Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 32.

Zdravím, zde přináším další díl. Copak to Sam asi objevil? 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Nechtěl jsem se otočit, opravdu ne, ale to už mi na rameno dopadla těžká ruka a já kníkl. Mrtvák zařval a já nadskočil, jak jsem to nečekal. Ještě aby se utrhl, to by asi nebylo moc dobré. A že jsem to čekal, když byl tak rozpadlý. Stačilo jen více zabrat...a bylo by to. "Co tu děláš?" Ten hlas jsem neznal. Pomalu jsem se otočil a pozvedl hlavu. Za mnou, teď už naproti mně, stál nějaký muž. Mohlo mu být kolem pětatřiceti, měl delší, hnědé vlasy, ostré lícní kosti a téměř šedé oči. Na sobě měl dlouhé kalhoty a tričko s delším rukávem, jen je měl vykasané až k loktům. Snažil jsem se vzpomenout, jestli jsem ho už někde viděl...ale vůbec jsem netušil. "Hej, kluku." Zacloumal se mnou. Vzpamatoval jsem se a o krok ustoupil. Ihned jsem ten krok ale udělal opět zpět, když mrtvák za mými zády zachrčel a ozvalo se další řinčení kovu. "J-já...zatoulal jsem se.." Vykoktal jsem nakonec. Kupodivu jsem ani nelhal. Byl jsem tak ztracen v myšlenkách, až jsem přestal dávat pozor, kam vlastně jdu. "Jo? A to ti dává právo lézt do cizích stanů?" Přišel jsem si jako malé dítě, které někdo peskuje za to, že si vzalo sladké, co nemělo. "Děláte, jako kdyby si ti v těch stanech stěžovali." Zašklebil jsem se a vzdorovitě na něj pohlédl. Jo, přesně jako dítě. Chvíli mi pohled oplácel, než se chraplavě zasmál a pocuchal mi vlasy. Nechápavě jsem na něj zůstal zírat. On se smál? Prvně si stěžuje, že jsem někam vlezl a teď se směje? "Ty jsi z druhého tábora, že? Neznáš tohle." Kývl směrem k mrtvákovi a já se po něm ohlédl, než jsem se zpět na muže zahleděl a zavrtěl hlavou. Muž mi dal ruku kolem ramen a vedl mě ven ze stanu. Před ním se zastavil a kolem východu natáhl provázek. Ah, aha. Teď už chápu, jak zjistil, že tu jsem. Opět mi dal ruku kolem ramen a vedl mě pryč. Nespokojeně jsem se zachrul, ale on si mě k sobě jen přitáhl více a já cosi nespokojeně zabrblal. "Pokoušíme se vyšetřit, jak virus postupuje. V prvním stanu jsou čerstvě kousnutí, kdežto v posledním...no, to jsi viděl sám." Na chvíli se odmlčel a já se už už chtěl zeptat, jenže to už pokračoval. "Ví o tom všichni, co tu žijí. Také každý počítá s tím, že když ho kousnou, půjde sem. Pokud si teda nepřeje výslovně zemřít. Věř nebo ne, ale většina lidí chce pak jít sem, abychom je mohli zkoumat a třeba...třeba přijít na to, jak se proti tomu viru bránit." Teď už dál nepokračoval. Ani nebylo třeba. Měl jsem toho plnou hlavu. "Same!" Cukl jsem sebou, když se ozval ten známý hlas. Srdce mi poskočilo a já se muži vymanil. Ihned jsem u Lea byl a padl mu kolem krku. "Leo!" Zadrmolil jsem a přivlastnil si jeho rty dříve, než to stihl on. Za námi se ozval smích. Leo se odtáhl, ale dal mi ruku kolem pasu a nechal si mě u sebe. Bylo to jasné gesto 'Nesahat, ten je můj'. A já nijak neprotestoval. "Kdes ho sebral?" Byl to Leo, kdo se zeptal. "Našel jsem ho ve stanech, chudák z toho byl vcelku mimo, tak jsem mu to vysvětlil." Jen jsem našpulil rty. A kdo by asi nebyl mimo, kdyby viděl to, co já a vůbec by o tom nevěděl? "No jo no, on je občas až moc zvědavý. Díky Marku." Kývl na něj pak a já se na toho muže zahleděl. Takže Mark? Zajímavé. "Škoda, že je tvůj. Dal bych si říct." Mrkl na mě a já se po jeho slovech jen k Leovi více natiskl. Ten se ale zasmál a cvrnkl mě do nosu. "Klid, dělá si srandu, má tu ženu." Uklidní mě Leo, i když já ještě chvíli na muže nedůvěřivě hleděl. Myslím, že se nebylo čemu divit. "Pak se za tebou stavím." Kývl na Marka a odváděl si mě stranou. "Liam...se probral." Oznámím mu prvně, jen co se ocitneme více o samotě. Leo potřeboval akutně sprchu, měl na sobě zaschlou krev a...no fuj, občas i kousky čehosi, u čeho jsem raději nechtěl vědět, co to je. 
Na má slova Leo nijak nereagoval, jen jsem pocítil, jak sebou cukl. Já se zastavil a on kvůli tomu musel také. "Leo...je to tvůj bratr." Začal jsem. Když chtěl něco říci, máchl jsem rukou, aby byl ticho a nechal mě pokračoval. "Co udělal...nebylo hezké. Ale zachránil mi život. Skočil před kulku, co patřila mně. Zachránil mě. Kdyby tam nebyl, kdyby to neudělal...já bych tu teď nebyl. Byl bych mrtvý." Zahleděl jsem se mu zpříma do očí a čekal, jestli má slova vzal na zřetel. "Jdi za ním. Musíte si to vyříkat i vy dva. Já už mu...odpustil. On toho všeho lituje. Strašně moc." Skončil jsem pak a Leovi ruce sevřel v těch svých. "Já o svou sestřičku přišel. Nechci, abys i ty přišel o svého bratra." Dodal jsem na samý konec. Leovi jako by v očích zasvitlo poznání a on mě k sobě pevně přivinul. Objetí jsem mu oplatil, než jsem nakrčil nos a odtáhl se od něj. "Fuj...smrdíš." Zasmál jsem se a pohladil ho po tváři. Zašklebil se, ale poté mě vzal za ruku a propletl naše prsty. Mírně jsem se zachvěl, jak mi to bylo příjemné. Úžasné. "Pojď, jdeme do vody. Doufám, že mi budeš asistovat." Mrkl na mě a mně zatrnulo v podbřišku. "Tak asistovat, jo?" Broukl jsem. To už jsem ale pocítil plácnutí na zadku, až jsem poskočil a tiše jsem se zasmál. Ano, on byl prostě naprosto dokonalý. 
Došli jsme až do jednoho z domů, kde jsme byli a ihned jsme zamířili do koupelny. Leo zatím vyprávěl, co a jak. Že se jim povedlo zatarasit bránu a vystřílet pár mrtváků uvnitř. Prý tam teď jede další skupina, co to zase trochu vyčistí. Díky bohu...no, spíše díky zbraním a dobrým smyslům...nikoho neztratili a jediné zranění bylo, když si Charlie, ten vůl, pustil na nohu nějaký trám. 
Právě jsme s Leem seděli ve vaně, on zády ke mně a já mu záda jemně omýval. "Bojím se." Špitl jsem tiše. "Sestřička pro mě byla vždy taková jediná jistina. Něco, proč jsem ještě žil. Vždy jsem si říkal, že kdyby umřela, zemřu s ní, ale teď...nemůžu. Prostě nemůžu. Mám tebe. Mám Liama. Mám Rikiho a maličkou. Mám tu celou...novou rodinu. Neměl bych se cítit špatně, že už nechci zemřít? Měl bych se cítit špatně, protože chci žít?" Uvolnil jsem ruku, se kterou jsem ho myl a jen jsem na jeho záda hleděl, dokud se ke mně neotočil čelem. Prsty mě chytl za bradu a tu pozvedl, abych se mu zadíval do očí. "Nikdy si nevyčítej, že chceš žít. Aiza by to nechtěla. Chtěla by, abys žil. Postaral se o malou, o všechny, které miluješ." Zamumlal a palcem mi přejel přes rty. Zadíval jsem se mu do očí. Věděl jsem, že má pravdu. Pomalu jsem se k němu naklonil a spojil naše rty. Ano, měl pravdu. Pro tohle stálo žít. Pro tohle jsem chtěl žít. I když to nebude vůbec jednoduché.