Ortorno - Pozastaveno

Kapitola 2.

Zdravím, zde přináším další díl. Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení, snad se bude líbit. ♥

S trhnutím mě probudil něčí hlas. Sakra, usnul jsem! V ruce se mi ihned ocitla zbraň a já s ní mířil na toho chlápka na zemi. Ale on to nemluvil. Stále byl mimo. V bezvědomí. Zdálo se mi to snad? Nebo to byli mrtváci? Ne, ti by asi těžko mluvili, když jim fungovala jen ta základní část mozku. Ozvalo se to znovu, opět od toho muže. A já pochopil. Zbraň jsem odložil a přelezl k muži. Začal jsem mu prohmatávat kapsy, až jsem v jedné vnitřní kapse našel zdroj toho všeho. Vysílačka! Obdivně jsem ji převracel v rukou. Vysílačka, měl vysílačku. A jak se zdálo, někdo ho sháněl. Možná...možná bych měl odejít a tu vysílačku si vzít sebou. Přece jen by se nám mohla hodit. A oni...z tábora by pak aspoň byli hodnější. "Brácha, kurva tak už odpověz!" Ozve se z vysílačky, až sebou překvapením cuknu a zahledím se na toho muže. Bratr...Ach, tak si tu vysílačku sebou asi nevezmu. Zmáčkl jsem čudlík, abych mohl mluvit. I tak jsem ale chvíli mlčel. Jazykem jsem si oblízl suché rty. "Je v pořádku...zatím." Povím a tlačítko pustím. Počkat, to nevyznělo moc dobře. To se mi vzápětí potvrdí. "Kdo sakra jsi? Kde je Leo? Co jsi s ním provedl?!" Ozve se ostrý hlas. Dobrá...jsem fakt rád, že s tím člověkem nemluvím naživo. "Pardon, špatně jsem se vyjádřil. Nic jsem mu neudělal, přísahám. Byl...byl jsem ve městě a viděl jsem, jak se chodci dobývají do jedné...budovy. Zabil jsem je a šel dovnitř. A tam jsem našel ležet tohoto muže. Byl od krve. Prvně jsem si myslel, že je pokousaný, ale měl prostřelenou nohu, mrtváci ho nedostali." Povím a čekám na odezvu. Nic. Nic. Řekl jsem to vůbec dobře? Jak se do toho mluví vím jen díky filmům, nikdy předtím jsem vysílačku  ruce neměl. "Žije?" Ozve se pak. Úlevně vydechnu. "Ano, žije. Dotáhl jsem ho do budovy, kde jsem dříve měl úkryt. Ránu jsem mu vyčistil a sešil. Ale ztratil hodně krve, je v bezvědomí a nevím, jak dlouho vydrží.." Povím váhavě. Nechci, aby byla pak vina svalována na mě, že já ho postřelil. Pff, to určitě. Já živé nezabíjím. Jen mrtvé. 
"Kde jste? Prosím, řekni mi to." Zní to naléhavě. Asi se ale ani není čemu divit. Jsou bratři, já mám také strach o svou sestru, co je sama v táboře. Ano, sestru. 
"Nevím, jak se to tu jmenuje. Se sestřičkou jsme sem přišli z daleka. Ale...přišel od lesa, z severní strany. Vprostřed města je dost vysoká věž, podle které se vždy orientuji." Řeknu pak. Přijedou pro něj. Přežije. Určitě ano. Opět se chvíli neozývá a já netrpělivě začnu poklepávat nohou o zem. Je už tma, rád bych rozsvítil, ale mrtváci by se sem mohli začít dobývat.  Sice jsme v patře a schody jsou zatarasené, ale jeden nikdy neví. 
"Jak se jmenuješ?" Opět jsem sebou vyděšeně cukl. Kurva, měl bych se přestat chovat jako malé dítě. Ale tohle už mi párkrát zachránilo život, takže...ne. Zůstanu takový, jaký jsem. "Jméno není důležité, měl byste si pospíšit. Potřebuje transfuzi...máte možnost mu ji dát?" Co je to za hluk v tom pozadí, když mluvil? "Ano, mám tu možnost. Máme velkou kolonii, dost lidí, pár lékařských vozů. Hodně zbraní, jídla, pití...pěstujeme si vlastní zeleninu a ovoce. Tedy...to, co jde. Máme tu i zvířata. A domy. Postele. Sprchy." Povídá a mně přitom zatrne u srdce. Skoro jako...jako by žádní mrtváci nebyli. "Nechceš se k nám připojit? Sice máme lidí dost a upřímně jich moc nebereme...ale ty jsi zachránil mého bratra. Pokud je to pravda, což uvidím, až ho najdeme, mohl by jít s námi. Být v bezpečí." Povídá dál. A mně se do očí dostanou slzy. Tiše popotáhnu a oči zavřu. Chvíli přemýšlím. "Zní to nádherně, ale...ale jsem v jednom táboře. V lese. Na jedné mýtině. Nemohu odtamtud odejít. Je tam i má...sestřička." Šeptnu pak do vysílačky. 
"Sestřička? Tak můžete jít spolu, to problém není. Kolik je jí?" 
"Je jí čtrnáct. Teď nedávno. Ale...nemůžeme, nepustí nás." 
"Nepustí? Jste snad svobodní, ne?" 
To už jsem se téměř rozplakal. Sakra, jak já nenáviděl tyhle chvíle. Musel jsem chvíli počkat, než jsem se dostatečně uklidnil. "Ne...nejsme. Drží nás tam. Našli nás právě v tomto úkrytu a vzali sebou. Slibovali ochranu a úkryt, ale.." Zasekl jsem se, ale čudlík jsem snad i nevědomky stále držel. "Byla to lež. Aiza... Moje sestra...maličká sestřička.." Zadrhne se mi hlas v hrdle. "Nemůžeme odejít, zabili by nás. Potřebují někoho, kdo by dělal to, co oni chtějí." Dodám pak a čudlík pustím. Zhluboka se nadechnu a zahledím se na muže na matraci. "Co? Počkej...počkej. Nezabili. Počkej u mého bratra a až se uvidíme, tak se domluvíme, ano?" Poví a já pevně stisknu zuby k sobě. Šlo by...ne! Ne. Nešlo by to. Je to lež. Další lež. Jen by nás také využívali. "Ne, nemůžu! Nemůžu...nechci přijít o svou sestřičku. Je to malý tábor. Je nás tam jen sedm, včetně mě a mé sestřičky. Ono...někdy to je dobré, někdy ano." Zašeptám. A přitom není. Zase chvíli ticho. "Jakou barvu má omítka toho domu? Jak ho poznáme?" Zeptá se pak. Zarazím se. Pak ale nad tím zakroutím hlavou. Je to jeho bratr, jasně že bude mít strach o něj. "Modrou. Je to jeden z těch větších domů, zezadu má zahradu a jako jeden z mála je oplocený. Střecha je z poloviny spadlá. Nejde to přehlédnout." Zamumlám do vysílačky. "Dobrá, děkuji. Nikdy ti nezapomenu, že jsi zachránil život mému bratrovi. Doufám tedy jen, že mi nelžeš. protože pokud ano, přísahám, že si tě najdu." Poví a mně přitom tónu až zamrazí. A pak mi to dojde....ten zvuk v pozadí! "Jste odsud kousek!" Vyhrknu do vysílačky. Ten hluk...nějaká divná věc, co kdosi vytvořil u jednoho příkopu, asi hodinu odsud. Mrtváci tam chodí a padají do nějaké díry, co je čímsi naplněná. A umírají tam. Ale zároveň jich tu v okolí je více. Všichni jdou za hlukem. To je ale vedlejší. Jsou blízko. Musím pryč. Muž ve vysílačce na mě cosi mluví, ale já jej ignoruji a uklízím si do tašky důležité věci. Místo toho vyndám vodu a čokoládu, aby se ten muž mohl posilnit, kdyby se náhodou probral do té doby, než jeho bratr dorazí. "Prosím, zůstaň tam!" Ozve se z vysílačky naléhavě. Zaseknu se a vysílačku seberu. "Nemohu. Musím za sestřičkou. Nemohu ji tam nechat teď přes noc samotnou. Ublížili by jí, pokud bych se nevrátil." Řeknu jen a vysílačku položím na mužovu hruď. Ještě při odchodu a zabezpečení toho muže zaslechnu něco o tmě, lese a mrtvácích...ale na to nehledím. "Nebojte, Šikmáci mě nedostanou. A jmenuji se Samuel." Vrátím se ještě k vysílačce, než již opravdu odejdu. Nebude vadit, když bude znát mé jméno, stejně se nikdy neuvidíme. Šikmáci...tak jim říkáme jen my dva se sestřičkou. Aby se nebála, dával jsem jim vtipné názvy a jí se pak lépe spalo. A fungovalo to. Aspoň do té doby, než co jsme se dostali do toho tábora.