Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 35.

Zdravím, zde přináším další díl. Jak pak to asi dopadne a co se to před Samem vůbec objevilo? 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Přišlo mi, že se to snad i usmálo. Ne, dobrá, to se asi stát nemohlo, jen si se mnou pravděpodobně hrála má mysl, ale ať tak jako tak to bylo dost děsivé. Vydalo to hlubší, chrčivější zvuk než klasický mrtvák a vydalo se to směrem ke mně. Neměl jsem ani čas přemýšlet. Co mám udělat? Zaútočit? Utíkat? Nejlepší by bylo utíkat, ale to jsem nemohl, byl tu i Charlie a já ho tu nemohl nechat. Už už jsem se připravoval na to, že i do mě ta příšera udeří, ale nestalo se tak. "K zemi!" Křikl Charlie a já tak na poslední chvíli učinil. Nad hlavou mi prolétl...ježiši kriste...granát a dopadl před nohy toho mrtváka. Ten na to ale nehleděl a šel dál. Já se jen překulil a ukryl za keřem - jako by to snad bylo neprůstřelné brnění - a zacpal si uši. I tak jsem výbuch slyšel. Prvně jsem pocítil horký vzduch, než na mě cosi dopadlo. Žaludek se mi obrátil, když mi došlo, co to je. Otevřel jsem oči a doufal, že to není to, co si myslím...ale takové štěstí jsem neměl. Přesně tak, byl jsem celý pokrytý vším možným z toho monstra. "Charlie!" Křikl jsem, zvedl se a pokoušel se uklidnit rozbouřený žaludek. Charlie ležel na břichu, bolestně si svíral pas a pokoušel se posadit. Moc mu to nešlo. Ze spánku mu tekla krev. Musela to být pořádná rána. Ihned jsem byl u něj, podepřel ho a pomohl mu na nohy. Věděl jsem, že pokud se včas nedostaneme k autům, budeme, neslušně řečeno, v prdeli. Výbuch jistě přiláká mrtváky z okolí a...to bude problém. I tak měl výbuch jednu výhodu. Slyšeli ho naši muži a hnali se naším směrem. "Honem, vezměte ho a do auta s ním! Někoho potřebuji sebou, je tam díra, za chvíli se to sem může pohrnout, musíme ji aspoň trochu zadělat!" Křikl jsem na ně. Teď nebyl čas na hádky. "Nebyl to kulturista, ale něco...nevím co. Bylo to obří, odmrštilo to Charlieho na zeď, než k tomu hodil granát. Ten to snad zabil." Sdělil jsem jim ještě rychle, než jsme z domu, co byl nejblíž, vzali nějaké věci a táhli je k díře. Zatím byl klid. Zatím. Urychleně jsme to začali zadělávat a jeden přešel k vybouchnuté mrtvole. Neznal jsem ho, nebyl od nás. Vytáhl nějaký pytel, do kterého začal kousky té směsice čehosi dávat. Už už jsem ho chtěl okřiknout, co to sakra dělá, ale pak mi to došlo. Vždyť oni to zkoumají, mohli by z toho zjistit, co to má sakra být. 
Pohled jsem od něj odtrhl až ve chvíli, co jsem uslyšel až moc známé chrčení. "Dělejte, jsou blízko!" A také že ano, vycházeli z lesa, byly jich desítky. Tak tady se schovávali. Před díru jsme naskládali nějaký nábytek, co nejtěžší, aby mrtváci neměli tak lehké se sem dostat. "Už jsem tu, musíme jít!" Pobídl nás pak ten, co sbíral kousky toho mrtváka. Všichni jsme se rozeběhli směrem k autům. Teď už měl každý v ruce zbraně a nijak se neostýchali střílet, když se nám do cesty postavil mrtvák. K autům jsme naštěstí dorazili brzy, ihned nasedli a jeli zpět. Brána byla opět zabarikádovaná a já se úlevně zabořil do sedačky, když mi došlo, že...už jsme v bezpečí. "Co to sakra bylo? Vypadalo to jako nejméně tři mrtváci dohromady!" Ozval se kdosi zpředu a já sebou cukl. Až teď jsem jim pořádně vypověděl, co se vlastně stalo a jak to vypadalo, když to bylo ještě vcelku. Po mých slovech se v autě rozhostilo ticho, které trvalo celou cestu, než jsme dorazili do druhé kolonie. Tam už na nás čekalo několik lidí od nás, kterým jsme dali vysílačkou po cestě vědět, že akutně potřebujeme lékařskou pomoc. Byl tu i Leo a...dokonce i Liam. A vedle sebe. Wow. Mám pocit, že to usmíření asi proběhlo dobře. Aspoň jedna pozitivní informace. 
"Same!" Otočil jsem se po zvuku svého jména a zahleděl se na přibíhajícího Lea. Silně mě objal, nehledě na to, jak špinavý a smradlavý jsem byl. To mu došlo až později a teď to byl on, kdo nakrčil nos a urychleně se ode mě odtáhl. Jen jsem se zachechtal a protřel si paži. "Co se stalo? Po vysílačce nikdo nic neřekl." Nakrčil obočí. Podíval jsem se na Liama, co se k nám dokulhal a já si v jeho očích všiml úlevy. Pohled jsem sklopil, než jsem se zahleděl na Lea. A oběma jim vypověděl, co se stalo. Po mých slovech se zahleděli na toho muže, co předával pytel plný té směsice dalšímu od nich, co s ním mířil někam pryč. Oklepal jsem se, když mi to opět přišlo na mysl, než jsem vykročil směrem dovnitř, abych se mohl omýt. Ti dva mě následovali. Bylo ticho, každý přemýšlel, i když všichni pravděpodobně o tom samém. 
V pokoji jsem se vysvlékal a měl chuť ty hadry rovnou zahodit. "Chvíli bych tam nechodil, den, dva. Bude to jistější. Z lesa se jich tam hrnulo opravdu hodně. Nejlepší bude prvně zatarasit tu díru, a pořádně. Až pak to budeme vybíjet vevnitř." Zamyslel jsem se, co jsem, již nahý, mířil do koupelny. Leo se vydal za mnou a Liam zůstal sedět v křesle. Pustil jsem na sebe vodu a oklepal se, když prvně tekla dlouho studená. "Jsi celý modrý." Ozvalo se po chvíli, co byla krev pryč a já se jen zahleděl na své tělo. Pravda, byl jsem vcelku pomlácený a občas se mi na těle vytvořily modré či fialové fleky. Jen jsem se pousmál a mávl nad tím rukou. "Co...vy dva? Dobré?" Zeptal jsem se pak opatrně, vodu vypnul a zabalil se do ručníku. Leo na mě chvíli hleděl, než přikývl. "Vyříkali jsme si to." No...to teda neznělo moc pozitivně, ale co se dá dělat. Proto jsem jen přikývl a vydal se zpět do pokoje, kde jsem ze skříně vytáhl čisté oblečení a oblékl se do toho. "Jak je ti? Lepší?" Otočil jsem se pak na Liama, co hleděl z okna. Chvíli trvalo, než na mě stočil pohled, ale pak se mírně pousmál a přikývl. "Jsem rád, že ty také." To bylo jediné, než se zvedl a vydal pryč. Já za ním jen chvíli hleděl a přemýšlel. "Pojď, chce tě vidět Mark a zeptat se tě, co a jak. Už testují tu...věc, mělo by to být za chvíli." Dal mi ruku kolem ramen a vedl ven. Nechal jsem se, jen jsem přemýšlel. Doufal jsem, že se ukáže, že ta věc bylo něco...normálního. Protože pokud ne, bude to špatné, a to dost.