5 Seconds of Love

Part twenty nine

Tak dlouho očekávaný nový díl! Nejdříve jsem myslela, že napíšu tak maximálně 1,5 stránky nakonec jsem se trochu více rozepsala...Snad nevadí! ;) 

BTW: Rozhodně se koukněte na Gif!!! >>>> ( BTW BTW: Liam's tattoo! :'))) :DD

Playlist: Phillip Phillips - Home ♥

„ Nijak, jen jí vyřiďte, že jsme moc rádi, za to, jak nás podporuje,“ odpověděla jsem mu.

„ Tak dobře. Děkuji ještě jednou. Nashledanou,“ zamával a zavřel okýnko. Po chvíli se auto rozjelo a já naposled viděla kus látky, která mě měla pomoct žít.

--------------------------------------------------------------------------------------

Elen’s POV:

„ Halo, kdo je to?“ ozval se mě tak milovaný hlas.

„ Ahoj mami, to jsem já,“ skopla jsem boty z nohou a kufr třískla ke dveřím. Absolutně se to tu za ty čtyři měsíce nezměnilo. Stále stejné obrazy na zdech, stále stejná podlaha na zemi, stále stejná vůně domova.

„ Elen?“ hlas mé matky se do mých ušních bubínků přiřítil, jako hurikán. Celé vnitřní ucho se mi díky tomu otřáslo. Ale nevadilo mi to.

„ Mami,“ okamžitě jsem jí padla do náruče a nasávala její nezaměnitelnou vůni. Blonďaté konečky vlasů mě šimrali na bradě, ale v této chvíli mi to přišlo, jako bláznivý detail.

„ Elen, co tu děláš?“ vzlykla mi do ramene. Její dlaně přejížděli po mých zádech tak jemně, jako bych se měla rozpadnout, ale zároveň mě mačkala ve svém náručí. Jedním slovem. Mateřská láska.

„ Mami, všechno se pokazilo,“ vzlykla jsem teď na oplátku já.

„ Pojď, posaď se,“ ukázala na náš gauč a sama se posadila.

„ Co se stalo Elen?“ stále svírala mojí dlaň v té své a svými modrými očky sledovala každý můj pohyb. Její oči byli velmi podobné těm Niallovým. Taky se jí v nervozitě trochu zabarvili do zelena, a při rozzuření měli nádech šeda. Znovu mi to vehnalo slzy do slzných kanálů, které si v této době moc neodpočinuli.

„ Oni mě…Mě…Vyhodili z kapely,“ řekla jsem spolu se vzlyky a sklopila hlavu. Obrovské slzy stékaly po mých tvářích, až pomalinku začaly smáčet má kolena.

„ Cože? Kluci tě vyhodili z kapely?“ v jejím hlase šlo poznat rozhořčení.

„ Ne, kluci ne. Simon,“ polkla jsem nejistě a podívala se do jejího ustaraného obličeje. Vypadala pořád stejně. Nezměnila se. Špinavé blond vlasy měla sepnuté pinetkou, aby jí při vaření nepadali do očí. Pevné úzké rty, které dokázaly vytvořit ten nejdokonalejší úsměv na světě, byly teď zkroucené do neurčitého úsměvu. Zklamání? Radost? Naštvanost? Oddych?

„ Proč by tě Simon vyhazoval z kapely? Vždyť si nic neprovedla, nebo snad ano? Jdu mu hned zavolat! Takhle se přece nemůže chovat!“ zvedla se ze sedačky a namířila si to ke stolečku s pevnou linkou. Utřela si ruce do zástěry a sáhnula po telefonu.

„ Mami, ne!“ rukou jsem nakázala, ať se toho ani nedotýká.

„ Proč ne? Že ty si něco provedla?“ přeměřila si mě pohledem, který v době kdy jsem byla pryč, zastával Liam. Ten jediný ho uměl tak dobře jako právě ona.

„ Ano. Vlastně ne. Ale podle Simona ano,“ poraženecky jsem sklopila hlavu a nechala všechny svoje vlasy spadnout přes můj utrápený obličej.