Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 7.

Zdravím, zde přináším další díl. Je psán na mobilu (notebook je stále...uhm), takže to snad bude správně. :D Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Musel jsem to udělat. Musel jsem, i když se mi to hnusilo. Musel jsem, i když jsem nechtěl. Ale...aspoň bude sestřička v pořádku. A to bylo to jediné, o co mi šlo. Proto jsem raději zavřel oči a nechal ho, ať si dělá, co chce. Takže mě nakonec spíše jen šukal do pusy. Ne že by to bylo něco extra příjemného. V jednu chvíli mě ale chytl za vlasy a já byl nucen se na něj podívat. "Snaž se trochu, i mrtvola by se šukala lépe." Zavrčí a já mám chuť mu odpovědět něco ve smyslu, že teď jich má venku hodně...ale moudře jsem raději mlčel a do té pomyslné hry zapojil i jazyk. Že se mu to líbí jsem poznal díky hlasitějšímu výdechu a volnějšímu stisku ve vlasech. Ne...opravdu se mi to nelíbilo a jen při pomyšlení na to, že tohle po mně bude chtít častěji, se mi protočilo kousavé.
Naštěstí (nebo bohužel?) netrvalo dlouho, než toho nechal a já si otřel vlhký koutek úst. Zvedl jsem k němu pohled a on se na mě s opovržením v očích díval. "Ani kouřit pořádně neumíš...nedivím se, že raději šukali tvou sestru." Odfrkne si a já zaskřípu zuby. Hajzl... kretén! Jistě bych našel i spoustu dalších slov, ale na to mi on nedal čas. Opět jsem se ocitl na břiše a on mi již roztahoval nohy. Nic jsem nenamítal, nechal jsem se. Pro sestřičku...pro ni. Netrvalo to zase tak dlouho, než se udělal. Heh, Přece jen to mé kouření asi za něco stálo. Ne že bych na to byl hrdý. "Padej." Odfrkne si pak, svalí se na pohovku a vytáhne cigaretu. Zvedl jsem se, zabalil do deky a šel ven. Tam čekal jeden ten chlápek. Mlčky mi ukázal na koupelnu. Aspoň mi teď dovolili se omýt, když už nic jiného. Poté jsem jen došel do...svého pokoje, jestli se tak dalo říkat cele. Sestřička tu byla, celá nadšená a hned mi začala říkat, že tu byl ten kluk, hrál s ní karty a podobné věci. Usmívala se...a to pro mě bylo ze všeho nejdůležitější. V duchu jsem si posteskl a ulehl na postel, zády k místnosti. Otočil jsem se až ve chvíli, kdy se ozvalo otevírání dveří a sestřino nadšené vyjeknutí. Stál tam mladý kluk, možná stejně starý jako já. Měl rozcuchané, tmavé vlasy a v očích mu vesele jiskřilo, když se vítal se sestřičkou. Na mě se úkosem podíval. Pohled jsem mu laxně oplácel, dokud nás sestřička nezačala představovat. Jmenoval se Riki. Nebo nějak tak. Ne že by to bylo důležité. Důležité to začalo být až ve chvíli, kdy sestřičce řekl, že s ním půjde k němu domů. Ztuhl jsem. To...k němu půjde? Lehce jsem si skousl ret. Sestřička se na něj nechápavě podívala a pak tím samým pohledem koukla na mě. Slezl jsem z postele a lehce nakrčil obočí, když se ozvalo mé pozadí. Sakra...jak rád bych toho vola protáhl železnou tyčí a ukázal mu, jaké to je.
Poklekl jsem k sestřičce a pohladil jí po vlasech. "Víš...domluvil jsem s tím jedním pánem, že tě dá k nějaké rodině, abys měla zase mamku. A jak to vypadá, půjdeš k němu. Už ho znáš, takže by ses bát neměla, ne?" Mrknu na ní. Nechápavě na mě hledí a pak se jí do očí nahrnou slzy. "Ale co ty? Já nechci jít bez tebe!" Vzlykne a pevně mě obejme. Objetí jsem ji oplatil. Bude ji tam lépe...bude volná. "Víš...on nedávno přišel o sestřičku. A ty mu jistě můžeš pomoci, že ano? Neboj se...já budu v pořádku a jistě se budeme moci vídat. Mám tu ještě něco na práci, ale jen co to dokončím, půjdu za tebou, ano?" Řekni jí tiše do ucha. Odtáhne se ode mě a popotáhne. "Opravdu?" Zabrblá. Vyloudil jsem na tváři úsměv. "Opravdu." Přislíbím. A přitom ani nevím, jestli to budu moci dodržet. Ten kluk to celé sledoval a můj pohled se na chvíli svázal s tím jeho. Mám pocit, že snad každý věděl, jako co tu Leovi sloužím. A já se za to nenáviděl. Kdyby...kdybych aspoň nebyl kluk, nepřipadal bych si tak ponížený. "On tě ochrání lépe. Vidíš? Je silný a navíc to tu zná. Jistě tu je více dětí a on tě s nimi bude moci seznámit. A jistě na tebe dá pozor." Řeknu, ale nehledím přitom na sestřičku, hledím přitom na něj. Vypadalo to, jako bych se s ní loučil navěky. Pravda ale byla taková, že já nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Jak dlouho tu budu. Jak dlouho si na mě bude Leo užívat. Jak dlouho to potrvá, než ho to přestane bavit a se mnou se stane...bůh ví co. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, ale ty myšlenky se mi do hlavy zakously jako odporný červ. Sestřička přeběhla k tomu klukovi a on si s úsměv klekl. Já ulehl zpět na postel, nyní ale čelem k nim. Sestřička se s tím klukem veselé bavila, on si s ní hrál a smál se přitom. Byl jsem asi jediný, komu se chtělo plakat. Bylo sobecké, že jsem ji chtěl mít u sebe? Byla to jediné, co mi zůstalo. A teď jsem o to měl přijít? Brzy...bylo to moc brzy. Myslel jsem, doufal jsem, že aspoň den...dva ještě budeme spolu. Vypadalo to ale, že mi osud nepřál. Nebo spíše mě chtěl Leo o sestřičku připravit co nejdříve. Bude na ni ta jeho matka hodná? Nebude ji ubližovat? Dokáže se sestřička začlenit mezi další děti, když si prožila to, co si prožila? Ano...určitě ano. Ona je silná.
"Tak, půjdeme." Poví pak ten kluk a sestřička se zvedne. Přejde ke mně a líbne mě na tvář. "Tak ahoj bráško...zítra za tebou přijdu!" Rozloučí se se mnou a se smíchem vyběhne ven. Kluk se vydá ke dveřím, ale než odejde, zastaví se na prahu. "Dám na ni pozor." A s tím odejde. Dveře se s vrznutím zavřely a místnost zalila stísňující samota. Na posteli jsem se schoulil do klubíčka a snažil se potlačit zběsile bušící srdce. Bál jsem se. Nevím, jestli více o ní nebo toho, k čemu jsem se upsal.