Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 22.

Zdravím, zde přináším další díl. Jak pak asi všichni dopadnou? 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Probral jsem se na posteli. Leo byl vedle mě a já...já si připadal jinak. Divně. Tělo mě sice bolelo, ale jako by to bylo nějak vzdálené, pořádně jsem to nepobíral. Po mých slovech mě pustil a jen na mě hleděl. Já ten pohled nevydržel. Cosi uvnitř mě chtělo ven, ale přišlo mi, že uvnitř mě byla nějaká stěna, přes kterou to nemohlo. Vstal jsem a tiše sykl, když mě zabolel zadek. Dobře, teď to bolelo už více. Leo otevíral ústa, aby něco řekl, ale můj pohled ho zadržel. Vypadal zničeně. A mně to bylo jedno, ale úplně. Nechal jsem ho tam a sám se vydal pryč, do koupelny. Všiml jsem si, že jsem omytý a zavázaný, ale i tak jsem se přemístil k zrcadlu a opláchl si obličej. V očích jsem měl výraz, jaký jsem u sebe nikdy neviděl. Nikdy. Netušil jsem, co to znamenalo, ale i ten úsměv byl jiný. Nebezpečný. Nadnesený. Perfektně se hodil k těm očím. Oblékl jsem se a přešel zpět do ložnice. Leo byl stále na stejném místě, snad i ve stejné pozici. Vstal, když mě viděl oblečeného. "Kam jdeš?" Zeptá se jen. Chvíli jsem neodpovídal. "Ven." Nic víc jsem neřekl, nebylo potřeba nic víc říkat. Prostě jsem chtěl jít ven, něco zabít. Nebo se nechat zabít? Ne. To ne. Vydal jsem se ke dveřím a chtěl jít pryč, avšak v tom mi zastoupil cestu. Zvedl jsem k němu pohled a jen na něj hleděl. "Uhni." Uhni, nic víc, nic míň. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že to nejsem já. Já bych se takhle nechoval. Ale nedalo se to vzít zpět. Teď to tak už bylo. 
Sledoval mě. Dlouho, a já pohledem neuhýbal. Až pak jsem do něj strčil, aby šel na stranu a já mohl jít pryč. Nic nenamítal. A já se na něj ani neotočil. 
Ven jsem se dostal bez problémů. Cestou jsem se ještě zastavil pro nějaké zbraně a pak vyrazil. Ze začátku jich moc nebylo. V lese jsem si musel dávat pozor, kdyby na mě náhodou nějaký jen tak vybafl. Ale já měl smysly nějaké ostřejší. Věděl jsem o všem, co se kde šustlo, okolí jsem vnímal lépe. Jak zmizel strach, hned pro mě bylo vše přístupnější. A já toho využíval. Bavilo mě to. Zabořit nůž do těch mrtvol, jen tak je zbavit nohou, aby nemohli chodit...a až pak je zabít. Co když pod tím byli stále lidé? Co když věděli, co se s nimi děje...jen to prostě nemohli ovládat? Co když cítili bolest? Co když prostě...o všem věděli? Bylo mi to jedno. Teď jsem je nerozlišoval. Teď ne. 
Zpět jsem se vrátil až později. Od krve, ale uvolněný. Částečně. Zamířil jsem do zbrojnice, ale zarazil mě známý hlas. Zastavil jsem se a poslouchal. Byl to Leo, a na někoho křičel. V hlase mu byla znát zoufalost a to bylo co říci. U něj jsem bl zvyklý, že se jen tak neprojevoval. Proto jsem se po hlase vydal, až jsem dorazil do vězení. Pochopil jsem, na koho křičel. Na Liama. Při pohledu na něj se ve mně cosi vzedmulo a chtělo ven, ale...zase nic. Zaseklo se to o nějakou bariéru a nic nešlo dál. Proto jsem ledabylým krokem došel až k nim. Leo ztichl a oba se na mě zahleděli. Liam byl spoutaný a pomlácený, docela dost. V jeho pohledu se lesklo cosi neidentifikovatelného. Řešil jsem to? Ne. Pohled se mi stočil na Lea. Nechápal jsem, proč byl tak zoufalý. "Boha, hoďte se do kopy, chováte se jako děti." Odfrknu si a vydám se opět pryč. Chvíli bylo ticho, než jsem uslyšel zlomený hlas. Nebo se mi to jen zdálo? Nevím, ale bylo to až moc jasné. "Co jsem to provedl?" Nic víc. Jen toto. Který z nich to byl? Liam. Typoval bych to na něj. Ne že by to bylo podstatné. 
~
Týden. Utekl týden a já byl stále stejný. Často jsem chodil ven, bavil se s ostatními a užíval si provokování mrtváků. Ani jednou za tu dobu jsem neviděl svou sestru. Nevím, jestli se se mnou chtěla vidět či nikoliv, ale já ji vidět nechtěl. Nestál jsem o to. Nebyl k tomu důvod. 

Mimo provokování mrtváků jsem si užíval i mučení lidí. Občas se stalo, že k nám zabloudil cizí člověk, nebo že jsme potkali skupinku, co nás chtěla přepadnout. A na těchto lidech jsem se pak také vyřádil. Jejich pláč mi nic nedělal. Ani jejich nářek, prosby. Nic. Nehnulo to se mnou. Jako bych ani duši neměl. A poslední dobou jsem uvažoval nad tím, že je to vcelku pravděpodobné. 
"Samueli? Musíme si promluvit." Leo. Zase on. Sice jsme spolu byli v jedné ložnici, ale to ještě neznamená, že se něco dělo nebo že jsme se spolu bavili. On se o to možná pokoušel, ale já na něj moc nereagoval. Nebyl k tomu důvod. "Máš tu návštěvu." Dodá, když jsem ho opět ignoroval. Až po těchto slovech jsem k němu otočil pohled a mírně jsem ztuhl. Byla tam sestřička a vedle ní Riki. Oba jsem je sjel pohledem a opět se zahleděl na tašku, do které jsem si chystal věci. "Co chcete? Nemám čas, za chvíli se odjíždí." Řeknu jen a překontroluji nože. Potřebovali nabrousit, a to docela dost. Vším tím sekáním byly už docela tupé. Nebylo se čemu divit, s kostmi byl občas problém. "Bráško.." Zarazil ji můj pohled. Vlastně mě od té doby neviděla. Od doby, co jsem se probral. Věděla vůbec, co se stalo? Ale něco mi říkalo, že ano. Možná i díky tomu, že Leo Liama pustil a nic mu neudělal. Nebylo co. Vždyť...mě přeci jen znásilnil, to nic není. V duchu jsem se ušklíbl. Jo, bral jsem to tak. V téhle situaci se to nedalo brát jinak. "Same." Teď to byl Riki. Pohled jsem přemístil na něj a pátravě si ho prohlédl. Přišlo mi, že oba vypadají nějak jinak. Jen se mi to zdálo nebo to opravdu bylo tak? Ano, byli jiní. Kupodivu to ve mně zažehlo malý zájem. Proto jsem batoh odložil a jen se na ně zahleděl. Až pak jsem si všiml jejich rukou. Měli propletené prsty a nějak se na sebe tiskli. Přimhouřil jsem oči. Nezdálo se mi to. První promluvila sestřička. "Bráško...musím ti něco říct."