5 Seconds of Love

Part fifty six

Po velmi dlouhém čase, je tu nový díl zase..:D Omlouvám se, že jsem takovou dobu nepřidala, ale přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem o tom, zda pokračovat, nebo ne. Rozhodla jsem se takto. Budu pokračovat, ale nebude to tak pravidelné, jak jste ode mě zvyklé. Vždy, když budu mít chuť a nápad, tak něco napíšu. Myslím, že jednou do týdne bych mohla něco přidat. Takže snad jste rádi a budete dále číst 5SOL!! 

Btw.: 13+

„ Tak dobrou chuť,“ pozvedla jsem větší hranolku do výše.

„ Taky si nechej chutnat,“ Niall se náhle přiblížil k mé ruce, a než jsem stihla zareagovat, ukousl mi hranolku, málem i s celým prstem. Dá se říci, že mi jí ukradl. To mu nedaruji!

--------------------------------------------------------------------------------------

Niall’s POV:

Myslím, že se překvapení Elen moc líbilo. Ne, líbilo, byla jim naprosto uchvácená. Viděl jsem jí to na očích. Jiskřily z nich malé jiskřičky pokaždé, když se na mě podívala. Hrudník se jí nazvedával v pravidelném tempu. Pomalu mrkala. Bylo to neuvěřitelné, že něčím jako návštěvou jednoho ‚náměstí‘ dokážete člověku udělat takovou radost.

Pozoroval jsem jí. Už nějaký ten čas. Lokty položené na dalším schodu podepíraly její malinké, oddechující tělíčko. Hnědá očka pozorovala tu dech beroucí scenérii, která se odehrávala před námi. Obrovské neonové tabule každou vteřinou měnili svojí barvu. Do našich uší docházel hlasitý hluk. Taxíky troubily o sto šest, pouliční muzikanti stále pěli své písničky, z některých tabulí se na nás hrnuli mluvené slogany firem, dělníci vrtali něco svými vrtačkami…

…

„ Elen, nejsi tak už ospalá?“ má hlava se pootočila k té Elenině. Hnědé vlásky jí vlály okolo obličeje, na kterém byli hluboce usazená očka, jenž pozorovala každou situaci.

„ Ne, nejsem,“ její rtíky vytvořili na olivové kůži dvě malé jamky, které jsem za svůj život viděl už mnohokrát. Bohužel jí tělo zradilo. Ihned poté, co dořekla větu, z úsměvu jí rtíky vytvořili tvar písmene o. Zívla si.

„ No to vidím,“ nedovedl jsem za svým hlasem skrýt smích. Byla tak roztomilá, když se její tvářičky nafoukly ve znamení protestu.

„ Pojď, půjdeme si lehnout,“ obmotal jsem svojí dlaň okolo její paži a pomohl jí vstát.

„ Jako sem, na Times Square?“ zachichotala se při ukazování na špinavý kanál uprostřed.

„ Ne do hotelu. Už mám pronajatý pokoj,“ naše těla do sebe okamžitě narazila. Vlastně jsem si pomohl jejím přitáhnutím k sobě.

„ Jo tak takhle to je,“ nevím, jestli to bylo určeno pro mě, ale rozhodně to mé uši zaregistrovali.

…

Procházkovou chůzí jsme k hotelu Laguna došli za necelý tři minutky. Schválně jsem vybíral mezi hotely, které nebudou moc daleko od Times Square, a které nebudou moc prestižní. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že je v nich menší pravděpodobnost jakéhokoliv poznání. Stejně jsem však na své oči nasadil sluneční brýle.

…

„ Dobrý večer, měl bych tu mít zarezervovaný pokoj pro dva, na jméno O’Byrne,“ využil jsem svůj um v napodobování hlasů. Myslím, že to zabralo. Postarší paní za pultem něco chvíli vpisovala do starého počítače a pak se posléze otočila ke stěně s klíči.