypadal na to, že by se styděl. I když jsem se mu nedivila, protože neměl důvod.

Kolem pasu měl obmotaný bílý ručník a jeho hruď byla úplně odhalená. Zakazovala jsem si zírat na jeho tělo, jenomže jsem si nemohla pomoct. Přesně podle mého očekávání měl vyrýsované břišní svaly.

Místo toho, abych se k němu otočila zády, jsem úplně zkameněla na místě. A náhle jsem si uvědomila, že se jeho postava pomalu přibližuje k té mé. Stála jsem nehybně na místě a nesnažila se před ním nějak bránit. Neměla jsem strach z jeho blízkosti a on to musel pochopit.

Přistupoval ke mně a při tom se svýma očima vpíjel do mých. Náhle byl u mě tak blízko, až jsem cítila jeho horký dech na svých tvářích. Zasáhla jsem až, když se ke mně, kvůli své výšce, začal sklánět. ,,Tak dost!" narazila jsem svou dlaní do jeho hrudi a odstoupila od něj. Hned jsem svou ruku zase nechala volně spadnout.

,,Pokud je ti to nepříjemný, tak proč jsi mě nezastavila hned?" zeptal se mě, čímž se mi snažil něco naznačit. Nic jsem neříkala, pouze jsem čekala, až se vyjádří. ,,Mimochodem, kdyby ti na mně nezáleželo, nepřišla bys."

,,Jsem tady jen proto, abych se ti omluvila za ten včerejšek," odpověděla jsem pevným hlasem. Nemohla jsem se od něj nechat tak snadno rozhodit. ,,Upřímně si nemyslím, že to byla nějak velká chyba, ale i tak promiň."

,,V pohodě," pokrčil ledabyle rameny, jako by ho to vůbec netrápilo a dávno už na to zapomněl. Já to však brala vážně. ,,stálo ti to za to?" zeptal se zničehonic. Jeho otázce jsem úplně nerozumněla. Jakou měla se včerejší nehodou souvislost? Connor pochopil, že nevím, o čem právě mluví. ,,No, jen si tak říkám, miluješ ho natolik, abys za něj bojovala? Vsadím se, že o jeho minulosti nevíš nic. Řekl ti něco?" Zamračila jsem se na něj. ,,To jsem si myslel."

Nebylo mi vůbec příjemné to, co právě teď říkal. Nechtěla jsem jeho slova poslouchat. Proč každý řešil Mikovu minulost? Co se stalo, že na ni nikdo nepřestal myslet? Já jsem ale Mikovi věřila, nemusel mi nic vysvětlovat, pokud nechtěl. Měla jsem ho ráda takového, jaký byl teď. Nezáleželo mi na tom, jaký byl dřív. ,,Tobě nemusím nic říkat."

,,Nic mi do toho není, Ellie, ale myslím si, že cítíš taky něco ke mně. Nemám pravdu?" znovu se ke mně sklonil, čímž mě chtěl uvést do rozpaků a donutit mé srdce rychleji bít. S Connorem to však bylo úplně jiné, než s Mikem. ,,opravdu teď nic necítíš?"

,,Máš pravdu," Po mém přiznání si neodpustil ten svůj rošťácký úsměv. Stoupla jsem si na špičky, abych víc přiblížila svůj obličej k jeho. ,,nic ti do toho není!" odsekla jsem a obešla ho. Nechala jsem ho v chatce samotného a opustila ho dřív, než by se stala chyba, které bych litovala celý svůj život.

Takhle jsem byla šťastná. Jen s Mikem. Nezáleželo mi na tom, co Connor cítí. Měla jsem však nemilé tušení, že to dělá jen pro to, aby mě od Mika oddělil a zbavil se mě, čímž by svého kamaráda získal zpět pro sebe.

Já se však nehodlala tak snadno vzdát. I když jsem Mika neznala tak dlouho, věřila jsem, že kdyby byla jeho minulost nějak důležitá, řekl by mi o ní. Svěřil by se mi. Když jsem nad tím tak přemýšlela, nebyla jsem si vlastně tak úplně jistá, že by mi vše řekl. Možná opravdu něco skrýval. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že o nic nejde.

Jenomže mi v hlavě, za těch pár dnů, utkvělo spoustu otázek, na které jsem už potřebovala znát odpovědi. Proč Mikea mé kamarádky nenáviděly? Proč k němu cítily tolik nenávisti a chtěly mě před ním chránit? Z jakého důvodu mi zakazovaly s ním cokoliv mít? Kým Mike skutečně byl?