Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 27.

Zdravím, zde přináším další díl. Doufám, že mě na konci nebude chtít nikdo zabít. c: 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Oči jsem stále držel zavřené, jak jsem se bál na něj pohlédnout. Netušil jsem, jak se tvářil, jestli úžas z jeho očí zmizel, jestli tam stále je či co ho popřípadě vystřídalo. Možná jsem to raději ani nechtěl vědět. Bylo by to jistější. Vlastně...ne. Chtěl jsem to vědět. Ať by ta odpověď byla jakákoliv.
Stále se nic nedělo a já s otevřením očí stále váhal. Proč jsem se tak bál? Neprošel jsem si spoustou věcí na to, abych případné odmítnutí zvládl? Možná ne. Možná by tohle měla být ta poslední rána, co by mě donutila udělat ten jediný krok, u kterého jsem stále tak váhal.
Už už jsem chtěl oči otevřít a smířit se s odmítnutím...ale to jsem se ocitl pevně natisknutý na jeho hrudi, až jsem jen hekl. Otevření oči už nic nebránilo a víčka mi od sebe odskočila, jako kdyby v nich byla pérka. Zvedl jsem k němu pohled, ale on mi prsty zabořil do vlasů a hlavu natiskl více na jeho hruď. "Leo.." Zamumlám překvapeně, ne moc chápavě. "Co se děje?" Vydoluji ze sebe pak a opět se pokusím hlavu odtáhnout. Kupodivu se již povedlo. A pak jsem to spatřil. A již pochopil. "Leo.." Zamumlám a natáhnu k němu ruku, kterou mu setřu slzy z tváře. Plakal. Oči měl zavřené, ale i tak mu z nich vytékaly slzy. Snad ještě nikdy jsem ho neviděl plakat. Ne takto. I když se ze začátku dozvěděl o tom, jak jeho bratr údajně zemřel, neplakal. Ale teď...plakal.
Svou ruku umístil na tu mou a jemně sevřel. "Nezasloužím si to." Řekne tiše. Nestihl jsem nic namítnout, neboť pokračoval dál. "Ublížil jsem ti. Můj bratr ti ublížil. Vyhrožoval ti. Od toho, co tu jsi, co jsi mě poznal...tě nepotkali nic dobrého. Vždyť i v tom táboře tě zmlátili kvůli tomu, že jsem ti vzal zbraně!" Chtěl ještě pokračovat, ale to už jsem poslouchat nechtěl. "Buď ticho!" Štěknu a sleduji, jak otevře oči a překvapeně na mě pohlédne. "Co bylo, to bylo. Vím, že začátek nepatřil mezi to nejlepší, ale teď? Je to...skvělé. Ty jsi skvělý. To já mám pocit, že ty si nezasloužíš mě. Vždyť jsem se k tobě choval tak ošklivě, když jsem...byl jiný. Jsi úžasný, krásný a-" Můj proslov přerušil až polibek, co mi vtiskl na rty. A trvalo dlouho, než naše rty rozpojil. Ne že bych si stěžoval. Ba naopak. Sám jsem to chtěl udržet co nejvíce.
Nakonec skončil a své tělo přitiskl na to mé. Pohladil mě po tváři a mírně se usmíval. "Bude to těžké." Zamumlá. Přikývl jsem. Věděl jsem to. V této době nebude nic lehké. "Zvládneš to?" Opět jsem přikývl. "Pokud tě budu mít po boku, zvládnu cokoliv." A byla to pravda. S ním zvládnu vše.
Jeho další slova mnou projela jako ostrý šíp a způsobila, že i mně zvlhly oči. Zase. Zase ta dvě slůvka a co vše způsobila. Řekl to. Byl jsem...neuvěřitelně šťastný. "Miluji tě." Řekl to. Opravdu to řekl. A já měl pocit, že už se nic nemůže pokazit.
~
Čas začal ubíhat až moc rychle. Hodiny se měnily v dny, dny v týdny a týdny v měsíce. Až jich uběhlo téměř osm.
Vše šlo tak, jak mělo. Byl klid, nic se nedělo. Výpravy probíhaly v pořádku, i když s Leem jsme se občas pohádali ohledně toho, kdo má kam jet. On mě nikam nechtěl pouštět a já nechtěl pouštět jeho na ty více nebezpečné a delší. Od toho tu ale byl Liam, co dobrovolně jezdil snad vždy, kdy to šlo. S Liamem...to bylo zvláštní. Každý jsme si šli vlastní cestou, ale kdykoliv jsme se potkali, panovalo mezi námi zvláštní napětí, které jsem nedokázal pochopit. A možná jsem to ani pochopit nechtěl. Těžko říci. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bál jsem se o něj. Neznal jsem ho tak dobře, ale moc dobře jsem si všiml, že se chová jinak. A to nikdy nebylo dobré. Až moc rád se vrhal do nebezpečí a Leo mu v tom ani moc nebránil. I mezi nimi se něco stalo. Normálně se spolu bavili, ale stále to tam bylo. To, co mi udělal a ty následky z toho. Já už to, dalo by se říci, hodil za hlavu. Co se stalo, stalo se. Už takový nebyl, aspoň ne na mě. Mně už by neublížil. Aspoň jsem v to doufal.
A sestřička? Bříško se jí krásně kulatilo a usmívala se tak, jako nikdy dříve. To samé i Riki, stále byli někde spolu a mně došlo, že to oba myslí vážně. Pečoval o ní a já věděl, že ani já, její vlastní bratr, bych jí toto dát nedokázal. I tak mi ale trvalo dlouho, než jsem to celé překousl.
Sestřička mezitím oslavila i narozeniny, mně se teprve blížili. Její byly úžasné. Kupodivu měla dort, opravdu jí někdo upekl dort. Byla šťastná a já také. Neslavilo se to mezi moc lidmi, jen ti nejbližší a já konečně poznat Rikiho mamku. Byla to moc milá paní a já si oddechl, že je sestřička v dobrých rukou.
Nakonec ale přišel den, kdy i mně nastaly narozeniny. Moc jsem to slavit nechtěl, přece jen...nebyl to věk, kdy by se dalo oslavovat něco extra. Proto mě ještě více překvapilo, když jsem se vrátil domů a tam bylo ticho. To se mi nepozdávalo. V tu chvíli jsem na své narozeniny vůbec nemyslel, vrátil jsem se z výpravy a měl jsem v hlavě spoustu důležitějších věcí. "Leo?" Křiknu do pokoje, ale...nic. Nakrčil jsem obočí, z pokoje vyšel a vydal se více dolů, abych se mohl zeptat chlapů, jestli nevědí, kde Leo je. V tom mě ale kdosi popadl za ruce a přes oči přetáhl pásku. Vyjekl jsem a začal se bránit. Komusi za sebou jsem zasadil pár dobře mířených ran, ale bylo mi to prd platné.
Kamsi mě to táhlo, než mě to pustilo. Ihned jsem si strhl pásku z očí...a vykuleně se díval před sebe. "Všechno nejlepší!" Ozvalo se sborem a já jen hleděl na tu spoustu lidí tu. Byla tu sestřička, Riki, Leo, pár chlapů, se kterými jsem se bavil a jezdil na výpravy...a i Liam. Na toho jsem se jen krátce zahleděl, než jsem pohledem uhnul. Stále to bylo těžké. Myšlenky mi ale rozehnal Leo, co ke mně téměř přiběhl a pevně mě objal. "Všechno nejlepší." Zadrmolí mi do rtů. Myslím, že tohle by mohly být ty nejlepší narozky v mém životě. "Musím říci, že má teta pořádnou ránu." Ozve se za mnou a já si až teď všimnu chlápka, co mě sem vedl. Mnul si čelist a já vyjekl. "Omlouvám se!" Vyjeknu. Jen se zasmál a mávl nad tím rukou. No...aspoň to bral jako srandu.
Bavili jsme se, pili, jedli, co jen to šlo. Již v noci jsem se zvedl s tím, že půjdu. Byl jsem unavený, ale tak nějak příjemně. Usmíval jsem se jako debil, když jsem mířil do pokoje. To mě ale přešlo, když se přede mnou objevil Liam. Ztuhl jsem a o krok ucouvl. On ale přešel ke mně a donutil mě zacouvat až ke stěně. Za tu dobu se změnil. Vlasy měl kratší, ostříhané, dávaly mu tak nějak těsně pod uši. Výraz v očích byl zvláštní, jako by ani nebyl živý. To se změnilo, když na mě hleděl. Něco...něco se tam lesklo. Natáhl ke mně ruku a já ucukl. Opravdu jsem si myslel, že mě uhodí. V očích se mu mohlo ublížení, když mě jen pohladil po vlasech. Poté ale přidal i druhou ruku a když je odendal, všiml jsem si, že se mi na hrudi cosi leskne. Přívěsek. Byl na něm stříbrný delfín a mně z neznámého důvodu poskočilo srdce. Jak věděl, že mám delfíny rád? "Děkuji." Špitnu tiše a krátce se mu zahledím do očí. "Všechno nejlepší. A ať...jsi šťastný." Poví, mírně ochraptělým hlasem, než se otočí a zmizí. Já za ním jen nechápavě koukal a v ruce tiskl medailon.
Později v noci, možná už brzy ráno, mě probral zvláštní hluk. S Leem jsme se krásně pomilovali. No...to bylo poprvé. Podruhé to již bylo spíše opravdové šukání a já měl co dělat, abych nesténal moc nahlas.
Teď jsem ale vstal, vymotal se z Leova sevření a došel k oknu. Nic se nedělo. Vše bylo stejné. Už už jsem se chtěl otočit a jít opět spát, když v tom se ozvala ohlušující rána a ostré světlo. Nechápavě jsem hleděl ven a mozek mi nepobíral to, co se právě stalo. Až Leo mě z tranzu probral. "Dělej, honem! Musíme si pospíšit, všichni jsou v nebezpečí!" Vyjekne. Ano, všichni byli v nebezpečí.
Brána byla otevřená, ale ne dobrovolně. Přes cestu byl obří náklaďák. To bylo to, co způsobilo tu ránu. Brána byla roztržená, kov zohýbaný a předek náklaďáku úplně zdemolovaný. Co ale bylo horší, z kamionu začali vylézat mrtváci. Spousta mrtváků. Ti se sem řinuli i rozbitou bránou. Bylo jich...moc. Vnímal jsem jen křik těch živých. Střelbu, dvojí. Kdosi nám ji opětoval. Někdo na nás zaútočil. Nevypadalo to vůbec dobře a já měl pocit, že dnes všichni zemřeme.