Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 10.

Zdravím, zde přináším další díl. Bude tu takový malý zvrat, ale snad to všichni přežijete. A také se nám tu konečně objeví nová postava.
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Rozmýšlel jsem nad tím po celou dobu, co odešli. Dokonce i večer, když jsem měl už dávno spát, mé myšlenky se ubíraly tímto směrem. A někdy vprostřed noci jsem se rozhodl. Nemohl jsem dovolit, aby Aize někdo ublížil. Zase. Teď už to nedovolím a jsem schopen udělat cokoliv proto, abych ji ochránil. Možná i to byl důvod, proč jsem vstal a rozsvítil. Dal jsem se do hledání. Někde tu přece musí být něco, čím bych se mohl bránit. Něco, čím bych mu mohl ublížit. Leo tu musí něco mít. Nedokážu si představit, že by zrovna on neměl v pokoji schovanou zbraň. Prohledal jsem, co se dalo, než jsem to objevil. Nůž. Obyčejný nůž, co pro mě byl jako spása. Věřil jsem, že mi to postačí. Přece jen...nikdo netušil, že by tady uvnitř na ně zaútočil člověk. Proto to ten chlápek nebude čekat. Jen už musím zjistit, v jakém domě to žijí, ale podle sestřina popisu bych to měl zvládnout odhalit.
Konečně jsem mohl s čistou myslí usnout. Věděl jsem, že na to pak přijdou. Že to já ho zabil. A věděl jsem, že mě Leo potrestá. Ale byl jsem schopen přijmout jakýkoliv trest. Klidně i smrt na dvoře, abych se pak přidal k ostatním mrtvákům. Věděl jsem, že Riki sestřičku ochrání. Už mi to dokázal a já mu věřil.
Ráno nastalo až moc brzy. Prvně jsem si říkal, že by bylo lepší udělat to v noci, ale pak mi došlo, že v noci je více hlídek. A já se tu nevyznal, proto by to pro mě bylo ve dne jistější. Bylo.
Připravoval jsem se. Oblékl jsem se a nůž si zastrčil za opasek. Bylo vůbec zvláštní, že jsem našel nějaké oblečení. Většina z toho byla Leova, ale...ten se to nedozví. Přece jen se má vracet až zítra. Já tu po celou tu dobu chodil jen v košilích. Také jeho. Bylo na mně vůbec ještě stále něco mé? Nemyslím si. Celá má osoba, celé mé bytí záviselo už jen na něm. A s ním také skončí. Naposledy jsem se rozhlédl po pokoji a vydal se ke dveřím. Vypadalo to, jako bych se tu s nábytkem a vším loučil, jako bych se už neměl vrátit. A já věřil tomu, že se již opravdu nevrátím. Ve dne mě odhalí kor, takže žádné ukrývání nemá cenu. Byla to jako cesta na smrt. Ruku jsem položil na kliku a stiskl. Avšak nebyl jsem sám, kdo kliku stiskl a když se dveře otevřely, stal v nich Leo. Jeho pohled mě donutil o krok ustoupit. Vypadal...zle. Jako divoké zvíře. A já netušil, co se stalo. Udělal krok dopředu a já opět ucouvl. Nebyl jsem schopen se vymanit z jeho pohledu. Dveře zaklaply a já tu byl lapen s rozlícenou šelmou. "Tak já se dokonce vrátím dříve, abych si zpravil chuť poté, co se dozvím, že mi umřel bratr...a ty chceš zrovna utéci?" Řekne tiše. Teď už chápu význam slov, když lidé říkali, že řev by byl lepší. Ten jeho tichý, až moc klidný hlas nevěstil nic dobrého. Ani jsem se pořádně nestihl zamyslet nad jeho slovy. Zemřel mu bratr..? Význam těch slov byl daleko a ihned zmizel, protože mi přilétla první rána. Avšak ne žádná facka. Pěst. Klopýtl jsem a chytl se za tvář. To už mě ale uchopil za tričko a přitáhl si mě zpět k sobě. "Chtěl jsem ti věřit. Byla to chyba." Zasyčí a každé slovo doprovází facka ze strany na stranu. Byly tak silné, že když mě pustil, spadl jsem na zem a měl tmu před očima. Tváře mě pálily a v očích mě štípaly slzy. "Ne, já počkej! Sest-" Nestihl jsem doříct, neboť mi přiletěla další rána. "Asi chceš jít taky na dvůr. Jak je libo." Dodá následně a uchytí mě za vlasy, za které mě vytáhne nahoru. Chytl jsem jej za ruku, aby mě pustil, ale on držel dále. Bolelo to. Tak strašně moc. Nevím, jestli i psychicky, ale nejspíše ano. Já...ho totiž začal mít rád.
Nyní další rána nepřiletěla. Místo toho mě přehodil přes stůl a hlavou mi třískl o desku, až se mi před očima míhaly hvězdičky. To už jsem ale pocítil, jak mi sundavá kalhoty a roztahuje nohy. "Ne, prosím.." Slabě Zaprotestuji, ale to mi jen opět hlavou udeřil o stůl. Co se to dělo? Proč si nenechal nic vysvětlit? Ah, chápu. Zemřel mu bratr. Už mi to došlo. Přišel o nejbližšího člověka, co měl. Asi chápu, proč tak reagoval. Proč byl tak naštvaný. Ale- Žádné ale již nebylo. Průtok myšlenek mi přerušila ostrá bolest v pozadí a já vykřikl. Udělal to. Opravdu to udělal. Bylo to ještě horší než poprvé...a asi ani pro něj nebyl prudký vstup nejpříjemnější, když to bylo za sucha. Chvíli počkal, ale spíše jen kvůli sobě. Pak ihned začal a já se zmohl jen na slabé vzlyky. Tělo mě bolelo. Chtěl jsem, aby to už skončilo. A temnota byla milosrdná, neboť po chvíli zahalila mou mysl a já upadl do nekončící tmy.
~
Neudělal se. Ani nevěděl, proč tohle vše dělal. Chtěl ho potrestat, to ano, ale tohle udělal z úplně neznámého důvodu. Po chvíli toho nechal. Nemělo to cenu. Stejně by se ani neudělal. Proto nechal chlapcovo tělo ležet na stole a sám usedl na gauč. Frustrovaně si prohrábl vlasy a zapálil cigaretu. Jeho bratr zemřel. Dozvěděl se to vlastně před chvílí, bylo to jen pár hodin, co našli jednoho z jejich mužů a ten jim řekl, že jejich tábor přepadli mrtváci a všechny zabili. Přišel o jediného člověka, kterému tolik věřil. A teď...Sama si oblíbil. Opravdu že ano. Myslel si, že s ním zapomene, ale když se vrátil, viděl ho, jak chce utéci. Ano, takto to on viděl. Chtěl utéci. A teď tohle. Už mu nemůže věřit. A zůstal sám.
Z rozjímání ho vyrušilo až prásknutí dveří. Otočil hlavu tím směrem a chtěl se na příchozího obořit, že má klepat...ale když uviděl, o koho se jedná, cigareta mu vypadla z úst a on prudce vstal. "Leo!" Ozve se příchozí a zmiňovaný je hned u něj. Začne jej prohlížet, aby překontroloval kousance, ale nikde nic. "Sním snad..?" Vydechne Leo a zahledí se do těch světlých očí. Muž naproti němu se usmál a pevně jej objal. "Ne...nesníš bráško."
Leo stále v úžasu hleděl na postavu před sebou. Stejně vysoká, širší ramena a pas. Jeho bratr, ačkoliv mladší, byl vždy silnější. Na rozdíl od něj měl delší, blonďaté vlasy a modré oči. Když bylo vše normální, po obou holky vždy bláznily. "Co...ale jak?" Vydechne Leo a uchytí se za hlavu. "Vždyť on říkal, že-" Jeho bratr zavrtěl hlavou. "Ten hajzl nás zradil. V noci začal střílet všude kolem a přilákal mrtváky. Spousta z našich je mrtvá, ale někdo přežil." Poví a hledí bratrovi do očí. Leo ho znovu objal, jak tomu stále nemohl uvěřit. Snil snad? Nezdálo se tomu tak. Byl až moc opravdový. "A? Našel jsi ty dva, které jsi hledal?" Zeptá se pak Leo. Jeho bratr zavrtí hlavou. "Nenašel. Prohledali jsme snad vše, co šlo, ale nikde nikdo živí." Povzdechne si. "A co ty? Našel jsi ty, co tě postřelili?" Zeptá se pak. Leo přikývne a uchechtne se. "Jo, našel. Všechny tři jsme postříleli. A víš co? Našli jsme nový přírůstek." Řekne a až teď poodstoupí, aby se jeho bratr mohl podívat na stůl, kde ležet chlapec v bezvědomí. Bratr k němu přešel a díval se na zdevastované tělo. Chlapci se v obličeji objevovaly modřiny a na bocích měl otlačky prstů či škrábance, jak ho Leo pevně svíral. S jeho bratrem to nehnulo. Věděl, jak Leo občas ztratí nervy. "A? To ho využíváš jen jako šukací pannu?" Zeptá se pak a tázavě povytáhne obočí. "No, prvně jsem chtěl...ale on pak navrhl vcelku zajímavou věc. Bude poslušný a bude dělat, co budu chtít, když dám jeho sestře nový, bezpečný domov. Tak jsem tak udělal...a fakt to s ním pak bylo fajn." Na chvíli se odmlčí. "Dokonce jsem ho začal mít rád. Chtěl jsem mu dát větší svobodu, ale když jsem se vrátil, byl Sam právě...na odchodu." Ušklíbne se pak. Mírně nakrčil obočí, když si všiml, jak se tělo jeho bratra napjalo. Chtěl se zeptat, o co jde, ale jeho bratr ho s otázkou předběhl. "Sam? Jakože...Samuel?" Leo přikývl. "A jeho sestra...jmenuje se Aiza?" Opět přikývnutí. "Jak to sakra víš?" Oboří se na něj Leo, ale než stihne nějak zareagovat, jeho bratr mu vrazí pěstí. Leo se chytl za nos a nechápavě sledoval, jak jeho bratr chlapce pohladil po vlasech a vzal jej opatrně do náruče. Nestačil se zeptat. Ne že by mohl, měl co dělat s chytáním krve, co mu tekla z nosu. Avšak slova jeho bratra mu zapříčinila menší, možná trochu větší šok, který si sám nechtěl připustit.
"To je ten kluk, co tě zachránil, ty kreténe."