Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 31.

Zdravím, moc se omlouvám, že díl vychází po tak dlouhé době, nějak jsem neměla to správné období. Teď už to snad bude ale lepší. 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Většinu času jsem spíše jen bloudil po novém místě a snažil se nemyslet. Kolem jsem vídal známé i neznámé tváře, staré i mladé, veselé i smutné. Sám jsem se řadil spíše mezi ty druhé. Přišlo mi, jako kdyby se mi v hrudi otevřela nějaká velká rána, jako kdyby mi někdo vytrhl kus mě samotného. Byl to odporný pocit. Pokoušel jsem se to nějak zaplnit. Jídlem, pitím, děláním...něčeho. Ale nešlo to. Prostě to nešlo. A já ani netušil, jestli to někdy půjde. Na malou jsem se nemohl podívat. Až moc mi připomínala sestřičku. Vždy se mi chtělo plakat, a také že jsem plakal. Dokud mi slzy úplně nevyschly a nemělo co téci. Za to Riki s ní byl stále. Stále ji choval, nepouštěl téměř ani z náruče. Bylo to pro něj těžké, naučit se to vše. Ale naštěstí mu pomáhaly ženy od nás, co s tím měli již více zkušeností. Ke všemu mi přišlo, že Riki trpí více po smrti Aizy, než své matky. Asi bych se neměl divit. 
Zrovna jsem mířil do části tábora, kde měli lékařské vozy. Leo s ostatními byli u nás, v naší kolonii. Tahle kolonie jim půjčila pár vlastních vojáků a oni se pokoušeli to tam dát do pořádku. Bylo mi jasné, že to nebude hned. Musí prvně vyhubit zbytek mrtváků u brány, vytáhnout ten kamion či co že to bylo a poté bránu zadělat, aby nic nemohlo dovnitř ani ven. A to, co zbylo uvnitř, pak vystřílet. Jít pěkně dům po domu, vše prohlížet. Dá to hodně práce. Mě sebou nechtěl, i když jsem se sám nabízel. Prý si potřebuji...odpočinout. Hlavně on že skoro nespal! Blázen. Byl pryč. A zrovna, když...jsem ho tolik potřeboval. 
Dorazil jsem do jednoho z vozů a zastavil se přede dveřmi. Poté jsem ale dlouze vydechl a tiše vkročil dovnitř. Lékařské vybavení měli od nás, my byli lepší ve shánění věcí. Za to oni zase v pěstování a chovu. Ne že by na tom teď nějak extra sešlo. I když se nám podaří vrátit zpět, budeme muset začít téměř od nuly. A to bude hodně těžké. Ani bych se nedivil, kdyby se většina lidí rozhodla zůstat zde. Ale nebudou tu moci zůstat všichni. Hlavně ti zranění. Přesně na takovou osobu jsem pohlédl a zastavil se u lůžka. Hleděl jsem na delší, světlé vlasy a oči, co se neklidně míhaly za zavřenými víčky. Usedl jsem na kraj postele a Liama, co na posteli ležel, chytl za ruku. Zachránil mě. Skočil přede mě a schytal kulku, co byla určená pro mě. Ale proč? Proč to udělal? Ušklíbl jsem se nad vlastní naivitou. Vždyť jsem to věděl, sám mi to řekl. Miloval mě. Až tak moc, že pro mě obětoval vlastí život. Byl jen zázrak že ještě žil. Ale stále spal. A nikdo netušil, kdy a jestli vůbec se ještě probudí. Bylo to děsivé. "Blázne.." Hlesl jsem jen a na posteli se stočil vedle něj. Když tu Leo nebyl, Liam mi byl podivnou oporou, i když o tom sám ani netušil. Ale já opravdu nikoho jiného neměl. Leo byl pryč. Riki s malou. Já s nimi být nemohl. Ona...byla jeho. Ano, sice to bylo dítě i sestřičky, ale já se vždy cítil strašně...nepatřičně, když jsem s nimi byl. Nechápal jsem, proč to tak bylo. Spíše si se mnou jen opět hrála má hlava, ale i tak se s tím nedalo nic dělat. Tělo se mi mírně zatřáslo, jak mnou projel jeden vzlyk. A pak další. A další. Pokoušel jsem se to krotit, ale nešlo to. Nemohl jsem přestat brečet. A tohle se mi stávalo stále častěji. Možná k tomu přihrávalo i to, že byl Leo pryč a já netušil, jak na tom je. A jestli vůbec ještě žije. Mohl jsem jen...doufat. "Ale noták, to brečíš kvůli tomu, že mě postřelili?" Ozvalo se a já ztuhl. Kolem pasu se mi obmotala silná, zároveň ale slabá paže a já pomalu zvedl pohled. Liam. Probral se...probral! Měl jsem sto chutí jej obejmout. Zahodil jsem za hlavu vše, co se do té doby stalo. Oproti tomu, co se dělo teď, to bylo nepodstatné. Ale i tak...nemohl jsem. Byl zraněný a já mu nechtěl přitížit. Jenže on mé dilema vyřešil za mě, když si mě k sobě přitiskl. "Počkej, jsi...jsi zraněný.." Zamumlal jsem, ale nijak se od něj neodtahoval. "Leo..?" Zeptal se pak opatrně, když sevření trochu uvolnil. Zavrtěl jsem hlavou. "Neboj, on žije." Viditelně se mu po těch slovech ulevilo. Ah, bratři. Bylo by to se sestřičkou také takové? Liam nakrčil obočí a z tváře mi setřel jednu slzu. "Tak proč tedy pláčeš?" Zeptal se. Byl mírně ochraptělý. I tak jsem se asi neměl čemu divit. Dlouho nemluvil, musel být slabý. A já po jeho otázce chvíli mlčel. Nešlo mi to říci. Jako kdybych měl v krku knedlík. "Ses-sestřička.." Hlesl jsem jen. Liam potřeboval jen chvíli na to, aby mu došlo, co se stalo. Opět si mě k sobě přivinul a jen držel. A já opět plakal. Ale teď to bylo jiné. Jako kdyby ze mě s každou slzou odpadávala ta bolest a napětí. Bylo mi pak lépe. 
Od Liama jsem odešel až po delší chvíli. Řekl jsem mu, co a jak se dělo poté, co omdlel. Ani slůvkem jsem se nezmínil o jeho slovech. Po pravdě jsem netušil, jestli si to vůbec pamatuje. Dále jsem mu vyprávěl o sestřičce, jak jsem ji viděl. A i o dítěti. Slíbil jsem, že mu malou ukážu. Byla totiž rozkošná a Liam chtěl vědět, jestli je Aize podobná. Když jsem odcházel, pustit mě nechtěl. Možná si přece jen má slova pamatoval a bál se, že už za ním nepřijdu. Ale já znovu přijít plánoval. 
Nyní jsem se opět procházel po jejich táboře a přemýšlel. Zabral jsem se do toho tak moc, že jsem se probral až ve chvíli, co jsem se ocitl na nějakém, pro mě neznámém, místě. Něco mi říkalo, že bych se měl otočit a jít pryč...ale zvědavost mi nedala a já se vydal dál. Opatrně jsem našlapoval po suché trávě, než jsem se dostal k nějaké zdi. Tu jsem obešel a na místě se zastavil. Vedle sebe tu bylo v řadě několik velkých stanů. Hodlal jsem se otočil a jít zpět. Věděl jsem, že bych tu neměl být. Jenže to bych nemohl zaslechnout nějaký povědomý hlas. Zvuk. Dech se mi zadrhl v hrdle a já si do ruky vzal nůž, načež jsem se opatrně vydal po sluchu. Ozývalo se to nějak ze třetího stanu. Před ním jsem zůstal stát, než jsem se nadechl a vpadl dovnitř. Ihned jsem se ale zastavil na místě a jen zíral před sebe. Tohle...ne. To nešlo. Vylétl jsem ven a vlezl do stanu hned vedle, v pořadím čtvrtém. A pak další, a další, dokud jsem je neprolétal všechny. Až pak mi došlo, co tu mají a já se vrátil do posledního stanu. Hleděl jsem na mrtváka, co tu byl. Byl připoutaný spoustou železa i normálních provazů, ale stále sebou škubal a já se bál, že se za chvíli utrhne. Mrtvák vypadal rozpadle. Cáry kůže z něj visely, oči měl vypoulené a zuby snad všechny pryč. Udělal jsem krok dozadu, jenže v tom jsem zarazil do něčeho tvrdého. Krve by se ve mně teď nedořezal. Předtím jsem měl cestu volnou, předtím za mnou nic nebylo. Teď tam ale někdo stál.