Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 5.

Zdravím, zde přináším další díl Ortorno. Jak pak se asi sourozencům povede? Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Klopýtali jsme lesem, já se držel jen tak tak. Co ale bylo hlavní, vzali mě sebou. Nenechali mě tam! Nenechali...ale co když mě tu nechají teď, když jsem tak pomalý? Ne...nesmí. Nesmím opustit sestřičku. "Sakra...jsi pomalý." Zavrčí na mě jeden chlápek a než se naději, hodí si mě přes rameno a přidá do kroku. Jen jsem sykl, když mé tělo zaprotestovalo, ale rozhodně to bylo lepší, než kdyby mě tam nechali. Lesem se ozývala střelba a až moc známé chroptění. Bylo jich tu nějak moc. Nějak moc na to, že všichni většinou skončili v té jámě. Že by je až tak přilákala střelba? Tím pádem je tahle další jen a jen více lákala. A to nebylo dobré, rozhodně vůbec. 
"Dělejte, tady máme auta, nasedat, ty dva hoďte ke mně. Charlie? Ty s nimi." Poroučí Leo, jen co se dostaneme na cestu, kde čekají tři auta. Auta...a pojízdná. Začínám věřit tomu, že ta jejich kolonie, místo, kde žijí, musí být opravdové. Jak Leo řekl, tak se i stalo. Ocitli jsme se na zadních sedadlech a po chvíli jsme již vyrazili na cestu. Sestřičku jsem k sobě více přitiskl a do ucha jí šeptal konejšivá slůvka, i když jsem měl dost co dělat se sebou. Aniž bych si to uvědomil, tváře jsem měl vlhké od slz, jak mě rána bolela. 
V autě panovalo po celou dobu ticho a napjatá atmosféra. Leo řídil a Charlie se stále rozhlížel kolem. "Do prdele...stádo! Držte se." křikne na nás Leo. Než pochopím, o co jde, auto do čehosi narazí a já se obličejem skoro natáhnu o sedačku. Až pak jsem pochopil a s hrůzou hleděl skrz přední sklo. Silnice byla plná chodců. Byl jich snad celý průvod. Auto do nich naráželo a oni padali na zem jako figurky. Sklo bylo za chvíli celé od krve. Jak tam mohl sakra něco vidět? Nechápu. Z úst mi unikl bolestný sten, když se zase ozvalo rameno. Před očima jsem viděl hvězdičky a vše nějak tmavlo. Na tvář mi dopadla facka. "Hej, neomdlévej, nebo tě z toho auta fakt vyhodíme." Řekne chlápek a otevře okénko. Až do poloviny těla z něj vykoukne a začne střílet do davu. Mrtváci padají jeden za druhým a usnadňují tak cestu. I tak to stále kodrcá, jak přes ně auto přejíždí. Avšak pak je najednou konec. Cesta je volná, před námi už není ani jeden mrtvák. Charlie zalezl zpět do auta a s Leem si plácl, oba se smáli. Brali to snad jako...zábavu? Nechápal jsem to. Já měl co dělat, abych uklidnil své splašené srdce. 
Do kolonie jsme dorazili o asi hodinu později. Nebo více? Těžko říci, posledních několik minut jsem měl problém s tím zůstat vůbec při vědomí. To se ale změnilo, když jsem zastavili. Okouzleně jsem hleděl na vysoké, pevné zdi a bránu, co se pomalu otevírala. Poté jsme již ale vjeli dovnitř a já byl v šoku snad dvakrát tolik. Bylo to tu...obří. Byly tu normální domy, po ulici chodila spousta lidí a všichni vypadali šťastně. Takže...ten z té vysílačky nelhal? Opravdu to tu bylo téměř jako v ráji. Ale ne pro nás. 
Zajeli jsme až kamsi doprostřed kolonie, než nás vytáhli z auta a vedli do velké budovy. Mě musel podpírat ten chlápek, sám bych to nezvládl. "Zavolej doktora, ať se mu na to podívá. A pak svolej chlapy, sejdeme se...za půl hodiny v sále." Poví jen Leo a někam odejde. Nás Charlie zavedl do nějaké malé místnosti bez oken, jen dveře a jedna postel. Tam nás nechal a odešel. Byla tu tma, strašná tma. Jak já tmu nenáviděl. Byli tu? Co když v rohu něco je a...dost! Dost...nic tam není, nesmí tam nic být. Po chvíli přišel doktor a místností se rozlilo světlo. Vysvlékl jsem si tričko a odhalil tak hubenou, šlachovitou postavu. Tělo bylo téměř samá modřina a nyní ke všemu i krev z ramene. Doktor se dal hned do díla a já jen úpěl bolestí. Nakonec mi ale píchl něco na uklidnění a já, byť jsem nechtěl, ocitl jsem se v říši snů. Probral mě až nářek. Ihned jsem vystartoval a narazil bokem do chlápka, co tahal mou sestřičku ven z místnosti. Zakolísal a pustil ji. Ta se ihned schovala za mě a já se nahrbil jako nějaké zvíře. Díky lékům jsem ránu téměř nevnímal. Aspoň něco pozitivního. Chlap se na mě zlostně zadíval. "Šéf s ní chce mluvit, vypal." Poví a udělá krok směrem k nám. Já ale neváhal a vystartoval jsem. Než to stačil postřehnout, má pěst skončila v jeho obličeji a on vztekle zanadával, načež se po mně ihned také ohnal. Před ranou ho zastavila čísi ruka. Charlie. "Co se děje?" Zeptá se chladně a ruku toho chlápka pustí, až když se trochu uklidní. "Šéf chtěl vidět tu holku. Tenhle do toho ale skočil a praštil mě." Poví a prokřupne si prsty. Jeho výraz mluvil za vše. 'Jen počkej.' To bude bolet. Avšak to mi teď bylo opravdu jedno. Bránil jsem sestřičku. Už...se jí nikdo nedotkne. Nikdo. "Nech to, vezmu je já." Řekne Charlie a vstoupí dovnitř. Chytí mě pod krkem a táhne ven. Marně se vzpírám, marně nadávám. Nepouští mě. Za sestřičkou se zabouchly dveře a ona tam zůstala sama. Sama. Nechal jsem ji tam. 
Charlie mě dotáhl do nějakého pokoje. Byl tu Leo. Seděl na gauči, v ruce zapálenou cigaretu a hleděl ke dveřím. "Ale ale, copak jste nějak změnili pohlaví? Chtěl jsem tvou sestru, ne tebe." Odfrkne si a otočí hlavu na stranu, přičemž vyfoukne obláček kouře. Nakrčím nos. Cigarety jsem nikdy neměl rád. Pokyne Charliemu a ten odejde. My zůstaneme sami dva. "Nikdy bych k tobě nenechal sestřičku jít. Copak jsi pedofil, že by sis užíval s malou holkou?" Zavrčím na něj a pevně stisknu ruce v pěst. Ihned je na nohou a tyčí se přede mnou jako bůh zkázy. Uchytí mě za bradu a pozvedne mi hlavu, abych se mu musel zadívat do očí. Sakra, musí být tak vysoký? "Nevyskakuj si skrčku. Já si můžu dělat, co chci...a když budu chtít ojet tu tvou milovanou sestřičku, udělám to." Řekne tiše. Než jsem se nadál, vylétla mi ruka a já mu vrazil facku. A že to pěkně mlasklo. Zůstal nehybně stát a jen na mě hleděl. Oh, přehnal jsem to..? Ne. Ne. Pro sestřičku cokoliv. Než jsem se stačil rozmáchnout podruhé, stočil mi zdravou ruku za zády a strčil mě na gauč, na který jsem s nespokojeným syknutím dopadl. Chtěl jsem se otočit, ale to už mě zatáhl za nohy a já visel přes opěradlo. "Hej! Do prdele, pusť mě sakra!" Křiknu na něj. "Ano, do prdele.." Ozve se jen a já ztuhnu, když pocítím, jak mi stahuje kalhoty. Začal jsem se ihned zmítat a mlít sebou ze strany na stranu. Přitom jsem ho častoval všemi možnými nadávkami, co jsem znal. Umlčela mě až dobře mířená rána, po které se mi mírně zamotala hlava. Nyní mi kalhoty již bez problémů stáhl a roztáhl mi nohy. K sobě jsem přišel až ve chvíli, kdy jsem na vstupu pocítil něco velkého, jak se do mě tlačí. Ne, ne, ne! To nešlo, přece nemohl.. Z úst se mi vydral bolestný křik. Nemohl, ale udělal to. Netrvalo dlouho, než se ve mně ocitl celý a ozval se spokojený výdech. Já byl celý napjatý, prsty jsem silně zatínal do gauče a z očí se mi opět tlačily slzy. On nečekal ani chvíli a ihned začal přirážet. Bolelo to. Nebylo to nic příjemného. Takže...tohle musela sestřička zažívat tak...tak často? "Víš...s tvou sestrou jsem nechtěl nic mít. Proč taky? Ženských tu máme dost, nepotřebuji si užívat s dítětem." Ozve se mi u ucha a následně pocítil jeho ruku na zadku, jak mě přes něj plácl. Bylo mi špatně. Z toho, co mi dělal. Z jeho slov. "Ale když ses mi tu tak pěkně vybídl, proč si neužít." Dodá pak a silněji přirazí, až se mi ze rtů vydere tichý vzlyk. Opravdu to dělal. 
Netrvalo zase tak dlouho, než byl konec. Cítil jsem, jak se mi jeho sperma rozlévá útrobami a tělem mi projel záchvěv. Chvíli bylo ticho, že bylo slyšet i zapnutí zipu na kalhotách. Opět mě plácl přes zadek. "A nakonec to nebylo zase tak špatné, ne?" Zle se pak ušklíbne. Cítím, jak mi to teče po noze dolů. Ne, opravdu to nemohu nazvat pravým jménem. Jinak bych asi opravdu vrhl. "Těším se, až si to zopakujeme." Jeho slova mnou projela jako ostrý nůž. Zopakujeme? On...si to chce zopakovat?