Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 30.

Zdravím, zde přináším další díl. Zároveň bych moc chtěla poděkovat za krásné kulaté číslo 200 sledujících, pro mě je to jako sen, opravdu všem moc děkuji. ♥
 Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Na nic jsem se nedokázal soustředit. Na nic jiného než na to, co jsem viděl před sebou. Kdysi krásné, světlé vlasy byly nyní zplihlé a slepené krví. Oči mrtvolně bílé a ústa podivně zakřivená. V krku jí zela ošklivá, krvavá rána a...její břicho. Břicho bylo celé rozsápané. Ze rtů se jí vydral skřek, když se kulhavým krokem vydala blíže k nám. Sestřička...moje sestřička. "Ne! Nesmíš...musí on. Je to jeho sestra." Až dotek na rameni a ta slova mě probrala z transu. Mám...mám zabít vlastní sestřičku? "Same. Nikdo jiný to udělat nemůže." Měl pravdu. Měl...pravdu. Musel jsem to udělat já. Byla to moje sestřička. Já ji musel zachránit. Nemohla takto trpět. Neunesla by, kdyby někoho zabila. 
Nevím jak, ale postavil jsem se. v ruce jsem svíral dýku, když jsem jí šel naproti. V hlavě mi probíhaly veškeré vzpomínky na ni. Na to, jak se smála. Jak plakala, jak se na mě zlobila, když jsem něco provedl nebo jak se ke mně tulila, když měla strach. Zastavil jsem se kousek před ní a ona se po mně již sápala. Najednou ale přestala, když ji čepel projela středem čela. Ztuhla. A pak dopadla na zem. Už se nehýbala, ani jeden jediný záškub s ní nepohnul. Jen jsem na ni zíral. Byla mrtvá. Moje sestřička...zemřela. Padl jsem na kolena a jemně se dotkl jejích vlasů. Z čela jsem vytáhl dýku a roztřeseně vydechl. Došlo mi to až pozdě. Až když jsem na to koukal zblízka. Otočil jsem se na ty dva, co stáli kus ode mě. "Dítě." Hlesnu jen. "Není tu, dítě...tu není. Ale ani to nevypadá, že by jí.." Nedokončil jsem. Ani jsem nemusel. Ti dva hned pochopili, co jsem tím myslel. Nevypadalo to, že by jí dítě vyrvali z těla a sežrali. Vypadalo to, že se dítě dostalo ven dříve, než umřela. Až když jsem se zvedal, všiml jsem si, že má jednu ruku svázanou a ze sevřené pěsti cosi vyčuhuje. Nakrčil jsem obočí a opět se k ní sklonil. Netrvalo dlouho, než jsem to z ruky dostal ven. A ztuhl jsem. Byl to obyčejný kus látky, na kterém bylo krví napsané jedno slovo. "Žije." Zašeptám. "Žije! Musíme...musíme ho najít!" Vyhrknu a postavím se. Ale...sestřička. Nemohl jsem tu její tělo jen tak nechat. Luk to pochopil a zahleděl se na toho třetího. "Vem to tělo a odnes k autu, mrtváci by tam být neměli. Kdyby něco, víš, co dělat. My se jdeme podívat po tom dítěti." A tak se také stalo. Vyrazili jsme dál do lesa a prohlíželi, co se dalo, ale...nikde nic. Po hodině už jsem začínal zoufat a po další jsem byl již úplně bez naděje. Sestřička porodila dítě a my...ho nenajdeme. Někde tu umře, úplně samotné. "Měli bychom-" Má slova přerušil mávnutím ruky a zastavil se, já rovněž. Chvíli jsme poslouchali. Najednou mi uši zacukaly a já se napjal. Bylo to..? "Tudy!" Nemusel mě moc pobízet, vyrazil jsem ihned za ním. A pak jsme to našli. Spousta mrtváků kolem staré, dřevěné chýše. Chýše, ze které se ozýval dětský pláč. Žilo, ale bylo v nebezpečí. "Musíme střílet. Ale tím jich sem nalákáme ještě víc. Nemáme moc času, musíme pak hned vypadnout, jasné?" Probrali jsme si jen základ, než jsme vyrazili. Střelba byla hlasitá, mrtváci odvrátili pozornost od chaty a vyrazili k nám. Díky bohu za zbraně. Naštěstí netrvalo dlouho, než bylo po nich a my měli k chatce volný přístup. Rozbili jsme zámek a vtrhli dovnitř. Pohled to nebyl moc pěkný. Všude...byla krev. A to doslova. Na zemi, na zdech, na náčiní...hrůza. A v tom všem, na seně, zabalené v hadru, leželo plačící dítě. Nijak jsem neváhal, popadl jej a pak jsme již pospíchali zpět k autu. Ostatní by tam už měli být, musíme vyrazit co nejrychleji. Dítě bylo studené a já se bál o jeho život. Musí přežít. Je to má jediná památka na sestřičku. 
~
Do druhého tábora se dostali až později, téměř večer. Ani nevěděl jak, ale zázrakem se jim podařilo kolonii zachránit. Aspoň částečně. Věděl, že je spousta mrtvých, ale bylo důležité soustředit se na přeživší. Navíc byl rád, že aspoň jeho milý přežil. To bylo hlavní. Nic důležitějšího pro něj nebylo. Možná ještě obětování jeho bratra. Zachránil Sama. Klidně obětoval sám sebe, aby Sama zachránil. Liam ani netušil, jak mu byl Leo vděčný. 
Avšak po příchodu do druhé kolonie jeho radost opadla, když zjistil, že jim chybí jedno auto. V očích se mu objevilo zděšení, když zjistil, kdo v tom autě byl a jak to dopadlo. Dozvěděl se to od Luka. Bohužel přitom byl i Riki a ten...se zhroutil. Nechtěl tomu věřit. Nemohl. Leo ho musel odtáhnout. Bral ho sebou do pokoje, co jim byl přidělen. Sam už tam měl být. A také že byl. Seděl čelem k oknu, zády k nim. Riki začal něco říkat. Vlastně mlel páté přes deváté, nebylo mu vůbec rozumět. Chvíli se nic nedělo, až pak se k nim Sam otočil a oba, Leo i Riki ustrnuli. Sam měl v rukou dítě. Malé, spící dítě. Na tváři mělo vzhledem k nastalé situaci mírumilovný výraz a svíralo jeden Samův prst. Ten vstal a k těm dvěma se vydal. Došel těsně k nim. Leo si všiml, že má oči celé zarudlé od pláče, dokonce i teď mu slzy z očí vytékaly, ale na rtech měl úsměv. Těžko říci, jestli šťastný nebo smutný. 
Natáhl k Rikimu náruč s dítětem. Ten jen stál, neschopen slova. "Na, tvoje dcera." Řekne jen tiše. Až pak si Riki dítě převzal. Dítě se zachrulo, ale spalo dál. Až pak si Riki dítě přivinul k hrudi a padl na kolena. Začal tiše děkovat a pěknou chvíli nepřestal. Sam jen stál a hleděl na něj. Leo...si připadal, že se sem teď nehodí. Chtěl odejít, ale to ho zastavilo Samovo tělo, když se k němu pevně přivinulo. Leo se zarazil, ale poté k sobě toho menšího tvorečka pevně přitiskl. Pohladil ho po vlasech a konejšil ve své náruči. Možná vyhráli nad mrtváky a těmi, kdo je dovnitř pustili, ale ztráty byly velké. Pro někoho ještě větší. Leo věděl, že to teď bude těžké. Musí zpět získat celé jejich místo, vyvraždit všechny mrtváky, co uvnitř zůstali. Pohřbít a uctít mrtvé. 
Všechno chtělo čas. Jenže v tomhle případě času nebylo nikdy nazbyt a každá vteřina byla vzácná. Bude to těžké, a nebylo jisté, jestli to vůbec všichni zvládnou.