Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 34.

Zdravím, zde přináším další díl. Nechci nějak strašit, ale mám pocit, že nám Ortorno za chvíli skončí. o.o 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Mrtvoly jsme nakonec nějak dostali ven a na dveře udělali modrý kříž ve znamení, že je dům čistý. Dál jsme pokračovali mlčky, každý měl o čem přemýšlet. Luk byl pravděpodobně stále trochu v šoku z toho, že skoro umřel...a já vlastně z toho podobného, i když z trochu jiného směru. Umřeme všichni takhle? Ze všech se stanou mrtváci, až nezůstane vůbec nikdo? Oh, bál jsem se toho. A docela dost. "Same, další dům." Vyrušil mě až Lukův hlas. Cukl jsem sebou a zahleděl se před sebe. Jo, další dům, teď nešlo se nesoustředit. 

Vešli jsme dovnitř, celé to probíhalo jako předtím, od shora dolů. Tenhle dům byl naštěstí čistý, nikde nikdo. Opět modrý kříž a takto dál. Celé to pokračovalo několik hodin, občas někde mrtvák byl, občas ne. Až ke konci nám to začalo být divné. Přece jen...vždyť jich tu bylo strašně moc, tak proč jich tu teď bylo minimum? 
Blížila se tma a my se sešli na základně, kterou vyčistila již skupina před námi. "Přenocujeme tady, zítra pokračujeme a kolem poledne jedeme domů, jděte se vyspat, hlídky si budeme střídat po dvou hodinách." Jen jsme se najedli a poté již šli spát. Já se dobrovolně přihlásil na první hlídku. Vylezl jsem na balkon, zabalil se do deky a v ruce držel dalekohled. Vedle mě byla i puška, ale bylo mi jasné že ji nepoužiju. Střelba se mi možná trochu zlepšila, ale ne na takovou vzdálenost a už vůbec ne ve tmě. Tiše jsem si odfrkl, když jsem si představil, jak by to asi dopadlo, kdybych teď střílel. Ne, to bych opravdu neriskoval. "V pořádku?" Ozvalo se vedle mě, až jsem sebou cukl. Za mnou stál Charlie a podával mi kouřící hrnek. Usmál jsem se a přikývl. "Zatím je klid, neviděl jsem ani jednoho." Začal jsem váhavě. "Ale?" Už chápu, proč byl Charlie Leova pravá ruka. "Nesedí mi to. Vždyť...by jich tu mělo být hodně, sám jsi to v autě říkal. Navíc ani předchozí skupina jich nemohla vyhladit tolik, tak...kde všichni jsou?" Mluvil jsem tiše, jako bych se bál, že by nás mohli slyšet. A přitom jsem se bál, že by nás mohli slyšet ti živí, ne mrtví. Charlie si přisedl a hleděl na tmavou oblohu, co byla nezvykle čistá. "Nechtěl jsem to před ostatními přiznat, ale také se mi to nelíbí. Spojil jsem se s Leem a ten říkal, že tu také moc mrtváků neměli. Ne tolik, kolik očekávali." Mračil se, když to říkal a mně tělem proběhlo zachvění. Zachumlal jsem se více do deky, ale ne že by to mohlo pomoci. Nezachvěl jsem se zimou, nýbrž strachy. "Není třeba možné, že by šli...dál? Víš co, třeba se jim tu...nelíbilo a oni šli o město vedle." Nervózně jsem se zasmál. Ah, kéž by to byla pravda. "Zítra skočíme na konec města, obejdeme veškeré ploty a zdi, abych viděli, jestli není někde něco poškozeného. Je možné, že je na konci nějaká...díra, kterou se vydali dál." Podle tónu bylo jasné, že ani on sám tomu moc nevěřil. Ale bylo to nejlepší, v co jsme mohli doufat. Jinak to bylo pekelně děsivé. "A co ten kulturista? Viděl ho někdo?" Změnil jsem pak trochu téma, abychom nad tím nepřemýšleli. Charlie jen zavrtěl hlavou. "Ne, nikdo ho neviděl. Je možné, že opravdu zamířili jinam. Tady stejně neměli co jíst. Nikdo živý tu není." Po jeho slovech jsem si vzpomněl na to, co se nám s Lukem stalo a opět mi tělem projelo zachvění. Všiml si toho. "Copak?" Jen jsem zavrtěl hlavou, než jsem si povzdechl a řekl mu, co se nám stalo. "Celou tu dobu tam byl s mrtvými. Nechápu, jak je možné, že ho nezabili. Nebo už byl v tak pokročilém stádiu, že ho považovali za mrtvého?" Zamumlal jsem nakonec. Jen nad tím pokrčil rameny a zahleděl se na prázdnou ulici. Až pak mi něco došlo a já se napřímil. "Říkal jsi, že...jsi se spojil s leem?" Zeptal jsem se opatrně. Koutkem oka se na mě podíval, než přikývl. "A...říkal něco?" Teď to bylo spíše kuňknutí, jak jsem měl hrdlo naprosto stažené. Chvíli bylo ticho, než se Charlie zasmál. "Prý ti dá pořádně na holou, až se vrátíš." K jeho smíchu jsem se přidal. Jo, bude to bolet, ale...aspoň se tolik nezlobil. Nebo aspoň doufám. 
Ráno jsme vstali brzy, jen se trochu najedli a pak se opět dali do prohlížení domů, než jsme si s Charliem vyměnili dvojice a vydali se podél zdí. Šli jsme tiše a já vzpomínal na náš včerejší rozhovor. Také jsem doufal, že...je tam jen někde nějaká díra. I když i to mě vcelku děsilo. Zdi byly vysoké a pevné, jen tak něco by je neprobouralo. "Netušil jsem, že je to tu až tak velké." Pronesl jsem po chvíli, aby tu nebylo takové ticho. Po pravdě mě to vcelku děsilo. Charlie se jen pousmál. "Jo, bratři si dali dost práce s tím, aby se sem vešlo co nejvíce lidí a bylo to tu dobře zabezpečené." Začal. "Jsem s nimi už od úplného začátku, pomáhal jsem jim to tu budovat, nechci tu o to přijít. Jistě ani oni, dali si s ním až moc práce. Jen díky nim a...tomu, co dělali kdysi, máme tolik zbraní, tolik jídla a tak dobré opevnění." Povzdechl si nakonec. Trochu jsem se zamračil. Vlastně...co ti dva dělali předtím? Někdy se na to budu muset Lea zeptat, docela mě to zajímalo. Charlie chtěl ještě něco dodat, ale v tom se zarazil a já sledoval jeho pohled. Ihned jsem pochopil. "A...do prdele." Vydechli jsme najednou a zahleděli se na sebe. Před námi byla ve zdi obří díra. Těžko říci, do čeho byla, ale ihned za ní byla mýtina a poté les, který mohl klidně být mrtváků plný. Nevšimnout si toho a udělat větší hluk...nechci raději ani vědět, jak by to dopadlo. 
Charlie byl první, kdo se hnul z místa a mně ukázal, ať zůstanu stát. Sám se vydal k díře a v rukou již měl zbraně, kdyby náhodou. U zdi se zastavil a nedechl. Já byl také na pozoru, kdyby náhodou. V tu chvíli Charlie vykoukl ven, zbraně před sebou, ale...nic. Chvíli stál, než se otočil čelem ke mně a lehce se pousmál. "Čisto, nic tu není. Asi to tu bylo naprasklé...nebo něco takového. A oni se tím dostali pryč. Už budou asi daleko." Zbraně svěsil podél těla a já úlevně vydechl. Jenže když už jsem si myslel, že bude vše v pořádku, krve by se ve mně nedořezal. Vše bylo nějaké zpomalené. Otevíral jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo. Ruce byly jako z olova, proto jsem zbraň nedokázal vytáhnout. Charlie nechápavě nakrčil obočí a otáčel se. Než to ale stihl, do jeho těla narazila obří ruka a on odletěl až na protější zeď, o kterou se rozplácl. Klidně bych se i vsadil, že jsem uslyšel lupnutí. Jen jsem doufal, že je v pořádku. Teď na to ale nebyl čas. Polkl jsem a nakonec se mi podařilo vytáhnout zbraň a zamířit před sebe. I když jsem pochyboval, že něco takového tu pomůže. Nikdy jsem totiž nic takového...neviděl. Bylo to vysoké, možná i tři metry. A široké, nevím, jestli to byla svalovina nebo něco jiného. Ne že by to bylo podstatné. Oči tomu nebyly skoro vidět, nemělo to nos a rty. Proto byly vidět odporné, černo žluté, špičaté zuby, po kterých stékaly krvavé sliny. Pohled toho se zaměřil na mě a já už pochopil, o čem to mluvili. Ne, tohle nebyl žádný kulturista. Přede mnou stálo učiněné monstrum.