Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 28.

Zdravím, zde přináším další díl. Co se vůbec stalo? A kdo za to vše může? Myslím, že většinu z toho se dnes dozvíte. Možná. c:
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Čas se mi zpomalil a já jen hleděl na to venku. Útočiště. Naše jediné útočiště, kde jsme byli v bezpečí před tím, co nás čeká venku. A teď byli všude. Brána byla zdemolovaná a proudilo jich sem...až moc. Snad jako by si jedno stádo našlo cestu přímo k nám. Jenže jak? Copak se mrtváci tak vyvinuli, že se naučili střílet a řídit? O tom jsem dost pochyboval. 
Vzpamatovala mě až facka. "Same, sakra, vzpamatuj se!" Přede mnou byl Leo, již plně vyzbrojený. "Musíš se schovat, připoj se k těm, co odvádí ženy a děti a-" Přerušil jsem ho máchnutím ruky. "Ne! Venku je takových lidí, co na nás spoléhají, nemůžu je opustit! A...sestřička! Budu bojovat také, musím!" Přemístil jsem se ke skříni se zbraněmi a začal jich několik vytahovat. Leo mě ale zastavil. "Nemůžeš tam jít, nemůžeš bojovat! Nemůžu o tebe přijít, já.." Nedokončil. Nemohl na to ani pomyslet. Otočil jsem se k němu čelem a pevně jej objal. Nebyl na to čas, opravdu nebyl, ale...ale. "Také se bojím. Bojím se, že o tebe přijdu, ale vím, že tam musíš, že i já tam musím. Ani nevíš, jak rád bych jel pryč, daleko od toho všeho, do bezpečí, ale nemohu. Musíme zachránit co nejvíce lidí. Potřebují nás." Zamumlám mu do hrudi. V tom se rozrazily dveře a v nich stál jeden z Leových mužů. Leo mě pustil a přešel k muži. Ten mu rychle odvykládal situaci. Vlastně nic, co bychom nevěděli. Až na to, že před branou bylo ještě více mrtváků. Leo se na mě podíval. "Jdi." Řeknu jen. Ještě se ke mně i tak vrátí a políbí mě. "Miluji tě." Chtělo se mi plakat, když jsem sledoval jeho vzdalující se záda. Proč to říkal, jako by to bylo naposledy, co jsme se měli vidět?
Raději jsem se již připravil, abych neztrácel vzácný čas. Na lýtkách a pažích jsem měl chrániče, na sobě vyztužený oblek, co nešel jen tak těma potvorama prokousnout. Kolem pasu jsem si připnul pás na zbraně, do kterých jsem dal své dýky a k tomu dvě poloautomatky. Zásobníky...a mohl jsem vyrazit. I tak má cesta vedla ještě ke skladu, jestli tu nebude něco většího. Bylo by úžasné, kdyby tu zůstal aspoň jeden samopal. A hle..! Nic tu nebylo. Jasné. Měl jsem holt smůlu. Vydal jsem se tedy ven. Tam to bylo ještě horší, než jsem si myslel. Křik byl ještě hlasitější, prosby, střelba...měl jsem chuť si zakrýt uši a někam zalézt. Jenže já musel dál. Bylo to ode mě sobecké, ale prioritou pro mě byla sestřička. Proto jsem se vydal k domu, kde bydlela. Byli v zadnější části města, kde to bylo ještě o něco klidnější. Většina mrtváků se hnala za hlukem, což znamenalo, že jich spousta byla vpředu. Vpředu, kde byl i Leo. V duchu jsem zaúpěl, nemohl jsem se teď rozptylovat!
Dalo se tomu říkat štěstí, ale cestou jsem jich potkal jen pár, vždy maximálně po třech. Za tu dobu, co jsem byl tu, jsem se dost zlepšil. Leovi se to sice nelíbilo, ale nemohl mi zakázat trénovat. A jak se mi to teď hodilo. Ani jsem nemusel použít zbraň. Mrtváci byly tupá stvoření, co v malém počtu byli neškodní, ale ve velkém...raději ani nemluvit.
Konečně jsem se dostal k domu, kde sestřička bydlela a s hrůzou jsem si všiml vyražených dveří. A krve. Svět se mi na moment zpomalil. Ne, nemohla být... Zavrtěl jsem hlavou a do rukou vzal dlouhé dýky. Nemohu ztrácet naději, dokud se tam nepodívám. Nadechl jsem se a vlezl dovnitř. Na chvíli jsem opět zastavil a poslouchal. Bylo tu ticho. Možná...možná byli mrtví. Všichni. Nebo se jim podařilo utéct. Kdo ví. Silou vůle jsem rozpohyboval nohy a šel dále do domu. Našlapoval jsem opatrně, jeden nikdy neví. Chodba byla čistá, obývák také, jen pár věcí tu bylo převrácených. Kuchyň už ale byla o něčem jiném. Ve dveřích jsem se zarazil a jen zíral na scenérii před sebou. Krev byla snad všude. Rozmazaná na nábytku, spousta i na zemi. Udělal jsem krok dopředu a téměř vyjekl, když jsem za rohem spatřil čísi tělo. Naštěstí už mrtvé. A tím myslím úplně mrtvé. Byl to mrtvák, cizí. Neznal jsem ho. A podle všeho umíral už dlouho. Jednu nohu měl ohlodanou, oblečení na cáry a břicho.. Obrátil se mi žaludek a já si dal ruku před ústa. Fuj, břicho měl celé otevřené a chyběla mu snad polovina vnitřností. Obličej nebyl téměř k rozeznání, jak měl hlavu rozmlácenou. Už jsem se chtěl začít radovat, ale pak mi došlo, že ta krev nemohla být z něj a polil mě ledový pot. Otočil jsem se kolem dokola a všiml si zakrvaveného papíru na lednici. Pomalu jsem k ní přistoupil a chtělo se mi začít plakat, když jsem zjistil, co je tam napsané. Plakat úlevou. 'Jsme v pořádku, beru Aizu k vozům, ať ji přepraví do bezpečí. Dávej na sebe pozor, Riki.' Muselo mu být jasné, že sem půjdu hledat sestřičku. "Díky Riki." Zašeptám tiše. V tom jsem ale na rameni pocítil dotek. Otočil jsem se až moc pomalu. Ani nevím jak, ale ocitl jsem se povalený na zemi a nade mnou byla... Rikiho matka. V krku měla hluboký kousanec, oči téměř bílé a ze rtů jí odpadávala pěna. Za ten čas jsem se s ní stihl trochu seznámit, i když jsme si nikdy nesedli. Nevím proč. Možná jí připadalo, že jí Aizu beru, když je to má pokrevní sestra. Teď ale nebyl čas pořádně přemýšlet a vzpomínat. Rukama jsem jí uchytil za ramena a přetočil se s ní. Pak stačilo vzít dýku a...byl konec. Bylo to až moc lehké na to, že jsem ji vlastně znal. Ale co Riki? Musel to vědět. Musel vědět, co se jeho matce stalo. Zkřivil jsem obličej. Bylo mi ho líto. Proč ji ale nezabil? Možná...možná si myslel, že se nepromění. Těžko říci. Teď ale nebyl čas se tím zabývat, musel jsem jít pomoci ostatním. Vylezl jsem ven a zhrozil se. Rozšířilo se to...až nějak moc rychle. Polkl jsem a připravil si zbraň. Tu teď budu potřebovat více.
Snažil jsem se držet co nejvíce v bezpečí a střílet co nejméně. Přece jen výměna zásobníku by mě dost zdržela a navíc bych potřeboval spustit oči z toho davu, což by byla téměř sebevražda.

"Kurva, pusť mě!" Křiknu naštvaně, když se mi jeden mrtvák nepozorovaně zakousne do lýtka. Díky bohu za chrániče. Střelil jsem jej do hlavy a dal se na úprk. Bude tohle vůbec ještě pak obyvatelné? Pokud to tu vůbec zachráníme. "Same!" Poznal jsem ho, Riki. V mřiku oka byl u mě a střelil mrtváka, co se na nás zpoza mých zad hnal. "Sestřička?" Zeptal jsem se a zabodl nůž dalšímu do čela. "Je v pořádku, odjela téměř na začátku toho všeho." V duchu jsem si oddechl. "Tvá matka.." Zavrtěl hlavou. "Je mi to líto." Více na slova nebyl čas, museli jsme bojovat. A také že bojovali. Bok po boku jsme ty parchanty zabíjeli a když jednomu z nás hrozilo nebezpečí, druhý se o to postaral. Ve dvou se to přece jen lépe táhne. "Riki, Same!" Kámen mi spadl ze srdce a já se na Lea otočil. Žil! Oblečení měl od krve a...bůh ví ještě od čeho, páchl jako mrtváci, ale stále žil. Ihned jsem byl u něj a políbil jej. "Same, potřebuji, abys šel za Áčkem, jsou u mučírny. Není tam tolik mrtváků, ale potřebují zevnitř dostat pár věcí. Riki? Pojď se mnou." Jen jsem přikývl a překontroloval si zbraně. Už jsem chtěl jít, ale pak jsem si na něco vzpomněl. "Kde je...Liam?" Zeptám se opatrně. Stále to byl Leův bratr. Ten se zasekl, ale pak zavrtěl hlavou. "Ještě jsem ho neviděl." Pak odešel. Bál jsem se. Byl vůbec...ještě naživu? Musel, on by přece jen tak nezemřel. Vydal jsem se směrem k mučírně. Už zdáli mi mělo být jasné, že něco není v pořádku, když kolem nebylo moc mrtváků a neozývala se žádná střelba. Já ale i tak šel dál, v jedné ruce dýku, v druhé pistol. Dorazil jsem až ke dveřím, co byly pootevřené. Uvnitř byl klid. Zamračil jsem se. Nějak...mi to nesedělo. Dveře jsem otevřel více a vlezl dovnitř. Místností se nesl kovový zápach a bylo tu šero. I tak jsem to spatřil. Dvě těla na zemi. Známá těla. Zbraň jsem zastrčil do držáku a hned byl u nich. Ne, byli mrtví. Oba dva. Ale nebyli pokousaní. Ale zastřelení. Oba měli na čele červenou ránu, jak je někdo s velkou přesností trefil. Opět jsem sahal po zbrani, ale v tom se ozvalo odjištění zbraně. "Ať tě to ani nenapadne." Ten hlas.. "Dej ruce nad hlavu, ty čubko." Udělal jsem, jak si přál. Byl to on, nemohl jsem se splést. Ale...jak? A proč? Musel jsem se splést! "Otoč se a ať tě ani nenapadne po něčem sáhnout." Ano, byl to on. Ten hlas, který jsem kdysi tak často slýchal. Co mě urážel, co mi nadával. Otočil jsem se a ztuhl. Doteď tu byla malá naděje, že jsem se spletl, ale až oči mi tu naději úplně sebraly. Byl to on. "Ty svině jedna malá, zničil jsi mi život. A teď ho já zničím tobě." Poslední slova a pak...se ozval výstřel.