Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 1.

Zdravím, rozhodla jsem se začít vydávat další příběh. Je to postapo, jak jste si již mohli přečíst v úvodu. Sice je to omšelé téma, ale každý píše jinak a třeba se mi podaří z toho udělat něco nového. Takže pokud máte rádi oživlé mrtvoly, nebezpečí, nějaký ten tvrdý, násilný sex (avšak časem se možná dostaneme i k něčemu jinému) a občas si rádi pobrečíte...kdo ví, třeba vás to nadchne, budu v to doufat. Budu ráda za jakýkoliv názor, i když je pravda, že z první kapitoly se toho moc asi nepozná. :D
Nyní ale přeji příjemné počtení. ♥

Pět měsíců. Skoro půl roku, co to vše vypuklo. A já stále žil. No, nedalo se tomu říkat žití. Tohle bylo spíše přežívání. Stále utíkat nebo se ukrývat...co to bylo za život? Ne, to prostě nebyl život.
Byl jsem na průzkumu. Již pár týdnů jsem byl u nějaké skupiny, co měla vlastní tábor. Na jednu stranu to bylo fajn. Mohl jsem v klidu spát a nemusel jsem se bát, že mě probudí až mrtvák, co by mě požíral. Samozřejmě to mělo i své nevýhody. Jako třeba toto. Byl jsem vcelku drobný, aspoň oproti nim. A hbitý. Proto mě posílali na průzkum do města, kde bylo mrtváků více než dost. Kolikrát jsem už skoro přišel o život? Jistě mnohokrát. Ale co nadělám. Za tu relativní pohodu to stalo. Asi. Navíc v tom byla ještě jedna věc, ale to bylo...jiné.
Musel jsem do skladu - Pro whisky. Pro obyčejnou, zasranou whisky jsem musel riskovat život. Jak já ty chlapy nenáviděl. No, do skladu. Tedy spíše do toho, co z něj zbylo. Vypadá to, že město se drželo docela dlouho a veškeré potraviny, vodu a vše potřebné měli v tomto skladu. Než se mrtváci dostali i sem a všechny je zabili.
A já měl tu smůlu, že jich teď u skladu bylo docela dost. Nespokojeně jsem mlaskl a překontroloval zásobník. Plný, dnes jsem používal na mrtváky jen dvě velké dýky, co se mi houpaly u pasu. Byly z černé ocele a čepel měli dlouhou přes dvacet centimetrů. Sebral jsem je kdysi jednomu mrtvákovi, ještě na začátku toho všeho. Jinak bych asi nepřežil.
Kolik jich...ha! Čtyři. To není zase tolik. Dva střelím a další dva probodnu. To by mohlo jít. Proto jsem se nadechl, vytáhl zbraň a zamířil. Chvíli jsem čekal...a pak jsem vystřelil. Prvního jsem zasáhl v klidu do hlavy, přesná trefa. S druhým byl problém. Potřeboval jsem tři náboje na to, abych ho skolil. Opravdu jsem ve stresu moc střílet neuměl. Navíc se ke mně už blížili další dva. Jen tak tak jsem zbraň zastrčil a naopak vytáhl dýky. S těmi mi to šlo už lépe, na trénink jsem měl... spoustu času. Cesta ke skladu byla konečně volná. Proč tam ale byly? Mrtváci většinou chodí jen za zvukem. Možná tam někde něco spadlo. Rozhlédl jsem se kolem, abych se ujistil, že je čistý vzduch a poté jsem vlezl dovnitř. Ihned jsem se zarazil a pevně sevřel zbraně v rukou. Už jsem chápal, proč mrtváci naráželi do dveří. Uvnitř někdo ležel.
Polkl jsem a přešel blíže k tomu tělu. Byl to muž. Tmavé vlasy, strniště na bradě a tvářích, asi se dlouho neholil. Na sobě měl tmavé, trochu zašlé kalhoty a koženou motorkářskou bundu. U pasu opasek se spoustou zbraní. Co mě ale upoutalo ještě více, byla krev rozlévající se v oblasti stehna. Byl pokousaný?! Opatrně jsem se k němu přiblížil. Dýchal normálně, horečku neměl...a navíc to vypadalo na průstřel. Tiše jsem si oddechl. Nebyl pokousaný. Ale co teď? Nemůžu ho tu jen tak nechat...kdyby někdo přišel na náš sklad, v táboře by mě zabili. A tenhle muž byl v bezvědomí. Měl bych ho..? Ne. Nebudu zabíjet lidi. Živé lidi. Tiše jsem si povzdechl a zandal zbraně. Vykoukl jsem ven a ještě jednou překontroloval, že tu není žádný mrtvák. Měl jsem kliku. Zatím. Musím toho chlápka dostat do vedlejší budovy...ale jak? Je moc těžký! Nespokojeně jsem mlaskl. Do tábora pro pomoc jít nemohu, viděli by v něm přítěž, když je zraněný. A nebo hrozbu, podle toho, jak vypadal. Musím to zvládnout sám. Štěstí, že jsem byl venku nějaký čas sám a vše jsem si dělal po svém. Zrak mi totiž padl na vypadlé dveře od jedné místnosti uvnitř. Pousmál jsem se a dveře přišoupl k muži. S funěním jsem ho na dveře dostal. Stále to bylo těžké...ale už jsem ji mohl lépe přepravit. I tak to ale trvalo dlouho a já cestou do protějšího domu přilákal dva mrtváky. Pitomý hluk. Díky bohu (nebo spíše díky mně) jsme se do vedlejšího domu dostali bez zranění. Ještě jsem skočil do skladu pro ten pitomý chlast a sklad zajistil.
 Další problém byl dostat ho nahoru po schodech. To zabralo dalších asi dvacet minut a já měl pocit, že vyflusnu duši. Naštěstí jsem ho bez zranění nahoru dostal. V tomhle domě jsem předtím zůstával, než mě našli lidé z tábora, proto jsem to tu měl 'opevněné' proti mrtvákům. Dostal jsem ho do místnosti, kde jsem žil a tam jsem ho dál na postel. Stále byl mimo. Musel s tím zraněním již asi dlouho, když ho to tak zmohlo. Opatrně jsem mu sundal kalhoty a prohlédl si ránu. Čistý průstřel, bude to chtít jen vyčistit a zašít. Sundal jsem si batoh, co jsem měl na zádech a vyndal z něj potřebné věci. Malou lékárničku, jídlo, pití a deku. Často jsem někde přes noc zůstával, proto jsem na to byl vybaven. Zvedl jsem se a odešel do vedlejší místnosti, kde dříve byla kuchyně. Bylo to tu vcelku zdemolované. Vzal jsem zde jednu mísu a vrátil se zpět. Do mísy jsem nalil vodu a namočil do toho čistý kapesník. Tím jsem muži začal omývat okolí rány, abych mu to následně mohl sešít. Ano, sešít. Táta je...býval chirurg. Já chtěl být také, proto jsem toho o tom spoustu věděl. Z lékárničky jsem vyndal lanka na sešívání a nové jehly na šití. Nebyl zase až takový problém to sehnat, v lékárnách byla spousta věcí, muselo se jen dávat pozor na mrtváky. Ale neměl jsem nic na umrtvení. Dobře, že je ten chlap mimo. Nadechl jsem se a dal se do práce. Chlap sebou cukl a z úst se mu vydral bolestný výdech, jinak byl v klidu. Netrvalo zase tak dlouho, než bylo hotovo a já mu ránu obvázal čistým obvazem. Snad nic nechytne...a snad se probere. Nerad bych plácal tak vzácným materiálem na někoho, kdo stejně brzy umře.
Rozhodl jsem se, že tu s ním strávil jednu noc, abych se ujistil, jak na tom je. A také, že se sem nedostanou žádní mrtváci. Posadil jsem se k oknu a zahleděl se na tmavnoucí oblohu. Noc byla nebezpečnější. Nešlo o to, že by mrtváci bylo nějak výkonnější, šlo o to, že ve tmě lidé hůře viděli a mrtváky vábilo světlo, proto za ním šli. A pak to dopadalo špatně. Pro lidi. Nechápu, jak já v tom mohl přežít. Zahleděl jsem se do svého odráží ve skle. Dříve světlé vlasy byly nyní zašlé, bez lesku. Tvář občasně špinavá, v téhle době to ani nijak nešlo...sprchy nefungovaly už hodně dlouho nikde v okolí. Z obličeje zářily jen modré oči, co jako jediné byly čisté. Čistá modř, tak hluboká. Tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou, až mi delší prameny vlasů napadaly do obličeje. Hlavu jsem nechal sklopenou a očima hleděl na onoho může. Zajímalo by mě, kde se tu vzal. Lidé se většinou drží v kupách, v táborech, prostě pohromadě, ne sami. Sami jsou v ohrožení. Ale on tu sám byl. Jenže...kdo ho postřelil? Proč? A...co to vůbec je za chlápka?