Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 20.

Zdravím. Tak, teď již víte, čím Liam Samovi vyhrožoval. Jak to asi bude dál? A upřímně doufám, že se to vydá. o.o
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Udělal to. Udělal to zase. Pak mě jen nechal v koupelně a v klidu odešel. Já se svalil na dlaždičky a nechal na sebe dopadat, nyní již studenou, vodu. Chvíli se nic nedělo, než mi tělem projel první záškub. A pak druhý, třetí. Až jsem se naplno, zoufale rozplakal. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že se to celé dělo. Vyhrožoval mi. Znásilnil mě. A jeho slova...bolela. Pravda byla, že já měl Lea opravdu rád. Opravdu moc, ba snad i víc než rád. A Liam řekl tohle. Dělal to, co dělal. Opravdu o mně tak Leo uvažoval? Měl mě jen jako šukací pannu? Nevěřil jsem tomu. To by Leo neudělal. Určitě ne. On...byl jiný. Byl. Musel. 
Až po notné době jsem se zvedl a osušil se. Došel jsem do ložnice, kde jsem se svalil na postel a co nejvíce se zachumlal do deky, až ze mě koukaly jen vlasy. I teď mi tělem občas projelo škubnutí, i když už ne tak často jako předtím. Naštěstí. "Ale? Už jsi tady. Promiň, musel jsem jít něco vyřídit a sepsat zprávu." Ozve se ten úžasný hlas a tělo se mi najednou uvolnilo. Tiše jsem vydechl a zpod peřiny vykoukl, abych se na Lea mohl zahledět. Byla už tma, naštěstí, takže bylo vše...v pořádku. Přilehl ke mně do postele a vsoukal se ke mně pod deku. "Brr, jsi ledový. Co jsi dělal, otužoval se?" Byl tak bezstarostný. Jak já mu to záviděl. V jeho náruči jsem se k němu otočil čelem a hlavu mu vtiskl do hrudi. Pohladil mě po tváři. "Copak se děje? Chováš se...jinak." Na chvíli se odmlčel. Jinak? Jinak? Samozřejmě! Já se tu k němu tulil, jako by se nic nedělo a přitom...přitom. "Jak...mě vůbec vidíš? Máš mě jen jako...šukací pannu?" Hlesnu tiše. Potřeboval jsem to vědět. Potřeboval jsem...chtěl jsem. Odmlčel se a na délku paží si mě od sebe odtáhl. Nebyla úplná tma, trochu jsme na sebe viděli, i když já se mu do očí nekoukal. "Dřív možná. Ze začátku, ale teď...copak myslíš, že bych se k tobě takhle choval?" Pousmál se a opět si mě k sobě přitáhl. Byl opravdu nečekaně něžný. Sám jsem vyhledal jeho rty a políbil jej. Nevěděl jsem, jestli se cítím lépe nebo hůř. Lépe možná kvůli tomu, jak mě vidí, ale hůře kvůli tomu, že ho vlastně...podvádím. Nemůžu dopustit, aby to věděl. Zase by se ukázala ta jeho tvrdá schránka a to bych nepřežil. "Ale pojď už spát. Je pozdě a konečně jsme v posteli, a v teple." Poví nakonec a na dobrou noc mě líbne na čelo. Tiše jsem mu popřál dobrou noc. Po chvíli jsem poznal, že již usnul. Já ne, já spát nemohl. Ještě dlouho do noci jsem nemohl spát a zabral jsem až nad ránem. I tak mé sny nebyly klidné. 
Ráno jsem se probral pozdě. V posteli jsem byl sám a venku bylo zataženo. Že by pršelo? No, to nevadí. Stejně se nikam nechystáme. Předpokládal jsem, že Leo je někde po městě a řeší potřebné záležitosti. No, přece jen to tu celé vedl. V tom se ale otevřely dveře a já se už už téměř usmál, abych Lea přivítal...ale úsměv mi na rtech ihned zamrzl. Dovnitř vlezl Liam a zavřel za sebou dveře, o které se opřel. "Bráška ti vzkazuje, že je mu to moc líto, ale musel odjet do vedlejší kolonie kvůli nějakému zařizování. Víš, kus od nás je další město přeživších a vypomáháme si. Oni dám dodávají to a my zase ono. Bude pryč asi týden, takže...máme celou tu dobu pro sebe." Mrkl na mě a odešel. Já byl zděšen. Týden. Týden bez Lea. Týden s Liamem. Nebudu v bezpečí. Nebudu. Proč mě Leo nevzal sebou? Proč? Proč to neudělal?! Proč mě ráno neprobudil?! Kdyby to udělal, mohl bych jet s ním. Mohli bychom být spolu, já bych poznal další lidi a...a byl bych pryč od Liama. Ale teď to bylo celé v prdeli. 
A také že ano. 

První den jsem měl klid. Přece jen on asi neměl chuť každý den. Ale pak přišel. A vydováděl se více než předtím. Mohl, když nehrozilo, že by na to jeho bratr přišel. Došlo mi, že ani Liam nechce, aby to Leo věděl. To mě přivádělo na myšlenku, že by mi Leo třeba přece jen věřil. Ale teď to bylo zbytečné. Neměli jsme se jak spojit, vysílačky neměli tak velký dosah, ne tyto. Moje utrpení bylo dvakrát tak větší. Zaprvé tu byl Liam...a zadruhé jsem nevěděl, jestli je Leo vůbec v pořádku. A to mě ubíjelo nejvíce. Zároveň jsem pochopil, proč to Liam dělá. Nějak jsem tušil, že Leo by se s ním o mě možná...teď opravdu jen možná...rozdělil, ale to by si to Liam neužil tak, jak to měl rád. Měl rád, když jsem plakal. Měl rád, když mě to bolelo, když mi mohl působit bolest. A Leo by to vidět nechtěl. Leo by nechtěl, aby mi ubližoval. Proto si mě bral takto tajně. A já ho začínal nenávidět. Nenávist sice byla silné slovo, ale v tomhle případě se na to až tak nehledělo. 
Byl to již pátý den. Pátý den od toho, co Leo odjel. A Liam si mě opět bral, tentokrát na posteli, zezadu. Ruce jsem měl svázané za zády, na tvářích opět slzy a oči zavřené. Liam přitom mluvil sprostě. Nazýval mě takovou spoustou jmen, která jsem snad ani v životě neslyšel. Zvedal se mi z toho žaludek. Přál jsem si, aby ty dva dny utekly rychle a Leo už byl tu. Až tu bude, Liam to nebude dělat tak často. Nebude mi ubližovat tak moc a já...to možná budu zvládat. Možná. Už teď jsem měl pocit, že to mé tělo více neunese. A mysl už vůbec ne. Věděl jsem, že někam upadám. Že upadám někam, odkud není návratu. 
V jednu chvíli si mě přetočil a já měl ruce bolestivě zmáčknuté pod vlastním tělem. Z úst se mi vydral nářek, ale on mi jen chytl krk a já vykulil oči. Silněji přirazil. Dnes...dnes to bylo jiné. Působil jinak. Zoufale. A já netušil, proč. 
"Same! Přijel jsem dřív, promiň, že-" Nemohl jsem ten hlas ani pořádně vnímat. Nějak vzdáleně jsem to slyšel. Věděl jsem, o koho jde, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Má mysl se vytrácela. Mizela společně s kyslíkem, co mi již docházel. I tak jsem koutkem oka zahlédl otevřené dveře a v nich Lea.