5 Seconds of Love

Part thirty six

Božíčku, děkuji k více, jak 8.8k přečtení! Jste...AWESOME!! Jinak se omlouvám za tenhle díl...podle mě je to břečka mé fantazie..but...Hope you like it!;) Určitě se podívaejte na GIF! Jeden z mých nejoblíbenějších!♥

„ Dobře. A chceš vajíčka se slaninou, nebo bagetu s něčím, obložený talíř, nebo…“

„ Tebe,“ na jeho tváři se utvořil nadržený výraz, který mi řekl jen jedno. Vezmi nohy na ramena a zdrhej!

--------------------------------------------------------------------------------------------

…

Niall’s POV:

„ A ještě za maminku!“ culila se na mě Elen a já jen poslušně přijímal další sousto do mého nenažraného hrdla.

„ Tak a další!“ začala znovu nabírat těstoviny na obrovskou lžíci.

„ Ne geště e,“ zahuhlal jsem, až mi málem sousto vypadlo z pusy.

„ Ale ano,“ zasmála se a znovu mi narvala těstoviny do krku. Cítil jsem se jako křeček. Tváře mě pomalu začali bolet. Kůže na nich se začala nepříjemně natahovat, až pomalu svojí barvu měnila na červenou. Těstoviny mi pomalu tekly i ušima.

„ Počkej,“ vstal jsem rychle ze židle a chtěl se jí za to pomstít. A to tak, aby sama ochutnala to, co chtěla i po mně.

„ Ne,“ její hlásek vypískl a její tělo se okamžitě rozeběhlo do jejího pokoje. Po chvíli se barákem rozezněl zvuk třísknutých dveří. Na nic jsem nečekal. Těch pár schodů, co vedly do druhého patra, jsem vyběhl rychlostí blesku a v mžiku stál před jejími dveřmi.

„ Elen!“ zařval jsem se smíchem.

„ Ta tady není,“ zasmála se a já věděl, že právě teď je opřená zády o druhou stranu.

„ Vážně?“ pokusil jsem se zabrat za kliku, ale i moje síla byla krátká za pevně zamknutý zámek.

„ Co ji potřebujete?“ znovu se jejím pokojem rozezněl hlásek, který je pro mě jako droga.

„ No chtěl bych jí něco vyřídit,“ začal jsem pomalu přistupovat na její hru. Vidět nás teď někdo, rozhodně by si nemyslel, že jsem normální.

„ A co?“ úplně jsem si představoval, jak si teď skousává  spodní ret.

„ No to, že ji strašně moc miluji, a že bych byl moc poctěn, kdyby si se mnou na večer vyšla na rande,“ opřel jsem se předloktím o dveře a na něj si položil svojí hlavu. Culil jsem se jako zamilovaný puberťák. No, vlastně. Já jsem zamilovaný puberťák!

„ Vážně, a kampak jí chcete vzít?“ ozval se po chvíli jemný hlásek zpoza dveří.

„ Bylo by skvělé najít nějakou opuštěnou pláž, a vychutnat si večeři při západu Slunce,“ stále jsem byl opřený o dveře, když v tom se pootevřeli.

„ Tak dobře,“ vykoukly z mezírky hnědá očka, ze kterých zářilo štěstí snad do všech stran.

„ Ale hned poté, co se jí odplatím,“ využil jsem situace a nohou opatrně vklíněnou ve škvírce si otevřel dveře dokořán.

„ Nialle, ne,“ Elen se pokusila zdrhnout, ale marně. Byl jsem nepropustný, jako skála. Nic přese mě nepřešlo.

„ Ale ano,“ přisál jsem se jí dravě na rty.

…

„ No a pak mě Greg zchodil do té kaluže tak, že jsem i spodky měl od bláta. Všechno se na mě lepilo. Bylo to nepříjemné,“ viděl jsem, jak se Elenin hrudník zvedá pod náporem smíchu. Na tvářích se jí objevily dva malé ďolíčky, které jí dělali tak neodolatelnou.

„ A jak to dopadlo?“ různě proplétala naše prsty dohromady.

„ Okamžitě jsem běžel domů žalovat,“ zasmál jsem se.

„ Och, ty chudáčku,“ ironicky zaplakala.

„ Hele bylo to doo…“

„ Počkej chvíli,“ seskočila z její postele a natáhla se pro telefon, který jí začal zvonit na pracovním stole.

Elen’s POV:

„ Prosím,“ přiložila jsem k uchu telefon a čekala na hlas, který se měl ozvat na druhé straně. Niall pořád ležel na mé posteli. Hlavu měl zabořenou v mých polštářích a na tváři mu pohrával šťastný úsměv. Prsty si klepal do břicha nějaký rytmus. Přišlo mě to jako sen. Dokonalý sen.

„ Ahoj Elen, tady Phoebe. Proč nejsi ve škole? Já jen, že…Myslela jsem, že se ti něco stalo, nebo tak,“ ozval se na druhé straně šum školské chodby a do toho Phoebin hrubší hlas.

„ Jé, ahoj Phoebe. No nejsem ve škole, protože mi přijel…“ zasekla jsem se. Nikdo, ani chudák Phoebe, se nesmí dozvědět, že náš barák právě obývá Niall Horan. A ještě k tomu ho obývá se mnou, Elen Stone.

„ Kdopak?“ zeptala se Phoebe.

„ Přijel mi…Přijel…Strýc z Tasmánie,“ vyslovila jsem a ihned byla obdařena Niallovým pobaveným výrazem.

„ Cože? Z Tasmánie?“ i sama Phoebe mi to nechtěla uvěřit.

„ No strýček Steven. Už asi dvacet let bydlí v Tasmánii, a dnes po dlouhé době nás přijel navštívit. A navíc ke konci týdne znovu nastupuji do kapely,“ odůvodnila jsem jí a Niallův smích začal plnit místnost. Skočila jsem na něj a dlaní mu překryla ústa.

„ Aha. Vážně? No to je super! Ale budeš mě chybět!“ posmutněla.

„ Phoebe, taky mě budeš chybět, ale můžeme se ještě do té doby vidět, ne?“ koukla jsem do Niallových očí ze kterých pomalu stékaly slzy. Ne, že by brečel, ale smál se tolik, až z toho začal brečet.

„ Tak fajn. A kdy?“ její hlas, jakoby mávnutím kouzelného proutku zveselil.

„ Nevím, co třeba zítra? Můžeme si zajít někam na večeři?“ nabídla jsem jí.

„ Tak super! Ještě si napíšeme, jo?“ uslyšela jsem, jak zabouchla kovovou skříňkou na naší školské chodbě.

„ Tak jo. Ahoj a těším se na tebe!“ počkala jsem, až zavěsí a poté to zavěsila též.

„ Ty mě tu necháš samotnou? Já se tu budu bát!“ Niallův spodní ret se svraštil do roztomilého gesta. Roztomilejšího než štěněčí oči.

„ Nialle, už si dospělý. Ty dvě hodiny to snad vydržíš, ne?“ usmála jsem se a přisála se mu na rty.

„ Uhmmm,“ jen zamumlal a stiskl mé pozadí ve svých dlaních.

„ Moc se nevášni. Za chvíli vyrážíme na to tvoje plánované rande,“ odtrhla jsem se od něj dříve, než by to nabralo jiné obrátky.