Táborové léto

Bonusová kapitola

Tak tady je konečně ta slíbená bonusová kapitola z pohledu Mika. Je o prvním setkání s Ellie, o jeho pocitech a myšlenkách, a proto jsem ji zařadila sem do prvního dílu. Je tu dost vynechaných věcí, co proběhly z Elliena pohledu, aby to nebylo tolik stejné. Je to sice jen pár vět, ale bylo pro mě docela těžké je sepsat. Doufám, že nezklamou a omlouvám se za to, že jste na ně museli tak dlouho čekat. :)

Mike

Tvářil se spokojeně, šťastně, na můj vkus až příliš. Propichoval jsem ho očima a v uších mi při tom zněla hlasitá hudba. Přestože jsem se jí snažil věnovat co největší pozornost, byla jen pozadím pro mé zuřivé myšlenky, které jsem nedokázal zkrotit. Zadní sedadlo se alespoň na chvíli stalo mým útočištěm. Seděl jsem bez hnutí a díval se, jak můj táta vede konverzaci se svou novou manželkou, sedící vpředu na sedadle spolujezdce.

Doteď jsem nechápal, proč se obtěžovala a jela s námi. Vlastně bych se zvládl dopravit i sám, třeba vlakem nebo autobusem. Jenže na to jsem neměl dostatek tátovy důvěry. Nevěřil mi a měl pro to bohužel důvod.

Doufal jsem, že po všem, co jsme museli nechat za sebou, strávíme tohle léto společně a podnikneme něco, co by nás oba bavilo. Jenže tátovy představy o plánu na léto se zcela odlišovaly od mých. Rozhodl se upřednostnit Anne a mě poslat pryč. Podle něj to bylo pro mé vlastní dobro, pro to, abych se uvolnil, viděl staré přátele a rovněž se seznámil s někým novým. Zkrátka abych byl v co největší společnosti a vyhnul se samotě. Podle něj to bylo pro mě to nejlepší. Podle mě to byla hotová pohroma.

Jak mohl vědět, co je pro mě nejlepší, když se mě nikdy před tím nezeptal, co bych chtěl? Co by mě zbavilo myšlenek na mámu? Na všechny ty zatracené vyčerpávající pocity? Pocity, které mě pohlcují každý den, kdy znovu a znovu otevřu oči a připomenu si, že to je něco, co máma už nikdy neudělá. Její oči zůstanou zavřené už napořád. A její srdce už nikdy nezačne tlouct. Zatímco moje bije stále.

Tahle skutečnost mě vysává den co den a obírá mě o veškerou energii, jež mi ještě zbyla. Energii, díky níž dokážu ráno vstát a žít dál, jako by se nic nezměnilo. Ale změnilo. Změnilo se toho dost, ale táta jako by to absolutně odmítal vidět. Ani jednou jsem ho nepřistihl, že by projevil trochu citu. Že by si dovolil truchlit. Vždycky byl tím silným, nic ho nemohlo zlomit, ale takových lidí je plno a pokaždý se objeví okamžik, kdy svým emocím povolí uzdu.

Zaklonil jsem hlavu dozadu a podrážděně vydechl, abych dal najevo, že tohle rozhodně nebyl můj nápad a odmítám být jeho součástí.
Z přední části auta se mi však nedostalo žádné reakce, alespoň ne takové, kterou bych viděl, když mi v uších zněla muzika. Což jsem víceméně očekával.

Znovu jsem se narovnal a tentokrát se zaměřil na Anne. Byla přesný opak táty. Byla natolik zatvrzelá, až mě tím vytáčela. Táta byl člověk, který si také v mnohých případech pevně stál za svým rozhodnutím, avšak kvůli Anne byl najednou schopný jej přehodnotit. Choval se s ní jako zamilovaný puberťák, což jsem fakt těžce snášel. Ale nezbývalo mi nic, než se to naučit respektovat.

Auto se náhle zastavilo a motor utichl. Byli jsme v cíli. Byli jsme v táboře. Táta se na mě otočil a z jeho úst začala vycházet slova, která jsem ale neslyšel. Vyjmul jsem si sluchátka z uší.

„Pomůžu ti s taškama," zopakoval mi nejspíš a usmíval se u toho. Já jeho nadšení nesdílel. Než jsem ho stačil zarazit, vystoupil. Neměl jsem v úmyslu tu být s Anne o samotě ani vteřinu, takže jsem ho ihned následoval.

„Díky," převzal jsem si od něj své dvě cestovní tašky a udělal krok, načež mě táta zastavil.

„Zkus se tu trochu uvolnit, dobře? Měls to tu rád, pamatuješ? Můžeš si tu vytvořit nový zážitky a přijít na lepší myšlenky," stiskl mi povzbudivě rameno a mně připadalo, že jsem v jeho pohledu zahlédl soucit. Neměl jsem čas nad tím přemýšlet, jelikož si mě nečekaně přitáhl do objetí. Zaskočil mě, ale pustil jsem jednu tašku a objetí mu opětoval.