Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 26.

Zdravím, zde konečně přináším další díl. Jak pak to asi dopadne? 
A předem upozorňuji, že v příští kapitole nás pravděpodobně bude čekat větší časový skok. 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Nedokázal jsem se od těch jeho očí odtrhnout. Od očí, do kterých jsem byl nucen stále koukat, když to šlo. Ty oči, co mě provázely ve spánku a já kvůli nim měl noční můry. Zachvěl jsem se, když mi přejel palcem přes rty. Už nic neříkal, jen na mě hleděl a já chtěl pohledem uhnout. Ale bál jsem se. Bál jsem se toho, co by pak udělal. Proto jsem jeho pohled musel snášet. "Ví někdo, že jsi tu?" Prostá otázka. Kdybych odpověděl kladně, lhal bych. A on uměl lži poznat až moc dobře. Když ale odpovím záporně, vykopu si tím svůj vlastní hrob. Mohl jsem mlčet, ale to by mělo stejný konec jako předchozí dvě možnosti. Polkl jsem. "Neví. Nikdo." Vydoluji pak ze sebe přiškrceným hlasem. Prsty mi přejel po tváři, jako by mě hladil, než sjel na krk, který v náznaku sevřel. Zajíkl jsem se a snad ještě více se na zeď natiskl. "To byla nebezpečná slova." Ano, to byla. A já si to uvědomoval až moc dobře. "Víš...mohl bych to zase udělat." Začal a mně se zděšením rozšířily oči. "Mohl bych tě teď ihned otočit, stáhnout ti kalhoty a ošukat tě, stejně jako posledně." S těmi slovy rukou jel dolů, až na bok, kde se zastavil a stiskl. Chvěl jsem se. Jako by byly několikastupňové mrazy a já byl venku jen v tílku a kraťasech. Opět odpověď nečekal, neboť v monologu pokračoval dále. "Mohl bych tě donutit plakat, naříkat. Lapat po dechu a svíjet se bolestí.." Pevně jsem stiskl víčka k sobě. Proč? Proč toho nenechal? Proč mě nemohl nechat na pokoji?! Žena na zemi zachroptěla a já oči opět otevřel, jak mě to vytrhlo ze zamyšlení. Vypadalo to, že i Liam na ni úplně zapomněl, neboť stisk uvolnil a po ženě se otočil. Sevřel rty, než se opět otočil čelem ke mně. Přišel jsem si jako oběť, zahnaná divokou zvěří do kouta. A nebylo to přesně tak? Vlastně bylo. On byl zvíře. Já byl zahnaný do kouta. V duchu jsem se modlil, aby se tu objevil Leo. Aby přišel, našel mě a zachránil. Už bych nepřežil, kdyby se znovu stalo to, co se dělo předtím. Teď...jsem si opravdu přál být zase jako nedávno. Bez emocí, bez citu. Beze strachu. Bohužel to bylo nenávratně pryč.
Rukou zajel níž a já pocítil stiskl na zadku. V té chvíli jsem poprvé vzlykl a jeho ruku od sebe odstrčil. Sjel jsem na zem a nohy si přitáhl k tělu, snad jako bych se za nimi mohl schovat, jako bych se mohl zmenšit a být téměř neviditelný. "Prosím...prosím, už ne. Nechci to. Prosím.." Ta zoufalost v mém hlase byla nezměrná. "Stoupni si." Sykl jen. Já nechtěl. Opravdu jsem nechtěl. S nespokojeným mlasknutím mě na nohy vytáhl sám a opět přišpendlí na zeď. Tiše jsem jej prosil, aby to nedělal. Zároveň jsem se omlouval. Netušil jsem, za co. A jestli vůbec jemu. Kdo ví.
On ale nic neříkal, jen se ke mně nahnul a já se celý přikrčil, jak jsem očekával další bolest. Na uchu jsem pocítil jeho dech a očekával kousanec...ale místo toho jsem jen pocítil měkký dotek rtů na tváři. Celý jsem ztuhl a snad dokonce ani nedýchal. Po chvíli, když jsem necítil jeho přítomnost, jsem vzhlédl a všiml si, že Liam stojí kus ode mě. Pohled měl upřený na mě, ale spíše to vypadalo, že se dívá skrz mě. "Jdi za Leem. Těšil se na to, až budeš zase v pořádku. Nenech ho trpět." To bylo celé. Otočil se a přešel zpět k té ženě. Kupodivu ještě opravdu žila a když do ní Liam strčil špičkou nohy, opět zachroptěla a zanaříkala. Ještě chvíli jsem stál jako přikovaný a jen nechápavě hleděl na Liama. On mi ale již nevěnoval více pozornosti a když jsem měl jistotu, že to myslí vážně, sebral jsem se a ihned zmizel ve dveřích.
Zastavil jsem se až v pokoji, kde jsem za sebou zabouchl dveře, opřel se o ně a zhluboka se vydýchával. "Same? Co se děje? Jsi v pořádku?!" Až teď jsem si všiml,že v pokoji nejsem sám a překvapeně jsem sebou cukl. Na posteli ležel Leo, pouze ve volných, plátěných kalhotech. Hruď měl holou. Vstal, odložil knihu, co měl v ruce a ihned byl u mě. Začal mě prohlížet a točit mnou ze strany na stranu, jak hledal nějaké zmínky po násilné činnosti. "Ne, já...jsem v pořádku." Podaří se mi pak říci. Stejně mě ještě jednou prohlédl a mně z toho srdce usedalo. Udělal jsem mu tolik věcí...a on se o mě stejně stále bál. Pevně jsem ho objal, až jen hekl. "Uhm...Same?" Zeptal se opatrně, jako by mi už jen slova mohla ublížit. Zavrtěl jsem hlavou a pevněji jej objal. "Omlouvám se. Moc...moc mě to mrzí.." Začnu mu mumlat do hrudi. "Same, notak, co se děje? Stalo se něco?!" Odtáhl mě od sebe, až jsem byl nucen se mu zahledět do očí. Stále ten pohled, ve kterém byl nyní i strach a nepochopení. Já oči zavřel a opět se k němu přivinul. "Ne, teď...už je vše v pořádku." Po mých slovech ztuhl, než mě sám pevně objal, až jsem téměř nemohl dýchat. V mžiku jsem se ocitl na posteli, ale on mě ze své náruče nepouštěl. A já se nebránil. Byl jsem to já, kdo první vyhledal jeho rty. On se ale ihned do polibku zapojil. Tělem mi projel záchvěv, když jsem si uvědomil, ze tohle je to, co mi celou dobu chybělo. Rukama jsem sjel po jeho holém břiše až ke kalhotám, ale to on mé ruce zachytil a čelem se opřel o to mé. "Ne...ještě ne. Je brzy. Na nás oba. Dneska...se chci tulit." Možná bych mohl být dotčený, že to nechce, ale zároveň jsem byl i rád, neboť...jsem sám nevěděl, jaké by to bylo. A jak jsem mu takhle hleděl do očí, uklouzla mi ta dvě slovíčka. Ta, která jsem mu říct nechtěl. Ta, která mají ve správných situacích až moc velkou moc. Ale tahle situace byla jiná. Teď jsem prostě odolat nemohl. A proto jsem to řekl. Oči se mu rozšířily a oněměle pootevřel ústa. Netušil jsem, jak si to vynaložit, ale nelitoval jsem toho, že jsem to řekl. Protože to byla pravda. Opravdu jsem to tak cítil. A proto jsem to ještě jednou zopakoval, než jsem oči zavřel.
"Miluji tě."