Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 23.

Zdravím, zde přináším další díl. Jak to se všemi asi dopadne? Co chce sestřička Samovi říci a jaký to na něj bude mít dopad? Snad nám to dnešní díl odhalí.
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Sledoval jsem je ostřížím pohledem. Můj zájem nečekaně stoupl, když pronesla ta slova o tom, že mi musí něco říci. Netušil jsem, co by to mohlo být. Provedli snad něco? A proč se k sobě tak...tiskli? Nechápal jsem to. A kupodivu se uvnitř mě něco ozvalo. Srdce mi více poskočilo, jak se snažilo vymanit z klícky veškeré ty pocity a emoce, co byly kdesi hluboko uzamčené. Ne že by se to povedlo, raději jsem to zase rychle zahrabal dovnitř.
Vstal jsem a přemístil se ke skříni, ze které jsem začal vyndávat nějaké věci. Nyní to měla být delší výprava. Vlastně jsem to Leovi ani neoznámil. Nebyl důvod mu to říkat. Akorát by zase protestoval a chtěl mi to celé překazit. A Liam? Toho jsem vlastně...snad ani neviděl. Měl jsem pocit, jako by se mi vyhýbal. Byla pravda, že občas jsem ho zahlédl, ale hned zase zmizel. Takže ano, vyhýbal se mi. Což bylo v souvislosti s jeho charakterem vcelku divné. Ne že by to bylo důležité. Asi bych nijak nereagoval, kdyby na mě mluvil. Stejně jako u Lea.
"Víš, my.." Začala sestra a já si povzdechl. Proč mi to přišlo strašně otravné? Možná proto, že to otravné bylo. Ten hlas, lidi. Každý po mně něco chtěl. Každý na mě mluvil, snažil se mě, podle jejich slov, 'přivézt zpět'. Ale zpět k čemu? K tomu, jak jsem byl slabý a všeho jsem se bál? Ne. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem být zase slabý, neschopen se bránit. Tohle bylo lepší. Cítil jsem se...volný. A přitom jsem kdesi uvnitř věděl, že mě to pomalu, ale jistě zabíjí.
Do tašky jsem dal další věci a přemístil se k další skříni, menší, ze které jsem vytáhl brousek, usedl na postel a nože si začal brousit. Ještě bych si mohl vyčistit střelné zbraně, jen tak, pro jistotu. A také proto, abych nemusel věnovat větší pozornost lidem tu, heh. "Same, poslouchej mě sakra!" Cukl jsem sebou, když sestra tak vyjekla. To jsem nečekal. Opravdu ne. Ona taková nikdy nebyla. Vždy byla tichá, jemná. Tohle na ni bylo až moc tvrdé. Prudké. Takové...nevím. Překvapilo mě to. Možná i proto jsem náčiní odložil a zpříma se na ní podíval. Modré oči měla skelné a zarudlé, jako by plakala. Proč plakala? Vždyť slzy byly důkazem slabosti. Proto já neplakal. Nesnášel jsem ty malé, slané potvory. Byly zbytečné a na obtíž. Vycítila, že již má mou pozornost a krátce se zadívala na Rikiho. Ten jí na podporu stiskl ruku a ona s nádechem zavřela oči. "Jsem těhotná."
Šok. Ale naprostý. Ona...co? Moje malá...moje malá sestřička?! Ani nevím jak, ale ihned jsem se ocitl u Rikiho a jednu mu vrazil. Chtěl jsem i druhou, ale to mě již Leo zadržel a uvěznil mě svými pevnými pažemi, až jsem se téměř nemohl hnout. Riki si promnul postiženou tvář a sestřička ho po ní pohladila. "Udělal jsi jí něco?! Ublížil jsi jí?!" Téměř zařvu a párkrát v marné snaze zakopu nohama, snad abych se mohl vysvobodit, snad abych ho mohl nakopnout. Kdo ví. Bylo ticho, přerušované jen mým zrychleným dechem. "Neublížil mi. Já jsem.." Zase to nedokončila. Copak nechápala, že mě to uvádí do naprosté nepříčetnosti? "Ty? Ty jsi co? Tak mluv sakra!" Štvalo mě, jak to natahovala. Štvalo mě, jak mě Leo držel a štvalo mě...vlastně úplně vše. "Mám ho ráda. Moc. Chci s ním být. Nevadí mi to. Riki je na mě hodný, stará se o mě, je něžný." Řekne a s láskou v očích se na něj podívá. Pohled jí oplatil a s úsměvem ji po tváři pohladil. Já měl pocit, že vybuchnu. Sestřička...moje malá sestřička! "Vždyť je to ještě dítě!" Vyjeknu. No, ne že bych já nebyl. Ale ona...ah, přece jen ve mně nějaké ty city zbyly. Protože sestřička byla to jediné, co mi zbylo. Přede mě se postavil Riki a než jsem se nadál, jednu mi vrazil. A Leo mě stále držel! "Není to dítě, podívej se na ní! Ty už také nejsi dítě, v téhle době už nikdo není dítě! Jsem o dva roky starší než ona. Vlastně skoro ani to ne. Mám ji rád...miluju ji! Ne jako sestru, ale jako svou partnerku!" Na chvíli mi vzal vítr z plachet. Nevěděl jsem, co na to říci. "Víš vůbec, čím si prošla? Víš, kdo jí co udělal? A ty...ty!" Prsknu pak. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale to mi bylo odepřeno. "Vím! Vím to, vím!" Ke konci hlas ztišil a Aizu k sobě přivinul. "Řekla mi to. Vše mi řekla. Nechtěl jsem se jí pak dotknout. Bál jsem se, že bych jí ublížil. Ale ona sama to chtěla." Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem mu. Jak bych mohl? "Už to není dítě, podívej se na ni!" Křikne pak a já se na sestřičku jako na povel zadívám. Díval jsem se. Prohlížel jsem si ji, její tvář, oči, co před mým pohledem ubíhaly ze strany na stranu. A pak jsem to uviděl. Dlouhé, blonďaté vlasy. Snědá pleť. Velké, modré oči. A tělo? Tohle nebylo tělo dítěte. Již byla vyspělá. Došlo mi to. Ona již nebyla dítě. Nebyla to má malá princezna. Ona již byla skoro dospělá.
Leo povolil sevření a já padl na kolena. Chvíli jsem jen zíral na své ruce, nic jsem neříkal. Ruce se mi lehce třásly, dokud na ně nespadla kapka vody. Ta slaná potvora, kterou jsem předtím tak opovrhoval. A pak další. A další. Ruce jsem si přiložil na tváře, abych tu potupu zakryl. Opravdu jsem plakal. Jako malé dítě. Na ramenou jsem pocítil dotek a poté známou vůni, jak mě sestřička objala. Pak další ruce a teplo většího těla, jak se Riki přidal. Hlavu jsem sklopil více a nic nedělal. Potupa. Stud. Nějak mi došlo, co vše se stalo, jen mi nedocházelo, jak se to stalo. Proč se to stalo. Ta slova...to vše. Sestřička je těhotná. A já...já budu strejda. Proboha, to znělo divně, vždyť jsme oba byli tak mladí. Tak moc. Ale byla pravda, že v této době se na to nehrálo. V této době už i děti bojovaly. V této době byly děti již myslí i zacházením dospělí.
Cosi se ve mně utrhlo, něco se otevřelo. Stačila jen správná slova. Stačil jen ten pohled, aby se pravda ukázala a já pochopil. Aby mi došlo to vše, co se stalo a co jsem provedl. Jenže jsem netušil, jak se s tím vyrovnat. Jen tak lehce to nešlo.