Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 6.

Zdravím, zde přináším další díl. Předem upozorňuji (což mě napadlo až teď, heh), že pár následujících dílů bude spíše o sexu, abyste se nedivili.
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtění. ❤️

Do místnosti, kde byla sestřička, mě někdo spíše dotáhl. Nekoukal jsem, kdo to byl. Nehleděl jsem na cestu, na nic. V hlavě se mi energie přehrávala jeho poslední slova. Zopakujeme...zopakujeme. Chce to udělat znovu. Opravdu to udělá znovu? To nesmí! Nesmí...nechci to. Nechci to znovu začít, ale...sestřička. Co když lhal? Nebo co když to nebudu dělat a on ublíží sestřičce? To bych nepřežil. Slíbil jsem jí, že už jí nikdo neublíží. Jestli ona toto musela snášet stále...teď je řada na mně.
Dotáhl mě do jiné cely, než ve které jsme byli předtím. Tato měla okna a dvě postele. Aspoň že tak. Na jednu postel jsem ulehl a stěží zadržel bolestný sten, když mě zabolelo pozadí. Sestřička byla hned u mě a ptala se, co se stalo, co po mně chtěl. Rozhodl jsem se, že ji pravdu neřeknu. Proto jsem se usmál a pohladil jí po vlasech. "Nic...jen si chtěl promluvit." Pousmeju se na ni a poté se zachumlám do deky. "Dali ti najíst? Nebo napít? Neudělali ti nic?" Zeptám se. Pak mě ale něco napadne a já vylezu z postele. Její postel jsem přisunul k té své. Nadšeně se usmála a ihned ke mně ulehla. Hlupáček...nic netušila. "Není to tu...zase tak špatné. Dali mi najíst i napít, dobré jídlo. A nic za to nechtěli! Nic...prvně jsem se bála,v té tmavé místnosti, ale pak mě přesunuli sem. Máme tu postele, bude nám teplo! A prý když budeme hodní, časem se třeba dostaneme jinam, kde nás nebudou držet...myslíš, že to jsou sliby? Já bych tomu i věřila. Je tu jeden mladý kluk, slíbil mi, že si se mnou pak zahraje karty." Začne nadšeně povídat a já si skousnu vnitřní stranu tváře. Líbí se jí tu. Nechce odsud utéci. Proč by také měla chtít? To, co říká, zní skvěle. Hlavně...hlavně když bude v pořádku, když ji nikdo neublíží. Pak budu šťastný i já a vše bude tak, jak má být. Opět jsem ji pohladil po vlasech a zavřel oči. "To jsem rád...hlavně na sebe dávej pozor." Zašeptám. Poté již ale netrvalo dlouho, než jsem usnul. Byl jsem vyčerpaný.
Ráno jsem se probudil brzy. Sám od sebe. Bylo mi špatně. Asi ze snu, co se mi zdál, i když už pořádně nevím, co to vlastně bylo. Jistě to ale souviselo s tím vším, co se právě dělo. Přes den byl klid. Přišel akorát nějaký ten mladý kluk, se kterým si sestřička rozuměla a hrála s ním karty. Já ležel v posteli a dával odpočinout bolavemu pozadí. Nechtěl jsem. Bál jsem se každé minuty, co měla nadejít. Co když zase přijde? Co když si pro mě zavolá? Budu to muset snášet znovu. A znovu. A znovu. Ale již jsem se rozhodl. Chci z toho také něco mít, proto s ním uzavřít dohodu. Teď jen doufat, že bude souhlasit.
Po odpoledni se ukázalo, že jsem se neobával nadarmo. Zase si pro mě nechal dovést. Nezavedli mě ale hned k němu. Prvně mě zavedli do koupelny, kde byla nějaká žena. Rozkaz byl jednoduchý. 'Omyj se a uprav. Raději se o nic nepokoušej, nebo ti pomůžeme.' Žena se na mě ani nedívala. Co jsem si ale všiml, v očích jí hrála zlost. Nechápal jsem to. Provedl...jsem snad něco?
Vysvlékl jsem se a zalezl do vody. Nezadržel jsem spokojený výdech. Teplá voda... teplá! A tolik...byla to slast. Začal jsem se mýt, než se ke mně přemístila žena a v ruce držela žiletku na holení. Ucukl jsem před ní, ale ona si jen odfrkla. "Klid, nic ti neudělám. Šéf jen chce, abys byl... připravený." Procedí skrz zuby a v tu chvíli pochopím. Žárlí. Žárlí na to, že Leo chce mě a ne ji. Chtěl mě vůbec? Pochybuji o tom. Jen si chtěl dokázat svou nadvládu, nic víc. Žena mi oholila...snad vše, co šlo. A já byl rudý až za ušima. Proč jsem to nemohl udělat sám? Báli se snad, že někomu něco udělám? Pche, to určitě. Kdybych tu neměl sestřičku, tak klidně, ale takhle? Ne. Bál jsem se, aby ji neublížili.
Po koupeli jsem dostal jen nějakou světlou košili, načež jsem byl zaveden do pokoje s obří postelí. Polkl jsem a rozhlížel se kolem. Opravdu se svět zbláznil? Tady to tak nevypadalo. Tady ne. "Ale, jsi tu brzy." Ozve se ode dveří a já se napnu. Stojí v nich...on. "Chci..uzavřít dohodu." Řeknu tiše a sklopím pohled. Poté jsem ale zatnul pěsti a zahleděl se na něj. Tázavě povytáhl obočí a přešel ke mně. Byl jsem nucen k němu zvednout pohled. "Dohodu? To mě zajímá...poslouchám." Řekne a v očích mu je poznat, že nelže. Nadechl jsem se a oči krátce zavřel. Po opětovném otevření jsem byl plně rozhodnut. "Budu dělat, co budeš chtít. Nebudu se bránit. Nebudu se s tebou prát, nic. Za to ale chci, aby se sestřička měla dobře. Chci, aby byla volná. Aby ji nikdo neubližoval. Aby se mohla procházet venku, jak bude chtít a dělat, co bude chtít. Jistě se tu najde někdo, kdo by se jí ujal. A kdyby ne, tak ať má aspoň...klid." Pronesu a oči opět zavřu. Chvíli je ticho. Přemýšlí, vím to. "To zní zajímavě." Poví a já oči otevřu. Lze v nich spatřit smíření. Co jiného mi také zbývá? Když se budu snažit...když se nebudu bránit, nebude to bolet ani mě. A já bolest nesnášel. "Dobrá, to beru. Stejně vím, komu ji dát." Povím a přemístí se k oknu. Ruce spojí za zády. "Matka jednoho kluka, co to tu hlídá, nedávno přišla o dceru. Skvěle se to vykompenzuje. Bude s nimi bydlet v domě, mít vlastní pokoj...a milující matku." Povím a já oči opět zavřu. Pod víčky cítím vlhkost. Oh, bude mít...rodinu. Na bradě jsem pocítil dotek. Oči jsem opět otevřel a zahleděl se do těch Leových. "Na oplátku ale chci, abys byl jen můj. Budeš poslouchat na slovo. Nebudeš odporovat a budeš poslušný. Ať budu chtít cokoliv...uděláš to. Jasné?" Poví tiše a já polknu. Mám tendenci odmítnout. Co také jiného? Ale...nemohu. Nejde to. Pro jen přikývnu. "Ano." Hlesnu. Po tváři mě poplácá a já si skousnu ret. O zavřené rty se mi otře cosi vlhkého a teplého. Když pochopím, oči se mi zděšením rozšíří. Jeho slova tomu moc nepomůžou. "A teď kuř, děvko. A nekousej."