Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 29.

Zdravím, zde přináším další díl. Myslím, že k tomu není nic co dodat, možná jen to, že i mně samotné je smutno. 

Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Moc jsem nepobíral, co se to stalo. Co se teď dělo. Kdo to přede mnou byl. Stále jsem doufal, že se mílím. Přece nešlo, aby to byl on. Muselo se mi to jen zdát. Ale nezdálo.
Až ten výstřel mě probral z transu. Často jsem si představoval, jaké to bude, až umřu. Jestli to bude stářím po boku Lea či jestli mě zabije nějaký mrtvák. Rozhodně jsem ale nikdy netušil, že umřu střelbou. Ano, nějaká zbloudilá kulka mě také napadla, ale přímá střela? Nikdy. Nikdy mě to nenapadlo. A rozhodně ne rukou toho, co stál přede mnou. Jenže stačilo mrknutí. Jedno jediné, pitomé mrknutí a vše bylo jinak. Myslel jsem, že těsně před smrtí se mi před očima promítne celý život. Vše, co jsem zažil, to zlé i to dobré. Ale nebylo tam nic. Zhola nic. Jen ten obličej. Ten obličej, který jsem tak nenáviděl. Ale teď jsem to nechápal.
Liam. Přede mnou byl Liam. Hleděl mi do očí, jeho výraz se nedal identifikovat. Možná mi přece jen v té hlavě něco proběhlo. Prvně jeho úsměv. Ten, kterým mě obdaroval, když jsme se prvně poznali. Pak ty doteky, které mi věnoval, když jsme spolu poprvé spali, společně s Leem. Pak ale ten zbytek, to, jak mi prvně ublížil. Pak znovu, a znovu. Nakonec jeho oči. Ty oči, co na mě zlostně hleděly. Ty oči, ve kterých bylo posledně tolik smutku.
Padl na mě a já skončil na zemi, on na mně. Hekl jsem a vyjekl, když mě jeho váha přimáčkla na chladnou zem. Odkašlal si. A znovu. A znovu. Na obličej mi dopadlo pár kapek krve. Ozval se další výstřel, a pak další. Křik, nadávky...a pak ticho. Nějakým způsobem se mi podařilo ze sebe Liama dostat. Teď jsem byl já nad ním a vyděšeně jsem hleděl do jeho tváře. Z úst mu vytékala krev a v hrudi měl střelnou ránu. Prošla mu skrz. "Liame...Liame!" Vyjeknu a lehce jej profackuji, aby se probral. Podíval se na mě a za ruku mě uchytil. "Proč?" Hlesne a zakašle. "Proč jsem se musel...zamilovat zrovna do tebe?" Šok. Byl jsem v šoku. Opravdu to řekl? Opravdu řekl to, co řekl? Než jsem se stačil na cokoliv zeptat, přitáhl si mě k sobě a... políbil. Ano, políbil. Doširoka jsem otevřel oči a pokusil se od něj odtáhnout, ale stále mě nečekaně pevně svíral. Najednou ale jeho sevření ochablo a ruka mu padla na zem. Pomalu jsem se odtáhl. Dýchal. Stále dýchal, i když jen mělce. Z očí mi tekly slzy i ve chvíli, kdy mi na ramena dopadly čísi ruce a vyzvedly mě do vzduchu. "Same, Same!" Leo. Přivinul jsem se k němu a zakvílel. Koutkem oka jsem si všiml mrtvoly na zemi. Mrtvoly muže, co mě předtím ohrožoval zbraní. Byl to jeden z toho tábora. Jeden z těch, co ubližovali mé sestřičce i mně. Říkali, že zabili jen tři. Jenže jich bylo pět. A dva z nich zůstali naživu. Mělo mi být jasné, že se budou chtít pomstít.
"Liam, on, on.." Nedořekl jsem. Nešlo to. "Ššš, to bude dobré, klid." Konejší mě, ale poté si mě již bez omaků vezme do náruče a míří se mnou pryč. Liama vzali další dva muži a mířili za námi. "Poslali nám pomoc, měli bychom to zvládnout. Většina už je pryč, odjeli ve vozech předtím. Musíme uzavřít brány a vyčistit to uvnitř, abychom toho zachránili co nejvíce." Leova slova jsem vnímal tak nějak okolkově, stále jsem před sebou viděl Liama, stále jsem slyšel jeho slova. Liamovu tvář pak vystřídala tvář toho muže, co mě ohrožoval zbraní. Liam mě zachránil. Na poslední chvíli přede mě skočil a schytal kulku, co byla určená pro mě. Opět jsem tiše vzlykl a k Leovi se více natiskl. Posadil mě do auta a sám chtěl zase odejít, ale já ho zachytil za ruku a zvedl k němu pohled. "Nemůžu...jet. Musím pomoci." Vydoluji ze sebe. Vedle mě ale složili Liama a do očí se mi vehnaly slzy. "Postarej se mi o brášku, za chvíli se zase uvidíme." To bylo vše, co Leo řekl, a pak zmizel. Dveře se zabouchly a my rychle jeli pryč. Liama jsem držel za ruku a nechal muže z druhé strany, aby se mu staral o ránu. "Měl neuvěřitelné štěstí, byl to čistý průstřel a pokud se mu včas dostane pomoci, přežije." Nevím proč, ale pořádně se mi po těch slovech neulevilo. Sice by měl žít, ale...já si to vyčítal. Vyčítal jsem si, že byl kvůli mně zraněný. Díky bohu jsme po nějaké době dorazili do druhé kolonie, kde již byli ostatní. Nikdy jsem netušil, jak moc budu rád, že máme dobré vztahy s někým dalším. "Prosím, máme postřeleného, potřebuje akutně pomoc!" Křiknu, když vystoupíme z auta. Doběhli k nám nějací lidé a Liama odnesli někam pryč. Doufal jsem, že o něj bude dobře postaráno. Původně jsem chtěl jít s ním, ale pak mi došlo, že musím najít sestřičku. To zjištění pro mě bylo jako blesk a já se ihned vydal k autům, ve kterých jsem poznal ta naše. U nich byl Luk, jeden z Leových mužů. Už při pohledu na něj mi došlo, že je něco špatně. S dalším mužem obcházel auta a kontroloval čísla, co jsme měli vyrytá v plechu. "Co se děje?" Zeptám se opatrně. Luk se na mě zahleděl a nakrčil obočí. "Chybí nám jedno auto." Polkl jsem. Jedno auto... "Nemohli se zdržet?" Zavrtěl hlavou. "Ne, vyjeli jako třetí a všichni ostatní už jsou tu." Bože...prosím, ať to není auto, kde byla sestřička. Ihned jsem vystřelil a ptal se zdravotníků, jestli tu nemají těhotnou dívku od nás. Čím více lidí jsem obletěl a slyšel jen samé 'ne', tím hůře mi bylo. Bylo to jasné, stalo se to, čeho jsem se bál. Zmizelo auto, ve kterém byla sestřička.
Par lidí od nás plus nějací vypůjčení jeli hledat ono auto, já jel s nimi. Původně mě sebou vzít nechtěli, že mám prý odpočívat, ale když zjistili, že jsem tam měl sestřičku, sebou mě nakonec vzali. Cesta probíhala v klidu, seděl jsem vzadu a rozhlížel se všude kolem. Dobu jsme nemohli nic najít. Jednou jsme to dokonce museli objet celé znovu, dokud si toho Luk nevšiml. "Tady, stopy od auta!" Všichni jsme se podívali tím směrem a řidič zastavil. Vystoupili jsme a se zbraněmi v rukou šli po stopách. Stopy vedli do lesa, to...nevypadalo dobře. A pak jsme to našli. Polil mě ledový pot. Auto bylo nabouráné, byly na něm stopy krve a nikde ani živáčka. Roztřeseně jsem k autu došel a nakoukl dovnitř. Jedno tělo. Mrtvé tělo, ale jako...úplně mrtvé. Řidič. Skrz lebku měl proraženou větev. "Řidič je mrtvý, ostatní tu...nejsou." Jazykem jsem si navlhčil rty, abych zahnal nadcházející nervozitu. Luk mi položil ruku na rameno a stiskl. "Najdeme ji, je všechny. Je možné, že se všichni dostali pryč a někam se schovali. Neboj." Nemohl jsem nic než přikývnout. Rozdělili jsme se do dvou trojic a začali prohledávat okolí. Střelné zbraně jsme měli v pohotovosti, ale v rukou jsme měli jen ty sečné, abychom dělali co nejméně hluku. Ani jsme se téměř nebavili. Občas jsme na nějakého mrtváka narazili, ale nebylo to nic extrémního. Všichni šli za hlukem a byli...v naší staré kolonii. "Najdeme je vůbec? Lesy jsou strašně-" Luk toho muže umlčel máchnutím ruky a všichni jsme se zastavili. V křoví napravo ode mě se ozval hluk. Do rukou jsem popadl zbraně a připravil se. Jenže ty mi z rukou téměř ihned vypadly, když se křoví rozhrnulo. Padl jsem na kolena a jen zíral před sebe. Nebyl jsem schopen se soustředit, pobrat to. Prostě to...nešlo.
Přede mnou stála sestřička, ale už to nebyla sestřička, kterou jsem znal. Stal se z ní mrtvák.