Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 9.

Zdravím, zde přináším další díl. Omlouvám se, že nevyšel v pondělí, ale nebylo mi nejlépe.
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ❤️

V noci jsem nemohl spát. Ze začátku vůbec. Když jsem zavřel oči, stále se mi v mysli opakovalo to, co se stalo dnes u něj. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Opravdu se mi to líbilo a já z toho byl totálně mimo. Netušil jsem, jestli mám být rád nebo se za to nesnášet. Chvíli jsem byl rád, že aspoň nemusím trpět, ale v další chvíli jsem si nadával. Připadal jsem si, jako by ve mně byly dvě různé osobnosti. Opravdu vtipné. Dalšího dne mě z postele vytáhli hned ráno. Byl jsem unavený, proto jsem nijak neprotestoval a jen následoval nějakého chlápka. Jenže dnes jsme nemířili do ložnice k Leovi. Vedl mě někam úplně jinam. Nechápal jsem to, ale můj unavený mozek nebyl schopen vycítit hrozící nebezpečí.
Došli jsme do nějaké místnosti a já po pobídce vlezl dovnitř. Usedl jsem na starou postel a zívl. Chtěl jsem si lehnout a počkat, než přijde Leo, ale všiml jsem si, že chlápek neodcházel. Stál mezi dveřmi a sledoval mě. "Děje se něco? Kdy...kdy přijde Leo?" Zeptám se jen a uhnu pohledem. Bylo mi jasné, že všichni vědí, jako co Leovi sloužím. Ne že by na tom záleželo. "Nepřijde." Zarazil jsem se. Co? Nepřijde? Tak...tak co tu potom dělám? Zvedl jsem se. "Tím pádem tu nemám co dělat." Hlesnu jen a hodlám odejít. Jenže to on už je u mě a strčí mě zpět na postel, na kterou zády padnu. Nechápavě jsem se na něj zahleděl a už už otevíral ústa, abych něco řekl, ale zarazil mě jeho pohled. A to, co udělal následně. Začal si rozepínat kalhoty. Rozšířil jsem oči, ihned slezl z postele a přemístil se ke dveřím, ale ty byly zamčené. Lomcoval jsem s nimi, ale to jsem již ve svých vlasech pocítil jeho prsty a má hlava se v tu chvíli setkala se dveřmi. Tiše jsem sykl a s trhnutím se mu vykroutil. Ne...nehodlal jsem to dělat s někým jiným, opravdu ne. Energie se mi vlila do žil, i když jsem před chvílí téměř spal. Několikrát se mi podařilo ho kousnout či kopnout, jenže on byl větší a silnější. A za chvíli mu došla trpělivost. Chytl mě pod krkem a vyzvedl do vzduchu. Namáčkl mě na dveře a já zalapal po dechu. "Myslíš, že si bude užívat jen náš šéf? Tak to se pleteš." Odfrkne si volnou rukou mě začne vysvlékat. Mlátil jsem sebou, škubal...ale nemělo to cenu. Docházel mi vzduch. Proto jsem udělal to, co jsem nikdy v životě nemyslel, že udělám. Nadechl jsem se a co nejvíce to šlo, zakřičel jsem. Leovo jméno. Ihned jsem se ocitl na zemi, jak mě ten chlápek pustil a na žebrech jsem pocítil prudkou bolest, když mě kopl. Zaskučel jsem a za břicho mě chytl. Proč mají lidé v oblibě tak kopat..? Zvedl jsem k němu nenávistný pohled. On mi ho oplácel, než se ke mně sklonil a chytl mě pod krkem. Opět mě hodil na postel, břichem dolů. Nepřijde. Stane se to. Proč by sem také Leo chodil? Neměl k tomu důvod. Vydechl jsem a zavřel oči. Smíření. Proč jsem se s tím musel smířit? Jak já se nenáviděl. Raději jsem si jen zacpal uši, abych ani nic neslyšel. Nechtěl jsem slyšet, vidět, ani cítit. Chtěl jsem, aby to už bylo pryč. Jenže se nic nedělo. Bál jsem se podíval, ale pak jsem na bocích pocítil dotek a celý jsem se přikrčil. Otočil mě a já si více přitiskl ruce na uši. Jenže místo bolesti jsem pocítil nečekaně jemný dotek. Odvážil jsem se otevřít oči a to, co jsem spatřil, donutilo mé srdce poskočit. Do očí se mi vlily další slzy a já tiše popotáhl, než jsem k osobě před sebou natáhl ruce. Po chvíli jsem se ocitl ve hřejivé náruči a opět jsem oči zavřel. Ocitl jsem se ve vzduchu a kráčeli jsme někam pryč, než jsem se ocitl v měkké posteli. Až tady jsem oči otevřel a zahleděl se na Lea. "Přišel jsi.." Řeknu tiše. Ležel u mě a hleděl mi do očí. "Vylézal jsem z koupelny a uslyšel své jméno. Myslel jsem si, že je to jen mámení, ale i tak jsem šel dál. A zjistil jsem, že nejsi ve svém pokoji." Na chvíli se odmlčí a mezi prsty protáhne jeden pramen mých vlasů. "Potrestám ho. Toho, co ti chtěl ublížit. Ty patříš jen mně." Dodá nakonec a mě snad poprvé jeho slova utěší.
Nakonec jsem se do jeho ložnice...přestěhoval. Do toho pokoje už jsem nešel, Leo mě chtěl mít pod dohledem. Nevěděl jsem, jestli za to mám být rád nebo ne. Jisté ale bylo, že mi aspoň nic nehrozilo. Ale zase se mnou spal častěji. Někdy dokonce i ráno. Včera si mě vzal snad třikrát za sebou a já se udělal víckrát než on. Snad i proto jsem se probudil až kolem poledne a na nočním stolku jsem si všiml lístku se vzkazem. "Dva dny budu pryč. Nedělej žádné hlouposti." To bylo vše. Dva dny...to je docela dlouho. Od té chvíle, co si mě málem vzal jeho podřízený, utekly čtyři dny. I to se zdálo jako věčnost. A sestřička se ani jednou neobjevila. Chtěl jsem se na to Lea zeptat, ale nikdy na to nepřišla řeč.
Bylo ale fajn být v jeho pokoji. Měl tu knihy a já aspoň mohl číst. Co mě ale děsilo, byl jeho výhled. Jedině ten mi nedal zapomenout na to, že se venku vše posralo. Vždy, když jsem vyhlédl z okna, viděl jsem dvůr s mrtvými. Naráželi do plotů nebo se napíchli na dřevěné kůly. Včera...včera jsem si tam všiml i toho chlápka, co se mě pokusil znásilnit. Děsilo mě, že Leo byl schopen tohle udělat vlastnímu člověku. Co by pak udělal mně? Z přemýšlení mě vyrušilo až zaklepání na dveře. Cukl jsem sebou a od okna se odtáhl. "Dále?" Řeknu váhavě. Netušil jsem, kdo by to mohl být, když byl Leo pryč. Když se ale dveře otevřely, do očí se mi nahrnuly slzy. Klekl jsem si a rozpřáhl náruč. "Aizo!" Vyhrknu. Sestřička se mi nahrnula do náruče a já ji pevně objal. Ve dveřích stal její nový...bratr a usmíval se. Vděčně jsem na něj pohlédl a on mi pohled oplácel. "Promiň, že to trvalo tak dlouho, než jsme se na tebe přišli podívat." Poví. Chtěl jsem přikývnout, ale poté jsem se na něj více zahleděl a zamračil jsem se. Aizu jsem pustil a přešel k němu. Byl o pár centimetrů vyšší jak já, ale díky tomu jsem perfektně viděl na jeho krk. Krk, co hrál modro-fialově. Nevypadalo to jako chyba. Jako nějaký omyl. Byly tam poznat otlačky prstů. "Aizo? Když půjdeš na chodbu a pak zahneš doleva, dostaneš se do kuchyně...v lednici je čokoládový puding, tvůj oblíbený." Mrknu pak na sestřičku. Nadšeně se usměje a hned je pryč. To já ale chytím Rikiho za tričko a natisknu ho na zeď. "Kdo ti to udělal?" Zeptám se. Chvíli mi pohled oplácel, než mě za ruku chytl a stiskl, čímž jsem byl donucen ho pustit. Usedl na postel a prohrábl si vlasy. "Jen...jen jsem bránil Aizu." Vydechne a já ztuhnu. "Máma...víš, byla úplně unesená, když ji uviděla. Je strašně podobná... mé sestřičce. Opravdu si ji oblíbila. Ale otec...ten ne. První dva dny byl v klidu, ale pak se to zvrtlo. Stará se o zásoby, takže má klíče od skladů. Došel si pro chlast a opil se." Leze to z něj jako z chlupaté deky, ale když zmíní ten konec, zavřu oči. "Prosím, že...že jí.." Zavrtí hlavou. "Ochránil jsem ji, neboj. Nedal bych dopustit, aby ji ublížil. Ale...ale nevím, jak dlouho ji budu moci ochraňovat." Dodá nakonec. Chtěl jsem něco říci. Chtěl jsem to vyřešit, ale to už sestřička přišla a ihned se ke mně přitulila. Pak jsme si povídali. Všichni tři dohromady, i když já se musel přetvařovat. Stále jsem přemýšlel nad tím, co jsem se před chvílí dozvěděl. Nakonec ale odešli a já opět osiřel. A mohl jsem přemýšlet. Přemýšlel jsem nad tím, jak dostat sestřičku z té rodiny. Nebo ještě lépe...jak se zbavit toho chlápka.