Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 3.

Zdravím, zde přináším další díl Ortorno. Komentář či hvězdička potěší, případná doporučení či něco na ten způsob pište prosím do komentářů. Teď již ale přeji příjemné počtení. ♥ 

Jak já nenáviděl tmu. Teď to bylo v lese opravdu nebezpečné. Že já vůl chodil pryč. Ale tam jsem zůstat nemohl. Bůh ví, co by se stalo, kdybych tam zůstal a oni na mě přišli. Třeba ten muž lhal. Třeba to vůbec nebylo pěkné místo. To, kde žili. Třeba to bylo něco jiného. 'Nebo to třeba také byla pravda..~' Šeptá mi nenechavý hlásek v hlavě, i když se ho snažím zapudit. Ne že by to šlo. Marný boj. Naštvaně jsem kopl do jednoho kamene a pro sebe si cosi tiše zamumlal. Pitomá tma. Nechtěl jsem si to přiznat, ale docela dost jsem se bál. Viděl jsem jen kousek před sebe, což tedy moc nebylo. Zdálo se mi, že v té tmě slyším snad úplně vše. A přitom bylo až děsivé ticho. 
Kupodivu jsem nakonec k táboru dorazil bez problémů. To se dalo považovat za úspěch, i když asi většinu mrtváků z lesa přešla kvůli hluku do města. Město...jak je asi tomu chlápkovi? Našel ho jeho bratr? Bratr...sestřička! Přidal jsem do kroku a přes ostnatý drát jsem se dostal do tábora. Nebyl nijak velký, jen pár stanů, ohniště a jedna dřevěná chatka, kde se uchovávaly ty nejdůležitější věci. "Ale ale, kdopak se nám to vrátil vprostřed noci? Už jsme si mysleli, že jsi utekl. Máš to?" Ozve se posměšně ze střechy chatky. Zatnu zuby. Jak bych asi sakra mohl utéct, když mají mou sestřičku?! Poté jsem si ale sundal batoh ze zad a vytáhl láhev whisky, pro kterou mě poslali. Chlast. Poslali mě pro obyčejný chlast, i když jsem mohl přijít o krk. Jak já je nenáviděl. Nenáviděl jsem tenhle tábor, nenáviděl jsem lidi v něm. Jak moc jsem si vyčítal, že jsme se se sestřičkou nechali zlákat a šli do toho tábora. Ale už jsem měl plán. Utečeme. Zvládneme to. Zase budeme sami a svobodní, tak, jako tomu bylo kdysi. Flašku si jeden z nich převzal a vylezl zpět nahoru, dále mě ignorovali. Já se vydal dál, až na okraj tábora, kde jsme měli se sestřičkou stan. Vlezl jsem dovnitř a ke své hrůze jsem zjistil, že tu není. Stiskl jsem čelist a sedl si k železné tyči, co byla vprostřed stanu. Netrvalo dlouho, než jeden přišel a sestřičku vhodil dovnitř. Poté nás oba za nohu připoutal k tyči a s posměšným odfrknutím odešel. Aiza mlčela. Nic neříkala. Přelezl jsem k ní a mlčky ji objal. Schoulila se ke mně a tělem jí občas otřásl vzlyk. Pevněji jsem ji k sobě přitiskl. Opravdu musíme utéct. 
~
Aspoň to byl původní plán. Bohužel ani po týdnu se nám to nepodařilo. Spíše jsem to ani nezkoušel. Chlápci byli z neznámého důvodu více  obezřetní a hlídali tábor občas i ve třech. Moc jsem to nechápal, ale neptal jsem se. Občas jsem jen zaslechl nějaké útržky z toho, co si říkali, ale nedávalo mi to smysl. Jednoho dne ke mně přišel ten 'hlavní'. Do ruky mi strčil zbraň a pár slovy mi sdělil, že mám jít na průzkum lesa. Veškeré mé námitky utnul ne moc příjemným, výhružným poplácáním po zádech. Proto jsem jen přikývl a pohlédl ke stanu, načež jsem se vydal ven z tábora. Zbraň, co to vůbec bylo? Trochu jsem věděl, jak to používat, ale pojmenovat bych to nedokázal. Stačilo říci, že byla velká a co jsem pochopil, byla to nějaká...automatka. Jak já měl vědět, co to znamená? Hlavní bylo, že to střílí a ochrání mě to. 
Plížil jsem se lesem a rozhlížel se kolem. Žádný mrtvák nebyl v dohledu. To bylo...divné. Hodně divné. Normálně by jich tu mělo být dost, ale teď? Ani jeden. Na chvíli jsem se zastavil, abych se mohl napít a dát si jednu sušenku, co jsem měl sebou. Ty měli dlouhou trvanlivost, když už nic jiného. Vyrušil mě až zvuk praskající větve. Ihned jsem sáhl po zbrani a natočil se tím směrem...ale to už na mě mířil zbraní nějaký cizí muž. V údivu jsem pootevřel ústa, když jsem si uvědomil, o koho se jedná. Jeho bych poznal kdekoliv, i když teda teď neměl ono strniště na tvářích. Byl to ten muž, kterého jsem předtím zachránil. "Ty...žiješ!" Řeknu nechápavě. Přijde mi, že míra překvapení je v našich očích vzájemná. Avšak téměř ihned se z jeho očí vytratila a místo toho se mu na rtech objevil úšklebek. "Ale ale, koho pak to tu máme? V dnešní době ještě někdo žije? A sám?" uchechtne se a přejde ke mně. Očima těknu do strany, když se z okolního křoví vynoří další tři muži. Proč...to nevypadá dobře? Možná proto, že to dobré není, ale vůbec. "Odlož zbraň, jinak to do tebe napálím a pak si ji stejně vezmu." Poví suše. Zarazím se. Je to opravdu ten, kterého jsem zachránil? Zbraní jsem na něj stále mířil, avšak když se ozval známý zvuk odjištění zbraně, polkl jsem a zbraň odložil na zem. Ozvalo se odfrknutí a muž ke mně přišel. Jakže to bylo? Leo? "Já-" Chci začít, ale ihned mě umlčí jeho pohled. "Buď ticho a nic se ti nestane. Raději poslouchej." Odfrkne si a zbraň mi vezme. Pootevřu ústa, ale ihned je zase zavřu. Pevně stisknu rty a jen hledím na toho muže. Asi jsem možná začínal litovat toho, že jsem ho vůbec zachránil. A ani jsem mu to nemohl teď říci, jinak by mě asi na místě zastřelil. "Mrtváci tu nejsou, les je pro teď vyčištěný. Koukám, že máš i dýky, takže pro tebe nebude žádný problém se odtud dostat." Řekne jen a hodí mi jablko. Jablko. Poté se otočí a zmizí, jako by tu ani nebyl. Stejně tak jako ti další muži. Já jen zůstanu stát na místě, úplně opařený. Mám pocit, že jsem v prdeli. A to totálně. 
A také že ano. Jen co jsem zase dorazil do tábora a kápo zjistil, že nemám zbraň, naštval se. A když on se naštve, nedopadá to vůbec dobře. Jako to dobře nedopadlo pro mě. Ale vůbec. Samozřejmě že se vybil na mně. Do stanu mě dovlekl až jiný muž, co mě jen připoutal k tyči a nechal ležet. Stěží jsem dýchal, tělo mě bolelo. Jo, vždy se vyřádil ranami a kopanci. Jak já to nenáviděl. Po chvíli přišla sestřička. Dnes jí nechali na pokoji. Když mě spatřila, vyjekla a ihned byla u mě. Stěží jsem ji pohladil po vlasech a pousmál se. "Neboj, jsem v pořádku." Zamumlám, abych ji uklidnil. Ona ale jen zavrtí hlavou, v očích se jí objeví slzy. "Bráško, já chci pryč.." zašeptá. Zavřu oči. "Já taky Aiz." Já taky.