Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 4.

Zdravím, zde přináším další díl Ortorno. Konečně to začne být trochu akčnější a sourozence čeká velká změna. Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Tři dny. Tři dny trvalo, než jsem byl schopen se pořádně hýbat. Modřiny na těle se mi vybarvily a já vypadal jako vybarvené omalovánky. Na dotek do bolelo, ale aspoň to nebylo nic hrozného jako na začátku. I tak mě ale nechávali připoutaného ve stanu, společně se sestřičkou, kterou si občas odvedli a když ji přivedli zpět, byla...jiná. Nenáviděl jsem je za to, co jí dělali. A nenáviděl jsem i sebe, neboť jsem ji nedokázal zachránit. Ale dnes se to mělo celé změnit. 

Mohlo být tak poledne, když mě najednou probudil křik a střelba. Hlídku měli dnes jen dva, další odpočíval a dva byli venku, na lovu. Trhl jsem sebou, až pouta zachrastěla. Sestřička se na mě vyděšeně podívala a natiskla se na mě. Mrtváci? Byli to mrtváci? Napadli nás? Ne...ten, na koho stříleli, střelbu opětoval. Najednou byl klid. Křik ustal, stejně tak jako střelba. Chvíli bylo ticho, než se k nám začaly přibližovat nějaké hlasy. Báli jsme se, oba dva. V tu chvíli se stan rozepnul a dovnitř někdo nakoukl. Poznal jsem toho chlápka. Byl to jeden z těch, co byli minule v lese s tím, kterého jsem zachránil. Překvapeně zamrkal, když nás spatřil, ale pak se rozesmál a vylezl ze stanu. "Hej, šéfe, tohle musíte vidět!" Křikne. Ztuhnu a sestřičku k sobě více přitisknu. Ozvou se kroky a po chvíli dovnitř nakoukne další známá tvář. Muž tázavě nakrčí obočí, když mě pozná. "Ale ale, copak? Neřekl jsi, že jsi s těmi grázly." Uchechtne se a uchopí sestřičku za ruku. Ta vyjekne a já se po něm oženu. Sestřičku pustí a odfrkne si. "Vytáhněte je, bereme je sebou. Mohli by se hodit." Poví. Odpor byl marný. i když jsme se bránili, vytáhli nás ven. Mně se chodilo vcelku těžko, bolela mě žebra. Jeden z chlapů mě držel za rameno a já téměř až vražedným pohledem probodával toho jejich vůdce. Ten ke mně přešel a uchopil mě za bradu. Byl jsem nucen pozvednout hlavu a zahledět se mu do očí. "Neříkej, že tě takhle domrvili kvůli té zbrani." Ušklíbne se. Jen trhnu hlavou na stranu, aby mě pustil. Luskne prsty a napřímí se. "Prohledejte to tu, vemte zbraně, jídlo a to, co uznáte za vhodné. Možná i ty stany, mohly by se hodit. Fofrem." Chlapi jen přikývnou a stisk na mém rameni povolí. "Charlie, ty tu zůstaň a hlídej je." Dodá pak a sám se usadí k ohništi. Vytáhne nuž a začne si cosi vyřezávat do dřeva. Mě se sestrou usadí rovněž k ohništi a ten chlápek, Charlie, stojí vedle mě. Sestře jsem tiskl ruku a oba jsme mlčeli. "Takže, nevypadalo to, že byste tu byli dobrovolně. Kde jste se tu vzali?" Zeptá se pak Leo. Byl to Leo? Jo, myslím, že jo. Avšak ani tak jsem neodpovídal. Zařekl jsem se, že mu nebudu odpovídat na žádné otázky. "Oni...našli nás ve městě. Řekli, že se o nás postarají. Že mají tábor a prý nás ochrání." Špitne sestra. Stisknu jí ruku. "Ochrání? Heh, to možná ano, ale za jakou cenu, co? udělali si z tebe děvku. Z tvého bratříčka také?" Zeptá se a pohlédne na ni. Pevněji mi stiskne ruku. "Drž hubu." Zasyčím na něj a tělo se mi napne. Takhle o mé sestřičce nebude nikdo mluvit...nikdo! Chlápek se posměšně zasměje a ukáže na mě nožem. "Raději bys měl být ty ten, kdo bude držet hubu." Mrkne na mě a dá se opět do vyřezávání. Stisknu ruku v pěst. Charlie vedle se otočí zády k nám a cosi volá na ty ostatní, co prohledávají tábor. Sestřičku jsem pohladil po vlasech a tiše jí sliboval, že už to bude dobré, že už je nenechám, aby jí ubližovali. Byl jsem ochoten udělat cokoliv, aby už byla v pořádku. 
Pak se ale vše seběhlo nějak rychle. Za Leem se objevila mrtvola. Neměla jedno oko, kůže na ní visela a chyběla tomu jedna ruka. Blížila se. Nikdo si ji nevšiml. Se zbraněmi mi to nikdy nešlo. Ne s těmi střelnými, ale měl jsem to štěstí, že muž,co nás hlídal, měl na boku i nůž. Ten jsem mu ihned vytáhl a do muže strčil, aby ztratil čas získáváním rovnováhy. Následně jsem ale již neváhal, otočil se čelem k Leovi...a nůž hodil. Leo v mžiku vytáhl zbraň a vystřelil. Oh, s tímhle jsem nepočítal. Nůž letěl, kulka letěla. Postupně jsem se smiřoval s tím, že zemřu a sestřičku tu nechám samotnou. Jenže to byla právě sestřička, co mi zachránila život. Strčila do mě a kulka, původně mířená na srdce, se mi trefila do ramene. Z úst se mi vydral křik. Leo se otočil, když kolem něj nůž proletěl a až teď si všiml mrtváka za ním. Ten už se ale kácel k zemi. Opravdu...střelné zbraně nebyly nic pro mě, za to sečné? To už bylo něco jiného. Padl jsem na zem a bolestivě si svíral rameno. Sestřička byla hned na kolenou u mě a s brekem něco povídala, avšak přes její vzlyky jí nebylo rozumět. Chytil jsem ji za ruku a pevně stiskl. Na tohle...neumřu. Normálně by se to asi přežilo, ale teď...teď tu jsou oni. Nechají mě jako návnadu, potravu pro mrtváky, aby oni měli čas utéct.

V tom sestřička zmizela a já po ní začal marně tápat rukou. Chci se rozloučit, aspoň rozloučit! Už jsem myslel, že se rozkřičím...ale to se v mém zorném poli objevil Leo a poklekl ke mně. Nehýbal jsem se, jen ho sledoval ostřížím pohledem. Dotkl se krvavé rány a já zasyčel. "Aiza...prosím, neubližujte ji. Je...ještě malá." Vydoluji ze sebe. Přece jen se říká, že poslední přání by se mělo vyplnit, ne? Tak...tak tohle by mohli udělat. "Prosím...postarejte se o ní, jen ji neubl-" Přes ústa mi byla dána ruka a já do ní konec věty spíše nějak zahuhlal. "Ticho buď." Zasyčí Leo a svolá zbytek lidí, co rabovali tábor. Skoro ani nebylo třeba je svolávat, většina jich tu už byla kvůli tomu výstřelu. Za chvíli to tu bude plné mrtváků. Leo zvedl pohled na jednoho z nich a začal udávat nějaké rozkazy. Po chvíli se ozvala další střelba. Tu já měl spíše takovou...vzdálenou. Rameno mě strašně bolelo. Zajímalo by mě, jestli se kulka někde zasekla...ale to teď opravdu nezjistím. Bylo by lepší, kdyby prošla skrz, avšak pochybuji, že bych zrovna já měl takové štěstí.