5 Seconds of Love

Part fifty five

Ta da dááá! Část 55.! Fůůha! Jsem moc ráda, že vás povídka (snad :D) stále baví, ale nevím jak bude dlouho trvat. Nejradši bych udělala příští díl posledním...Vážně, netuším! Nápady jaksi docházejí a já mám strach psát každý nový díl. Bojím se, že to bude tak akorát sračka za sračkou, a to rozhodně nechci. Proto vás žádám!!! Pokud chcete, aby povídka pokračovala dále, nechejte mi tu co nejvíce komentářů, abych věděla, že to někdo čte a má zájem to číst i dále!! Děkuji :)

„ Tak to je fajn,“ vyfrkla jsem ze sebe všechen vzduch.

„ Neboj, bude se ti to líbit,“ políbil mě na temeno hlavy.

„ No to doufám,“ zašeptala jsem spíše jen pro sebe a znuděně opřela loket o okýnko.

----------------------------------------------------------------------------

Elen’s POV:

Připadala jsem si jako v rychlíku. Různorodé zvuky prolítávaly kolem mých uší, jakoby se nechumelilo a já neměla sebemenší ponětí, kde se právě nacházím. Strach pohlcoval moje tělo. Klepala jsem se a dech nebyl též moc ‚lidský‘. Jediné, co mě trochu drželo při zemi, byl Niallův kontakt se mnou. Každou chvílí ke mně promlouval a dodával mi uklidňující pocit.

„ Připrav se, za chvíli budeme vystupovat!“ ucítila jsem lehký dotek Niallovy dlaně na mém koleni. Má hlava otupěle zakývala. Zvuky se každou stupňovaly. Začalo to brzdami aut, pokračovalo nepříjemnou vrtačkou a nakonec někde v pozadí hrála stereotypní hudba.

„ Dobře, počkej tu a já ti zatím otevřu dveře, ano?“ úplně jsem si představovala, jak se teď na Niallově tváři roztáhl obrovský, a hlavně nakažlivý úsměv. Dveře z druhé strany vozu se zavřeli a já jen čekala na ten moment, kdy konečně ucítím čerstvý vzduch, který mi, snad, pomůže se stále zvyšující klaustrofobií. Dočkala jsem se. Štiplavě chladivý vzduch se opřel do mých tváří a já se konečně nadechla z plna plic.

„ Tak teď se mě chytni a půjdeme kousek rovně,“ nastavila jsem ruku a čekala, než mi do ní spadne ta Niallova. Po chvíli jsme se rozešli. Stále jsem měla nutkání natahovat před sebe ruku, aby se náhodou nestalo, že bych do něčeho narazila. Ale největší nutkání bylo ohledně toho hnusného, nepohodlného a smradlavého šátku. Upřímně?  Už jsem měla milionkrát chuť ho z mého obličeje strhnout.

„ Nialle, kdy si to budu moct sundat?“ můj ukazováček se nasměroval na šátek.

„ Za minutku,“ mé srdce poskočilo.

„ Tak dobře. Elen jsme tu. Chci ti jen říct, že jsem moč šťastný za to, jak si ses poprala se všemi problémy, které se během našeho vztahu vyskytly. Jsem doopravdy pyšný, že mám holku, jako jsi ty. Jo a chci ti jen popřát, aby se ti tohle překvapení, které jsem si na tebe vymyslel, líbilo. Takže tři…“ cítila jsem Niallovi prsty, jak mi opatrně rozvazují bolestivý uzel na týlu mé hlavy.

„ Dva…“

„ Jedna!“ zařval a rychlostí blesku strhnul šátek z mých očí. Začala jsem se pomalu mrkat. Tolik světla najednou mi doopravdy nedělalo dobře. Připadala jsem si, jako bych najednou přišla do nebe.

„ Pa-ne Bo-že Nialle!“ vykřikla jsem poté, co si má hlava dala k sobě jedna plus jedna. Já a Niall jsme se právě nacházeli uprostřed světoznámé…Times Square! Můj nevyplněný sen se právě stával skutečností a to jen díky Niallovi.

„ Tak co líbí?“ do mých uší dolehl Niallův hlas. Nevnímala jsem ho. Mé oči byly zaneprázdněny tou nádherou, která se odehrávala všude okolo mě. Neonové tabule svítily do všech stran a pestrými barvami lákaly o pohled. Světoznámé žluté taxíky projížděli okolo nás a já hned měla chuť si do jednoho sednout. Pouliční muzikanti hráli jednu píseň za druhou a obdarovávali úsměvem každého člověka, který jim do futrálu na housle hodil sebemenší peníz. Bylo to jako sen. Sen, který je však až moc skutečný.

„ Elen, halo, líbí se ti to?“ Niallova dlaň zamávala před mým udiveným obličejem. Nedokázala jsem mu poděkovat. Prostě to nešlo.

„ Nialle, já…“ z mých očí se náhle spustily slzy. Slzy štěstí.

„ Shh, babe,“ konečně jsem spatřila Niallův úsměv. Během vteřiny si moje tělo přitáhl k tomu svému a paže obmotal okolo mého pasu.

„ Děkuju…moc,“ vzlykla jsem.

„ To já děkuji,“ uchopil mojí tvář do svých dlaní a přiložil své rty na ty mé. Jemně je okusoval. Nesnažil se zajít dále.

„ J-jak tě to napadlo?“ rozhodila jsem rukama a pohlédla na oblohu. Byla tmavá jako havraní peří. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že je noc. Tady na Times Square je pořád světlo. Doopravdy! I kdyby byla polární noc, mysleli byste si, že je den.

„ Poslouchal jsem tě,“ skenoval můj obličej. Chtělo se mi skákat radostí a do toho řvát přes celou Times Square, že mám toho nejlepšího kluka pod sluncem.

„ Bože, děkuju, děkuju, děkuju!“ znovu si ho moje dlaně přitáhli do polibku.

…

„ Tak pojď!“ z ničeho nic mě zatáhl za rukáv mého svetříku. Rozutekli jsme se. Musel být na nás fakt zábavný pohled. Dva blázni, s úsměvy od ucha k uchu pobíhají po centru toho nejznámějšího náměstí na světě. Rozhazují rukama do všech stran, tancují na hudbu místních umělců, fotografují se s každým světelným panelem…

…

„ Nemáš hlad, Elen?“ Niallovo tělo zpomalilo do chůze.

„ Docela ano,“ zasmála jsem se a znovu se porozhlédla po místě, kde se právě nacházím. Já, obyčejná holka ze Sydney, běhá po Times Square s klukem, po kterém šílí miliony dívek po celém světě. Jedním slovem: Sen.

„ Tak se tu po něčem podíváme,“ bez mrknutí oka propletl naše prsty dohromady. Celou dobu jsem ho potají pozorovala. Byl dokonalý, když svrašťoval svoje obočí. Byl dokonalý, když jemně stiskl mojí dlaň na znamení zpomalení. Byl dokonalý, když se jeho krk natahoval, co nejvýše.

„ Hele tamhle něco je!“ ukázala jsem na stánek tyčící se před námi.

„ Ale Elen, vždyť to je stánek s hranolky!“ podíval se na mě.

„ No a co? Jsme na Times Square, co víc si přát?“ na nic jsem nečekala a okamžitě do k němu táhla.

„ Tak fajn!“ zasmál se spolu se mnou a už objednával dvoje hranolky.

…

„ Tady to máte madam!“ starý fousatý prodavač mi podal noviny a v nich nasypané hranolky. Nezapomenul přihodit malý pytlíček, pravděpodobně s kečupem.

„ Děkuji,“ ihned jsem po jedné sáhnula. Byli…vynikající! Vlastně jsem nikdy tak dobré hranolky nejedla.

„ A tady pro vás pane. Bude to pět dolarů,“ Niall též převzal jídlo a na oplátku mu vložil do dlaní zmuchlanou pěti dolarovku.

„ Děkuji! Užijte si noční New York!“ pán schoval peníze do stolku a zamával na odchod.

„ Děkuji za vše,“ posadili jsme se na obrovské červené schody, které byli dominantou Times Square.

„ To já děkuji,“ usmál se na mě a chytil do svých prstů pytlík s kečupem. Během pár chvil se z pytlíku začala linout červená hmota. Vypadalo to strašidelně, ale chutnalo nezaměnitelně.

„ Tak dobrou chuť,“ pozvedla jsem větší hranolku do výše.

„ Taky si nechej chutnat,“ Niall se náhle přiblížil k mé ruce, a než jsem stihla zareagovat, ukousl mi hranolku, málem i s celým prstem. Dá se říci, že mi jí ukradl. To mu nedaruji!